Justin:

Je to děsné. Znám ji teprve den a už ji nemůžu vyhnat z hlavy. Kámo Justine okamžitě se vzpamatuj! Copak se může kluk zamilovat do holky hned na první pohled?!

Procházel jsem se po městě. Strhla se pořádná bouřka a já pospíchal nebo spíš letěl domů jako střela. Už jsem si z kapsy vytahoval klíčky, když mě zaujala postava v okně vedlejšího domu. V okně seděla Violet. Sledovala studené kapky deště bubnující do okna, zatímco jí po tváři stékaly slané potůčky slz. Všimla si mého pohledu a zmizela za těžkými závěsy.

Vešel jsem do svého pokoje s jednou jedinou myšlenkou. Co se stalo? Proč Violet brečela. K této myšlence jsem se pak vracel několikrát, ale pak mi na mysl vyběhla ještě jedna. I přes to že měla na tváři make-up rozmazaný od slz byla nádherná. Z mého úporného přemýšlení mě vyrušil matčin křik. „ Justin, pojď okamžitě dolů!" Seběhl jsem schody a uviděl jsem matku s nějakou starou paní. „ Těší mě, jsem Clarissa Stark, babička Violet." představila se mi stará paní. Paní Stark mě poprosila o postavení nějakého nábytku. Bez problémů jsem souhlasil. Po cestě mi řekla, že si mě pamatuje už jako malého kloučka s rošťáckým úsměvem.

Po příchodu do jejich útulného domu jsem koutkem oka zahlédl Violet s lehkým úsměvem na rtech po tom co mě spatřila. Ale když jsem se na ní podíval, zamaskovala to kašláním.

Být s Violet v pokoje byl velice zajímavý zážitek. Já stavěl skříň a po očku na ní pokukoval. Ona utírala prach a na jejích pohybech jsem poznal, že je nervózní.

Pak se Violet přesunula do dalšího pokoje. V klidu jsem si pobrukoval, když jsem uslyšel tříštění skla a srdcervoucí pláč.