Jméno: Hakai (původně Hyakari)
Pohlaví: pes
Věk: 4 roky
Plemeno: kříženec
Postavení: prorok
Něco o něm: Hakai, původním jménem Hyakari, je pes s dost proměnlivou povahou, která se odvíjí především podle situace a jeho emocí, ale obvykle bývá celkem milý a klidný navzdory svému vzhledu, díky kterému působí až děsivým dojmem, který způsobují především jeho neobvyklé ohnivě zbarvené oči, ale to mu alespoň poskytuje výhodu v tom, že si dokáže poměrně snadno získat respekt a není pro něj příliš těžké vyděsit svého nepřítele. Kvůli jeho vzhledu ho občas ostatní považují za zlého, protože je jeho vzhled děsí, avšak on takový ve skutečnosti není. Na první pohled se tak sice může jevit, ale pravda je úplně jiná. I když se to možná nezdá, Hakai je pes s dobrým srdcem, který obvykle bývá v dobré náladě a vše bere s optimismem. Odvaha, ochota ani sebevědomí mu rozhodně nechybí, ale rozhodně není nijak přehnaně sebevědomý. Pro své blízké by v případě potřeby riskoval život. Záleží mu na nich na nich a udělal by pro ně takřka cokoliv, proto by jim nikdy neváhal s čímkoliv pomoci či jim nějak poradit. Když je někdo smutný či zklamaný, vždy se ho snaží nějak rozveselit a nepřestane se snažit zlepšit mu náladu, dokud se mu to nepovede. Hakai je celkově ve všem, do čeho se pustí, dost vytrvalý a jen tak neustoupí. Nikdy se hned nevzdává a právě díky tomu obvykle dosáhne přesně toho, čeho dosáhnout chtěl. Dá se považovat za celkem přátelského a společenského psa, který nemá rád samotu a mnohem raději tráví čas ve společnosti. Nejraději je však ve společnosti svých nejbližších a k tomu, aby byl spokojený, mu stačí klidně i jeden pes, pokud je mu opravdu blízký. Vůči těm, kteří pro něj hodně znamenají, bývá starostlivý a vždy se snaží dělat vše proto, aby byli stále šťastní a spokojení. Vždy ho potěší, když vidí ty, na kterých mu záleží, šťastné a spokojené. Je rád, když může někomu pomoct či někomu udělat radost, a těší ho to. Má tak pocit, že je užitečný a cítí se díky tomu potřebný. Je příbuzný jedněm z nejsilnějších psů z okolních smeček, konkrétně Dragovi, Daggerovi a Noirovi, díky tomu, že jeho rodiče byli sourozenci nebo nevlastní sourozenci jednoho z jejich rodičů, což z něj činí jejich bratrance/nevlastního bratrance. S Dragem a Noirem má společné to, že jejich otec, Astor, byl nevlastním bratrem jeho matky, tudíž jsou něco jako jeho bratranci nebo nevlastní bratranci, pokud se to dá takto nazvat. S Daggerem a jeho zesnulým bratrem Roverem ho spojuje to, že jejich matka Chita a jeho otec byli sourozenci. Díky tomu je také příbuzný s Roverovým synem Feistem a i se všemi ostatními štěňaty, která jsou potomky jak Draga, tak i Daggera či Noira. Tím pádem má dost velkou rodinu, avšak on nemá tušení o tom, že má tolik vzdálených příbuzných. Neví totiž, že jsou Drago, Dagger a Noir jeho příbuzní. Ví sice, že jeho rodiče měli nějaké sourozence, ať už vlastní nebo ne, ale nikdy se o tyto příbuzné příliš nezajímal, jelikož je nikdy nepoznal a oni o to asi zřejmě ani neměli příliš zájem. Alespoň tedy neví, že by nějaký ze sourozenců/nevlastních sourozenců jeho rodičů někdy projevil nějaký zájem o to se s ním poznat, takže věděl sice o jejich existenci, ale víc se o ně nestaral, proto není divu, že ani neví o jejich potomcích - svých bratrancích/nevlastních bratrancích. Uvědomuje si sice, že je dost pravděpodobné, že si sourozenci/nevlastní sourozenci jeho rodičů založili vlastní rodiny, ale nikdy se nezdálo, že by se o to nějak zajímal a měl zájem něco víc zjistit. Sourozence svých rodičů stejně nikdy příliš nebral jako rodinu, když je nikdy nepoznal a tudíž k nim neměl žádný vztah, tím pádem ani jako rodinu nebere jejich potomky, ačkoliv o nich nic neví a vlastně ani neví, že existují, ale domnívá se, že ano, avšak i tak je mu to jedno a nevzbuzuje to v něm žádný zájem či snahu zjistit něco víc. Jeho vzhled však napovídá tomu, že je právě s Dragem, Daggerem a Noirem nějak příbuzný. S Dragem má společnou podobnou barvu očí a stejně tak i s Daggerem, se kterým sdílí i podobnou stavbu těla a mnohé rysy, přičemž některými rysy se podobá i Noirovi a zbarvení jeho srsti je podobné zbarvení Draga a Noira, akorát on má narozdíl od nich ještě místy bílou srst, kterou