Justin:

Rychle jsem vběhl do vedlejšího pokoje. Uviděl jsem Violet sedící na zemi a hledící na zmačkanou fotku v jejích rukách. Byla jen škráblá a obklopená střepy z rozbité vázy, která se válela kousek od ní. „ Violet co se stalo?" zeptal jsem se jí konejšivým hlasem a snažil se zůstat silný i přes to jak moc mě její trápení a tváře zmáčené od slz ničily. „ Jdi pryč." řekla roztřeseným hlasem a znovu se naplno rozplakala.

Podíval jsem se na fotografii. Byla na ní trojčlenná rodinka a každý s usmívající se tváří. Malá holčička s očima ledově modré barvy a černými havraními vlasy, muž ve středním věku s očima hnědýma a s vlasy stejné barvy jako jeho dcera a žena také ve středních letech s modrýma očima a s vlasy barvy slámy. Pochopil jsem, že rodina na fotografii je Violetina. A ona je to malá štěstí dvou určitě skvělých rodičů.

„ Violet, ššš, to bude dobrý." s těmito slovy jsem s jí přitáhnul do objetí a nechal ji ať mi smáčí tričko svými slzami. Tím úmorným pláčem byla tak vysílená, že mi usla v náručí. Odnesl jsem ji do nějakého pokoje, později jsem zjistil,že je její. Položil jsem ji na postel, přikryl ji peřinou a při odchodu mě zaujal jeden obrázek na stěně. Byl jsem na něm já a pod ním nápis „ I love you but you hate me."

Otočil jsem se zpět na Vi, na moji Vi. Spokojeně oddychovala. Pomalu jsem přešel k posteli a přisedl k ní. Ještě jednou jsem se podíval na obrázek a pak už jsem se na ní znovu zadíval. Byla nádherná. Už jsem se zvedal, když mě ze spánku vzala za ruku. Nedalo se nic dělat. Lehl jsem si k ní a za chvíli se propadl do říše snů plné její tváře.