Prozatím poslední z mých výtvorů. Tentokrát jsme měli dokázat, že jsme pochopili romantismus.

וו×

v husté mlze žena se ztratila
v mlze, jež nikdy nenavrátila
muž v beznaději chtěl za ní se vydati
něco v jeho nitru však začalo se vzpírati

ach, zůstal sám na jejich starém statku
v chátrajícím domě, jež dřív podobal se zámku
bez jakéhokoliv ponětí, kam vydati se dál
krčil se v temném rohu a sám sebe litoval

a náhle probudil se jednoho brzkého rána
způsobila to hlasitá, třeštivá rána
uviděl postavu stojící před sebou
postavu, jež byla jeho zesnulou ženou

i v nadšení vydal se ji objati
žena však ne a ne se usmáti
v tom zarazil se muž a uvědomil si
že je to zjev s jeho myslí si hrající

snažil se utéci, daleko a dál
jakýs hlas mu však v hlavě sliboval
sliboval mu návrat překrásné manželky
což mělo za následek jeho omyl převelký

obrátil se k ní čelem, již tam však nebyla
v ten moment muže nezkrotná bolest schvátila
bolest, jež tak málo lidí pochopí
bolest, jež přichází se ztrátou milé choti

v tu za okénkem zjevila se záře jasná
na louce stála manželka jeho krásná
krásná i děsivá, oči mrtvoly
bledá tvář, vyhublá, v bílém závoji

muž však neváhal, příliš dlouho byl ztracen
proto neuvědomil si, na scestí odvrácen
rozeběhl se za ní, plamínek naděje
doufajíc v ženu, která jej láskou zahřeje

tu stanul na pokraji lesa, bez přemýšlení šel dál
kéž by si však byl vědom, svůj život opatroval
kdo tu však pro něj byl? kdo by jej zachránil?
vždyť každý, koho znal, se k němu zády obrátil

proto pokračoval, pořád dál, skrz tmu a hustý porost
překvapivě žádný strach v jeho nitru nevzrost
rval se s křovím, s větvemi, jen dále za tím světlem
světlem jasným jak kometa, jež přeletěla Betlém

sotva postřehl v tom spěchu, stromy znovu ubyly
nevěděl, netušil, byl tam sráz nemilý
bylo však pozdě, jeho krok do prázdnoty zamířil
do oblaku mlhy, jež nevrací, nadobro celý se ponořil