oni nemají. Dá se tedy říct, že tak trochu vypadá jako mix všech tří dohromady. Je možné ho oslovovat přezdívkou Haki, avšak takto smí nazývat pouze ti, kterým to dovolí, což jsou pouze ti, kteří jsou mu nejbližší, ale nikoho takového momentálně nemá, jelikož o všechny své blízké přišel a s nikým ze smečky se zatím příliš nesblížil nebo alespoň ne natolik, aby jim dovolil ho takto oslovovat. Co se týče jeho minulosti, narodil se ve smečce Severu, avšak jeho rodiče z této smečky nepocházeli. Oba byli původně tuláci, kteří nedlouho před jeho narozením na tuto smečku narazili a následně se k ní rozhodli přidat, jelikož jim bylo jasné, že ve smečce se bude jejich štěňatům dařit lépe, než kdyby žili jako tuláci. Pro tuláky totiž nebylo snadné uživit štěňata a celkově se o ně postarat. Starat se o štěňata bylo pro tuláky o dost těžší, než pro smečkové psy, jelikož se rodiče museli spoléhat jen jeden na druhého a pokud museli jít oba shánět potravu, museli nechat štěňata samotná, což však bylo velmi riskantní a štěňata se díky tomu mohla snadno ocitnout v nebezpečí. Jeho rodiče si toto uvědomovali a navíc se blížila zima, kdy byla péče o štěňata ještě mnohem náročnější, než v jiných ročních obdobích, proto se vzdali svého tuláckého života a přidali se ke smečce Severu, aby tak svým štěňatům zajistili lepší budoucnost. Učili dobré rozhodnutí. Hakaiovi, tehdy Hyakarimu, a jeho dvěma sourozencům se ve smečce dobře dařilo a byli zde spokojení, jelikož zde měli možnost hrát si s ostatními štěňaty a pokud by žili jako tuláci, tak by tuto možnost neměli. Ve smečce Severu si on i celá jeho rodina žili poklidným a šťastným životem, ale to až do onoho osudného dne, kdy na smečku zaútočil medvěd, který povraždil drtivou většinu smečky, mezi nimiž naneštěstí byli i jeho rodiče, bratr a sestra. Jen málo psů mělo to štěstí, že přežili, a on byl jedním z těch mála přeživších. Ztráta jeho rodiny ho hluboce zasáhla a stejně tak i ostatní přeživší členy smečky, kteří také přišli o rodiny. Smečka Severu byla totiž smečkou, kde všichni její členové měli nějakou rodinu, proto každý, který přežil, toho dne utrpěl ztrátu svých blízkých a on nebyl výjimkou. Tato událost ho však nejenže hluboce zasáhla, ale i změnila, i když ne navždy, ale jen dočasně, avšak i tak. Na několik týdnů, možná měsíců, se jeho milá, přátelská a optimistická povaha vytratila a stalo se z něj v podstatě tělo bez duše. Od všech ostatních se nečekaně izoloval a veškerý čas trávil tím, že truchlil nad ztrátou své rodiny, pokud tedy zrovna nemusel plnit své povinnosti. Většinu toho času tedy proseděl u hrobů členů své rodiny a zaobíral se všemožnými depresivními myšlenkami. Skoro to vypadalo, jako kdyby přišel o duši a mnozí tvrdili, že toho dne, co sám pohřbil své sourozence a rodiče (trval na tom, že to udělá sám a odmítl pomoc druhých, i když mu ji mnozí nabízeli), spolu s nimi pohřbil i své srdce a duši. Možná útok přežil, ale toho dne jakoby zemřel uvnitř. Ne sice úplně, ale minimálně část něj se toho dne navždy vytratila a zanechala tak prázdné místo v jeho srdci. Nakonec už to dál nezvládl a s těžkým srdcem se rozhodl svou rodnou smečku, která se však už ani moc za smečku považovat nedala vzhledem k tomu, že měla až zoufale málo členů, kteří byli ještě ke všemu všichni zlomení ze ztráty svých blízkých. Nikdo to sice neřekl nahlas, ale všem bylo jasné, že smečka Severu po útoku medvěda a smrti většiny jejích členů zanikla, avšak o tom nikdo nechtěl ani slyšet, zvlášť Alfův syn Coal, který si odmítal připustit pravdu, i když stejně jako ostatní moc dobře věděl, že éra smečky Severu je navždy pryč. Po odchodu ze smečky se tedy Hakai, tehdy stále ještě Hyakari, stal tulákem. Jakožto rozeného smečkového psa ho však život tuláka nenaplňoval. Sice měl tuláckou krev vzhledem k tomu, že oba jeho rodiče původně byli tuláky, ale on se narodil a vyrostl ve smečce. Byl zvyklý na společnost, ne na samotu. Sice se v poslední době od ostatních členů smečky izoloval, ale i tak jim stále byl na blízku, ale teď... Teď byl poprvé úplně sám. Tehdy na něj poprvé dolehl ten hrozný pocit samoty a začal si připadat opuštěný. Věděl však, že potom, co odešel, už se vrátit nemůže. I kdyby se vrátil a byl by znovu