Okolo je pouze voda a nehledě na to jak moc se snažíš, s jakou vervou máváš rukama, kopeš nohama... nic se nemění, nikde žádný vzduch.

Není to nádherné?

Vždy ti říkali, ať jdeš a žiješ trochu. Kdo by ale mohl tušit, že to je taková bolest a utrpení.

Hodí tě do vody, vykřiknou: "Plav!" a pak už je vše na tobě. Žádná větev, žádný podběrák, žádný záchranářský kruh... jsi tu jenom ty a hromady a hromady té temné masy uzavírající se nad tvou hlavou.

Je tu však určitá útěcha, že?

Jakmile dopadneš na dno, už to nejde hlouběji.

Takové lži.

Každá plocha má své díry a prohlubně a tohle Dno není jiné. Můžeš tam chvíli ležet, ale poté tě chytne proud a strhne tě ještě hlouběji.

A když se odtud rozhodneš vyhrabat zpět nahoru, náhle zauvažuješ, jestli to nic nedělání není náhodou lepší. Méně práce, musíš jenom ležet, nechat sebou smýkat z jedné strany na druhou.

Po určité době si tvůj zmatený zrak přivykne i na tu špínu, bahno, tmu tady. Sleduješ ostatní, kteří se snaží či ty, co to již dávno nadobro vzdali.

A jednou se ten vedle tebe zničehonic zvedne, odlepí od podkladu, na kterém tak dlouho nehybně ležel, rozhodne se plavat vzhůru. Snaží se, ty jej prázdně sleduješ. Pak si uvědomíš, že se vzdaluje.

Něco se v tobě probudí. Náhle tě to povalování se nebaví. Chceš taky pryč.

Jak to vlastně tam nahoře vypadá? Je tam také tolik špíny? Nebo je tam voda čirá jako sklo?

Jediný způsob, jak to zjistit, je makat. Pracovat, dřít se, vynaložit své vlastní úsilí. Vždyť ten, co se snažil dříve než ty, se nerozhodne pro tebe vrátit zpátky a odtáhnout tě s sebou.

Ani se nenaděješ a už jsi dále než on. Jsi výš, blíže hladině.

Vskutku, zde je voda světlejší, jasnější, září.

A poté se nadechneš. Jeden lok vzduchu, druhý, třetí,... Nemůžeš se toho pocitu nabažit. Čerstvost, svěžest rozlévající se tvými žilami.

Rozhlížíš se kolem a vidíš všechnu tu nádheru, která ti tak dlouho unikala. Slunce, stromy, zeleň,...

Pomalu zamíříš ke břehu.

Tvoje mysl téměř není schopna zpracovat všechnu tu krásu. Proč jsi se nesnažil o trochu dříve?

Cítíš, jak ti dochází sil.

Dostaneš se k břehu a stěží se vyplazíš dále na souš.

Pár minut tam ležíš, jen tak zíráš na nebe - to nádherné, jasně modré nebe s mraky jako ovečkami běhajícími po poli.

Lituješ toho času, co jsi promarnil. Těch let, co jsi proležel na tom Dně, nenacházejíc důvod ve snaze o lepší zítřky.

Oči se ti klíží a ty se naposledy rozhlédneš okolo.

Přijdeš si jako v Nebi. A byť to nebylo dlouho, jsi rád, že sis jej aspoň na krátký moment stihl svým způsobem užít.

A poté tvá ústa opustí poslední dech.

Taková škoda. Tak nádherný svět a tys jej promeškal válením se někde v hloubi temných vod.