přijat, už by nic nebylo tak, jako předtím a nikdo by mu nevěřil nebo alespoň ne tak, jako předtím. Svým odchodem je zklamal, což si uvědomoval, proto se k nim nemohl vrátit. Navíc mu to místo vracelo vzpomínky na to, jak zde vyrůstal a trávil čas s rodinou. Vždy se mu vybavily vzpomínky na ty šťastné časy, které však byly navždy pryč a tyto šťastné vzpomínky v něm nyní místo pocitu štěstí a radosti vyvolávaly pouze stesk a smutek. Nakonec se smířil s tím, že už nikoho nemá a je nyní na vše úplně sám. Přijal realitu, kterou až do té chvíli přijmout nedokázal, a vyrovnal se s ní. A právě v té době získal své obdaření. Jakožto jednomu z mála se mu totiž dostalo takové cti, že získal obdaření vyšší třídy, které se narozdíl od ostatních obdaření nedá zdědit. Většina obdařených získá obdaření po rodičích, když se narodí, avšak takto je to pouze u obdaření střední a nižší třídy, ne však u obdaření vyšší třídy. Poté, co toto obdaření získal, nastalo několik změn. Hned dvakrát se mu změnilo tělo, přičemž se mu dost změnila stavba těla, aby se mohlo přizpůsobit jeho obdaření, a změnila se mu i barva očí, avšak ta postupně vybledla a znovu se objevila až při použití obdaření. Když své obdaření použije, barva očí se mu změní na karmínově rudou, která připomíná barvu krve a to mu tak dodává až démonického vzhledu. Kdykoliv totiž použije své obdaření a změní se mu barva očí, vypadá pak jako démon ve psí kůži. Díky té barvě očí totiž vypadá dost děsivě a mnohým tak připomíná nějakého démona. Své obdaření však zatím využil pouze jednou a to bylo ještě k tomu neúmyslně. V té době nevěděl o schopnostech svého obdaření a až tehdy je trochu poodhalil. Zprvu ho to celkem zaskočilo, ale zároveň i zaujalo. Poté ho však znovu nevyužil, jelikož k tomu ani neměl důvod. Když ho využil poprvé, bylo to jen proto, aby se ochránil před jiným obdařeným, na kterého narazil. Daný obdařený ho napadl a použil své obdaření proti němu, ale když ho chtěl proti němu použít znovu, nemohl, jelikož on mu ho svým obdařením zablokoval, i když neúmyslně, ale právě to ho tehdy zachránilo, protože nebýt toho by ho asi onen obdařený toho dne zabil. Následně se mezi nimi tedy strhl boj bez použití obdaření, ze kterého vyšel jako vítěz. Svého soupeře však ušetřil a nechal žít. Měl sice možnost ho zabít, avšak nezabíjel, pokud nemusel, jelikož se mu zabíjení vždy příčilo a navíc věděl, že kdyby ho zabil, tak by nebyl o nic lepší, než on, a to nechtěl. Onen pes mu stejně nestál za to, aby si zašpinil tlapy jeho krví a stal se tak vrahem. Poté jeho staré já nahradilo jeho nové já. Už nebyl tím, kým býval. Změnil se a proto už nechtěl nosit své staré jméno, které se vázalo k jeho minulosti. Ne. Chtěl začít od znova a proto se rozhodl změnit si jméno, jelikož to staré mu akorát připomínalo jeho minulost, na kterou se snažil zapomenout. O několik měsíců později narazil na smečku Proroků, která právě sháněla psy do svých řad, proto, když se mu naskytla příležitost se k nim přidat, neváhal a nabídku přijal. Život tuláka mu nikdy nevyhovoval a ani po takové době, kterou strávil sám, si na tu samotu nezvykl a vždy tajně toužil po společnosti, kterou poté, co se k této smečce přidal, konečně získal. Poté se také vrátila jeho milá, přátelská a optimistická povaha a alespoň částečně se stal zase takovým, jakým býval dříve, i když nebyl úplně stejný, jako dřív. Co se týče lásky a vztahů, Hakai zatím žádný vztah neměl a doposud se ani nezamiloval, ačkoliv se to možná zdá divné vzhledem k jeho věku, ale je to tak. Nikdy k nikomu necítil žádné city, které by byly dostatečně silné na to, aby se daly považovat za lásku. Někteří psi se mu sice líbili a přitahovali ho, ale nedalo se tomu říkat láska. Čistě je jen považoval za přitažlivé a líbili se mu, ale lásku k nim necítil, alespoň ne tu opravdovou a pokud už se někdy zamiloval, pak to nebylo nic víc, než obyčejné pobláznění, které se nakonec brzy vytratilo. Dá se však s jistotou říct, že ho nejvíce přitahují psi, kteří se jeví jako zkušení bojovníci, tedy jsou silní a mají těla zdobená mnohými jizvami, které dokazují, že si za svůj život prošli mnoha boji. Tyto psy vždy obdivoval nejen pro jejich vzhled a sílu, ale i pro jejich bojové schopnosti, odvahu a houževnatost, a to ať už to byly feny či psi. On sám vždy rád bojoval a navzdory tomu, že nesnášel zabíjení, ho boj vždy bavil a naplňoval, proto už od doby, kdy dosáhl věku půl roku, boj často trénoval, díky čemuž se v boji postupně zlepšoval a v době, kdy byl ještě ve smečce a dosáhl dospělosti, se řadil mezi jedny z nejlepších bojovníků a to i navzdory svému mladému věku. Byl považován za velmi nadějného a talentovaného mladého psa, proto se mu později dostalo tréninku od těch nejlepších a nejsilnějších bojovníků ze smečky a za jejich vedení se postupně stával stále lepším a též silnějším, až byl nakonec schopný porazit i je i v případě, že ho vůbec nešetřili a použili proti němu veškerou sílu, kterou v sobě měli, a využili všechny své schopnosti a zkušenosti, které za svůj život získali. Navzdory tomu však nikdy neměl na to, aby dokázal porazit Coala, Ashera nebo jejich otce Sikua, který byl zároveň Alfou smečky, avšak i tak byl hrdý na to, jak zesílil. Nyní je ve smečce proroků celkem spokojený, i když to není tak dávno, co se k této smečce přidal. Konečně si zase připadá, že někam patří a především už není sám, ale má společnost jiných psů, z nichž se někteří stali jeho přáteli. Jedna věc mu však přesto stále chybí a tou je láska. Ačkoliv opravdovou lásku nikdy nepoznal a mnozí by si mysleli, že by na ni vzhledem ke svému věku již přestal věřit, není tomu tak. Vždy věřil na lásku a nikdy na ni věřit nepřestal. Vždy ho fascinovaly příběhy o tom, jak se jiní seznámili se svými partnery a zamilovali se do nich, proto vždy toužil po tom jednou zažít totéž a nikdy nepřestal, takže stále sní o tom, že jednou najde svoji spřízněnou duši a bude konečně šťastný. Velmi touží po lásce a sám chce svou lásku dát někomu, kdo by si ji zasloužil a opětoval by mu ji. Někoho, kdo by ho dokázal milovat takového, jaký je. Sice trochu pochybuje, že by se někdo takový našel, ale nepřestává doufat, že jednoho dne někoho takového najde a bude ho moct učinit šťastným a stejně tak i on jeho. Možná se to nezdá, ale Hakai je ve skutečnosti velmi milující pes, kterého těší, když se může starat o ostatní, proto jim rád pomáhá a to bude asi i jedním z důvodů, proč ho baví hlídat štěňata a starat se o ně. Dokonce by u něj ani nebylo překvapivé, kdyby si někdy nějaké štěně adoptoval. Nevadí mu totiž cizí štěňata a rozhodně nemá potřebu mít svá vlastní. Sice by je asi chtěl nebo by mu alespoň nevadilo je mít, ale klidně by se ujal i štěněte nebo i více štěňat, která by nebyla jeho vlastní.
Rodina:
Chahari - matka (mrtvá)
Hitomu - otec (mrtvý)
Hayuko - bratr (mrtvý)
Chanakya - sestra (mrtvá)
Chita - teta (mrtvá)
Astor - nevlastní strýc (mrtvý)
Dagger - bratranec (žije ve smečce Mořských vln)
Rover - bratranec (mrtvý)
Noir - nevlastní bratranec (žije ve smečce Padlých)
Drago - nevlastní bratranec (žije ve smečce Tuláků nočního břesku)
Kimahri, Mizui, Feist, Ray, Hiro, Lumen, Naira, Vanitas, Hope, Zoro, Diablo, Kitsune, Gentry, Rijak, Django, Mureen, Dynasty, Chizuki, Sitara - vzdálení příbuzní (žijí)
Castigo, Danar, Dinera, Camisa, Himitsu, Chisuke, Solar, Nanao, Ikkaku, Chieko, Sangui, Damon, Karro, Cadence, Derek, Dakota, Cairon, Mayuri, Artic, Desmerona, Tsunade, Esmeray, Tobirama, Ribenji, Hayaku, Dalia - vzdálení příbuzní (narodí se)
Budoucí druh: Yukawa (žije ve smečce Mořských vln)
Popis vzhledu: Hakai je nezvykle vysoký pes s převážně černou hustou delší srstí, která se však místy barví i do rezava a do bíla. Rezavou srst má na tlapách, jejichž konce jsou však bílé, taktéž má rezavé znaky na tvářích, rezavé vnitřky uší a má též rezavou srst nad očima. Dále má pak bílou srst na hrudi, nad čumákem, na špičce ocasu a trochu bílé srsti má i na čele a břiše. Postavu má docela mohutnou, ale zároveň i velmi svalnatou, avšak jeho hustá srst to obvykle zakrývá a je proto možné jeho vypracovanou postavu dobře vidět pouze v případě, že se namočí. Má roztržené levé ucho a různě po těle má spoustu různých jizev, avšak ty jsou ve většině případů skryté pod srstí, proto obvykle nejsou na pohled patrné. Jeho oči jsou jasně oranžové s rudým nádechem, tudíž se dá říct, že má oči barvy ohně, jelikož právě barvu ohně dost připomínají. Tuto jedinečnou barvu očí zdědil po svém otci.
Vzhled:

+ vzhled jeho rodičů:

Jméno: Cirria (zkráceně Cirri)
Pohlaví: fena
Věk: 3,5 roku
Plemeno: kříženec
Postavení: prorok
Něco o ní: Cirria je už od pohledu milá a přátelská fena, která má ráda společnost a nerada tráví čas o samotě. Nemá potřebu snažit se získat pozornost a už vůbec nemá zapotřebí být jejím centrem, avšak těší ji, pokud jí někdo věnuje pozornost, o kterou pro svůj vzhled nikdy příliš nouzi neměla. Pyšní se totiž celkem neobvyklým vzhledem. Má zajímavé zbarvení a její různobarevné oči jsou též něco, co se jen tak nevidí. Pokud už někteří psi totiž mají různobarevné oči, mají obvykle jedno modré a druhé hnědé, avšak ona má jedno modré a druhé žluté, což je dost neobvyklá, ale zároveň zajímavá kombinace. Mnohé psy její vzhled fascinuje a snadno se jím někteří nechali okouzlit, i když ona se o nic takového vůbec nesnažila. Ve své rodné smečce byla považována za jednu z nejkrásnějších fen ve smečce, ale tomu moc nevěnovala pozornost, a i když by některým fenám na jejím místě něco takového dost zvedlo sebevědomí a mohlo jim to stoupnout do hlavy, Cirrie to do hlavy nijak nestouplo a rozhodně není jedna z fen, co mají potřebu se svým vzhledem nějak chlubit a podobně. Navíc svůj vzhled nebere jako nic extra a ona sama si nepřipadá nijak obzvlášť krásná, ačkoliv drtivá většina psů, které za svůj život potkala, si myslela pravý opak. Ona však názorům ostatních nikdy příliš nevěnovala pozornost. Vlastně se nikdy příliš nezajímala o to, co si o ní ostatní myslí, protože jí to jednoduše nepřišlo důležité. Obvykle se jeví jako veselá a optimistická fena, což i ona je. Jen málokdy je možné ji vidět jinak než s úsměvem na tváři a proto často působí až bezstarostným dojmem. Pravda je však jiná. Ve skutečnosti nebývá ani zdaleka vždy šťastná, no za svůj život se naučila veškeré své emoce jako třeba smutek a podobně skrývat za úsměv. Kdykoliv ji něco trápilo, skryla to a nedala to před nikým nijak najevo. Nechtěla, aby o ni měl někdo obavy a myslela si, že by tak jen ostatním zbytečně přidělávala starosti, což nechtěla. Kdykoliv měla nějaký problém, vyřešila ho sama a tak to dělala vždy. Vše si vždy řešila sama, po svém. Tak jí to i vyhovovalo. Nechtěla, aby jí do toho někdo zasahoval ani jí jakkoliv pomáhal. Stejně o ničí pomoc nestála, jelikož si vždy stála za tím, že své problémy by si měla řešit pouze ona sama a nikdo jiný by se jí do toho neměl nijak plést. I když jí tedy někdo nabízel pomoc, odmítla ji. Obvykle k tomu však nedocházelo, jelikož většinou ani nikdo nevěděl o tom, že má nějaký problém nebo potřebuje s něčím pomoct, protože o tom nikomu neřekla. Dá se považovat i za dost tvrdohlavou fenu, která si stojí za svým a jen tak neustoupí. Pokud si něco usmyslí, nebývá zrovna snadné jí to vymluvit, ale dokáže uznat, že má někdo v něčem lepším nápad, než ona, a souhlasit s oním plánem. Také dokáže uznat vlastní chybu a obvykle nemá problém přiznat, že se v něčem spletla. Obvykle se řídí rozumem a to, že by jednala bezhlavě, se stává jen výjimečně, a když už, tak jedině v případě, že musí něco rychle udělat a situace jí neumožňuje si své jednání nejdříve promyslet. Je dost vynalézavá a dokáže si poradit téměř se vším. Když se před ní objeví nějaká překážka, kterou pro ni není snadné překonat, nevzdá to a vezme to jako výzvu. Řešení některých problémů pro ni sice může být opravdovou výzvou, avšak obvykle to není nic, co by nezvládla. Některé věci se prostě jen dají vyřešit snáze než jiné. Ví, že v životě není vše snadné. Ne vždy všechno jde, jako po másle, a někdy se mohou objevit překážky, které není snadné překonat, ale zároveň to není ani nemožné, proto je důležité to nevzdát a snažit se je překonat ze všech sil a to ať už je to sebetěžší. Ví totiž, že se to nakonec vyplatí. Cirria se nerada vzdává, proto se dá považovat za dost neústupnou fenu, které odvaha rozhodně nechybí. Je také celkem sebevědomá, ale rozhodně ne nijak přehnaně. Obvykle nemá problém nahlas říct, co si myslí, ale moc dobře ví, že jsou situace, kdy je lepší držet jazyk za zuby, proto i když se jí někdy něco nelíbí, ale ví, že by nebylo vhodné říct to nahlas, tak si to raději nechá pro sebe. Většinou bývá upřímná a pravdomluvná. Lže jen zcela výjimečně a když už, tak obvykle ne ve vlastním zájmu, ale spíš kvůli tomu, aby kryla někoho jiného. Nemá totiž ráda, když někdo lže, proto sama většinou nelže, pokud k tomu nemá žádný pádný důvod nebo nemá jinou možnost. Přirozeně má celkem dobrou schopnost odhadnout, jaký je daný pes, a to i když je to někdo, koho vůbec nezná. Často dokáže již na první pohled s poměrně velkou přesností odhadnout, jací ostatní jsou, skoro jako kdyby jim viděla do duše, avšak to nedokáže. Její instinkty jí prostě přirozeně pomáhají rozlišovat, jací ostatní jsou. Dokáže si proto dobře vybírat své přátele a zároveň rozeznat, jakým psům by se měla naopak raději vyhnout. Neví, proč tomu tak je, ale tuto schopnost měla již od narození. Nebývá však vždy úplně přesná a její odhad na to, jaký daný pes je, rozhodně není stoprocentně přesný. Většinou se sice trefí, ale občas se i ukáže, že se zmýlila a daný pes je ve skutečnosti jiný, i když zase ne úplně, ale přecejen, než si původně myslela, ale to se stává jen zřídka. Cirria je fena, která se velice stará o ty, co jsou jí blízcí. Záleží jí na nich víc, než na jejím vlastním životě, který by pro ně v případě nutnosti neváhala riskovat. Radši by sama zemřela, než aby nechala zemřít někoho ze svých blízkých. Dá se proto považovat i za dost obětavou. Kromě toho, že by pro své blízké dokázala obětovat vlastní život, jim také vždy ochotně s čímkoliv pomůže či poradí a nikdy by je nenechala v nesnázích. Je celkem ironické, že ona se snaží ostatním pomáhat, a přitom sama pomoc druhých odmítá a to i ve chvílích, kdy ji potřebuje, ale to nikdy nepřizná. Ačkoliv je poměrně schopnou bojovnicí a disponuje na fenu celkem překvapivou silou, nemá ráda boje ani jiné spory. Přijdou jí hloupé, jelikož zastává názor, že se dá vše vyřešit jinak než bojem. Ví však, že se mohou vyskytnout i situace, kdy je boj nevyhnutelný, ale jinak se veškerým sporům obvykle snaží vyhýbat. I když je obvykle klidná, dokáže se naštvat, avšak rozhodně se nedá považovat za někoho, kdo by se naštval snadno. Naopak naštvat ji není snadné, jelikož se umí dobře ovládat, takže i když se naštve, obvykle to nedá nijak najevo a skryje to tak dobře, že to na ní nejde poznat. Pokud se však naštve opravdu hodně, dokáže svou zlost dát najevo, ovšem jen v případě, kdy usoudí, že je to oprávněné a může si to dovolit. Výbuchy zlosti jsou u ní velmi vzácné, ale nedá se vyloučit, že k nim může někdy dojít. Její velkou vášní je léčení, o které se zajímala už jako štěně. Ve smečce Severu, kde se narodila, byl léčitelem Armitox, který byl jejím bratrancem, se kterým si byla právě díky své vášni pro léčení dost blízká. Vzhlížela k němu, obdivovala ho a brala ho jako svůj vzor, proto nebylo divu, že toužila být stejně dobrá, jako on. Právě on se nakonec rozhodl udělat z ní svého učně a naučit ji léčit. Jakmile jí oznámil tu šťastnou zprávu, byla štěstím bez sebe. Armitox ji brzy naučil všemu, co jakožto budoucí léčitelka potřebovala a musela umět, a jelikož se učila velmi rychle, krátce poté, co dosáhla věku jednoho roku, se její výcvik na léčitelku uchýlil ke konci. Jednoduše už nebylo, co víc ji mohl Armitox učit, jelikož ji již naučil vše potřebné. Poté měla tedy smečka hned dva léčitele, ale to nikomu nevadilo. Ba naopak. Díky tomu, že měli dva léčitele, jim šla jejich práce mnohem lépe a když byli nějací členové zranění, měli práci vždy hotovou dříve, než kdyby na to byli sami. Kromě léčitelského výcviku se však též občas spolu se svým bratrem účastnila bojového výcviku, protože se chtěla naučit, jak se v případě napadení ubránit nepříteli. Věděla, že umět se ubránit je důležité i pro léčitele. Navíc umět bojovat nikdy není na škodu a jelikož se jí při tréninku celkem dařilo, začalo ji to i docela bavit, i když nikdy neměla ráda boje a celkově násilí. Po útoku medvěda, který vyvraždil většinu členů smečky, mezi nimiž byli i její bratr a rodiče, se uzavřela do sebe a úplně se změnila, i když později se její bývalá povaha znovu navrátila, avšak to bylo až po několika měsících. Jednou, když od onoho dne uplynulo několik týdnů, šla do lesa nasbírat pár bylin, aby doplnila zásoby, uslyšela podezřelé zvuky, které zněly, jako kdyby byl někdo v bolestech. Ony zvuky nebyly sice příliš hlasité, no jejím uším i tak neunikly. Neváhala a hned se vydala k onomu místu, odkud se zvuky ozývaly. Jak se k místu blížila, dokázala rozeznat, že ony zvuky nepochází pouze od jednoho, ale hned dvou psů. Nic ji však nemohlo připravit na to, co uviděla, jakmile k onomu místu dorazila. To, co uviděla, by nečekala ani v tom nejdivočejším snu. Jak sice čekala, uviděla dva psy, kteří viditelně trpěli bolestmi, ale to nebylo zdaleka to nejhorší. To nejhorší totiž bylo pro ni to, když u nich uviděla stát Armitoxe, což byl pro ni neskutečný šok. Nechápala, co tam dělal, ale především nechápala, proč se vůbec neobtěžoval jim pomoci. To jí však vzápětí došlo, když uviděla na zemi ležet nedojezenou kořist a uvědomila si, že oba psi, kteří se svíjeli v bolestech, prokazovali jasné známky otravy, takže jí brzy došlo, o co jde. Armitoxův výraz jen dokazoval, že to celé byla jeho práce, a potvrdil tak její domněnky. Jeho škodolibý úšklebek, který působil až pobaveně, a oči, které šťastně jiskřily, mluvily za vše. Když se Cirrie naskytl pohled na tu situaci, úplně strnula a absolutně nebyla schopna nijak zareagovat. Nezmohla se ani na jediný pohyb a jen nečině sledovala situaci, které jen stěží dokázala uvěřit. Nechápala, jak to mohl Armitox udělat. Jak mohl zabít členy vlastní smečky a ještě sledovat, jak trpí. Moc dobře viděla, jak se vyžívá v jejich utrpení. Věděl, že trpí a mohl jejich trápení kdykoliv ukončit a oni sami ho o to dokonce žádali, když pochopili, že jsou jejich životy u konce, avšak on to neudělal. Cirrie zůstal rozum stát nad jeho krutostí. Nevěřila, že tohle je ten samý pes, který byl jejím bratrancem, učitelem a vzorem. Tohle nebyl ten Armitox, kterého znala. Tohle byl někdo úplně jiný. Někdo, kdo pro ni byl naprosto neznámý. Ten bezcitný vrah, který chladnokrevně zabil členy její smečky, její přátele, přece nemohl být její milovaný bratranec, ke kterému tolik vzhlížela. Ten by přece něco takového neudělal. Ten by přece neublížil členům vlastní smečky, natož je zabil. Přesto to však byl skutečně on. Cirria se sice nejdříve snažila přesvědčit sebe sama, že ji jen šálí zrak a tohle není skutečné, ale pak pochopila, že je to krutá realita, ačkoliv si to zprvu odmítala připustit. Onen pes byl skutečně Armitox a nikdo jiný. O tom nebyl pochyb. Po tom, co byla svědkem této události, se již nemohla vrátit ke smečce. Nemohla se vrátit zpátky potom, co na vlastní oči viděla, jak pes, kterému věřila nejvíc a znamenal pro ni víc, než kdokoliv jiný z přeživších členů smečky, zabil dva členy smečky. Nevěděla, zda si jí Armitox nevšiml, jelikož jednou otočil hlavu jejím směrem, ale i když se nezdálo, že by si jí všiml, měla v tu chvíli srdce až v krku a měla pocit, jako kdyby se jí v ten moment na chvíli zastavilo srdce. I když si však nebyla jistá, že ji viděl, nechtěla nic riskovat a raději se rozhodla odejít. Přecejen nevěděla, čeho je schopný, a asi to raději ani vědět nechtěla. Doteď neví, proč to udělal a co udělal potom, ale věděla, že kdyby se po tomto činu vrátil zpátky ke smečce, ona už by se mu nemohla znovu podívat do tváře. Ne potom, co viděla. Opustit smečku pro ni nebylo snadné rozhodnutí, ale připadalo jí to nejrozumnější. Nějakou dobu pak tedy žila jako tulačka, přičemž každou noc od onoho dne, co přistihla Armitoxe při tom hrůzném činu, mívala noční můry, které jí nikdy nedopřály dostatek spánku, pokud tedy vůbec nějaký. Vždy usnula maximálně na pár hodin, ale kolikrát nespala i několik dní v kuse. Děsila ji myšlenka, že hned, jak usne, se jí bude znovu před očima promítat to, čeho toho dne byla svědkem. Nakonec před pár měsíci narazila na smečku Proroků a rozhodla se k nim přidat a zkusit tak začít od znova. Chtěla začít nový život někde daleko pryč a tato smečka jí poskytla onu možnost. Neváhala a hned se té možnosti chopila. Její přání se splnilo, když byla do smečky přijata, a konečně už nebyla sama, ale měla po dlouhé době zase společnost, která jí za celou tu dobu, co žila jako tulačka, tolik chyběla. Život tuláka nebyl nic pro ni, jakožto rozeného smečkového psa. Poté, co se přidala k této smečce, se její noční můry trochu zmírnily a už je nemívá tak často, jako dříve, no říct, že by se vytratily, se však nedá. Dříve je mívala pravidelně každou noc, což se časem trochu zlepšilo a už je obvykle nemívala každou noc za sebou, ale teprve až po přijetí do smečky se jí noční můry začaly vracet nejdříve po dvou dnech. Někomu může připadat, že to není až taková sláva, ale pro ni to znamená dost. Krátce poté, co se přidala ke smečce Proroků, se znovu stala takovou, jakou bývala dříve, i když ne úplně. Všechny ty nepříjemné události ji poznamenaly a zanechaly na ní následky, ale jí se přesto podařilo stát se téměř stejnou, jako bývala předtím. Jak bylo již zmíněno, je příbuzná Armitoxovi, avšak ten není jediným ze zaniklé smečky Severu, komu je příbuzná. Též je totiž příbuzná i Coalovi a stejně tak byla příbuzná i jeho zesnulému bratrovi. Oba byli totiž stejně jako Armitox jejími bratranci, se kterými mimochodem občas trénovala boj, pokud ho netrénovala se svým bratrem. Spojovalo ji s nimi to, že její matka a jejich otec, Siku, který byl zároveň Alfou smečky Severu, byli sourozenci, a její otec byl zase bratr Armitoxova otce. Tato příbuznost mezi nimi je celkem patrná, jelikož Cirria tak trochu vypadá jako mix Coala a Armitoxe dohromady, akorát ona má jedno modré oko, zatímco ani jeden z nich modré oči nebo jedno modré oko nemá. Má však rysy, kterými se dost podobá Armitoxovi, a jedno oko stejně bledě žluté, jako Coal. Zbarvením srsti je tak nějak kombinací obou. Částečně má srst bílou, jako Armitox, a má ji i stejně jako on šedobílou, avšak šedá část její srsti má dost podobný odstín, jako ta Coalova. Co se týče její podoby s jejími rodiči, je v podstatě kopií své matky, akorát narozdíl od ní má jedno oko modré, jako její otec, po kterém však kromě modrého oka zdědila i nějaké rysy, i když u ní viditelně převažují především geny její matky. Ohledně vztahů zatím nemá žádné zkušenosti, jelikož nikdy neměla žádného druha a lásku doposud poznala pouze jednou, avšak ta jí nebyla opětována a její milovaný si místo ní vybral za družku jinou fenu ze smečky. To ji sice ranilo, avšak přála mu to. Měla ho opravdu ráda, proto chtěla, aby byl šťastný, i kdyby to znamenalo, že by měl být s někým jiným, než s ní. Po nějaké době se s tím nakonec vyrovnala a soustředila se místo toho na důležitější věci, než na vztahy, které jí nikdy tak důležité nepřipadaly. Ačkoliv to však možná skrývá a dělá, že se o vztahy nezajímá a nemá o ně zájem, v hloubi své osamělé duše po ní touží a tiše závidí všem zamilovaným párům, jak jsou spolu šťastní. Ona sama by chtěla mít to štěstí, jako oni, a najít svou spřízněnou duši. Najít někoho, koho by mohla učinit šťastným, a kdo by na oplátku učinil šťastnou i ji. To jediné bylo to, po čem vždy toužila - po štěstí a lásce. Ví ale, že většina psů, co o ní jeví zájem, tak činí jen kvůli jejímu vzhledu a ve skutečnosti to vůbec nemyslí vážně. Někoho takového rozhodně nechce. Nechce někoho, kdo ji chce jen pro její vzhled, ale především někoho, kdo kromě její vnější krásy bude schopný vidět i její vnitřní krásu, která je mnohem důležitější, než vzhled. Ona sama se vždy zaměřuje na to, jací jsou psi uvnitř, ne navenek. To jí totiž připadá důležité a vzhled je pro ni vedlejší. Občas sní o tom, jaké by to bylo, kdyby si našla druha, se kterým by byla šťastná, a kterému by později mohla dát štěňata. Štěňata totiž vždycky chtěla a už jako velmi mladá si přála mít v dospělosti rodinu. Když ještě žila ve své rodné smečce, často pomáhala matkám s péčí o štěňata a jejich hlídáním. Bavilo ji to a ráda se štěňaty trávila svůj volný čas. Připadalo jí zábavné si s nimi hrát nebo jim vyprávět různé zajímavé příběhy, ať už o Nebeských psech, záslužných činech vážených členů smečky či jejich životech a nebo příběhy z jejího vlastního života. Po svém otci zdědila obdaření (které on však obvykle nevyužíval), díky kterému dokáže vyléčit každé zranění či nemoc a právě její obdaření a přirozený léčitelský talent byly kromě její vášně pro léčení jedny z hlavních důvodu, proč se začala o léčení kdysi tolik zajímat a později se stala léčitelkou své rodné smečky.
Rodina:
Sakiya - matka (mrtvá)
Reinar - otec (mrtvý)
Soraya - bratr (mrtvý)
Rancor - strýc (mrtvý)
Siku - strýc (mrtvý)
Armitox - bratranec (žije ve smečce Padlých/Mořských vln)
Spire - bratranec (neznámo kde)
Toxic - sestřenice (neznámo kde)
Viper - sestřenice (neznámo kde)
Asher - bratranec (mrtvý)
Coal - bratranec (žije ve smečce La Lore)
Takato, Sasori - vzdálení příbuzní (žijí ve smečce La Lore)
Lyris, Lapis, Siku, Tundra, Scorpio, Cream, Amir, Sanji, Maraka, Archie, Irgo, Hinoto Ume, Kuroko, Amity - vzdálení příbuzní (narodí se)
Budoucí druh: Mihawk (žije ve smečce Padlých)
Popis vzhledu: Cirria je štíhlá šedobílá fena průměrné výšky s hustou středně dlouhou srstí a elegantní postavou. Na těle má pár ne příliš patrných jizev, které má navíc obvykle skryté pod svou hustou srstí, proto většinou nejsou vidět. Má každé oko jiné barvy - levé nebesky modré po svém otci a pravé světle žluté po své matce.
Vzhled:

+ vzhled jejích rodičů:

Pro: _G_A_B_R_I_E_L_A_