Violet:

„ Všechno si pamatuju jen matně. Seděla jsem v pokoji s matkou a otcem a dívala se na televizi. Najednou se dole rozbilo okno a domem se ozval křik budoucích vrahů. Matka s otcem mi dali jejich zbraně a říkali, že se za chvíli vrátí. Zastřelili je. Oba dva. Ujala se mě babička a já začala žít nový život. Na pohřbu jsem oboum rodičům slíbila, že je pomstím. Zatímco si jiní užívali, já zůstala sama. Žádní přátelé, žádná rodina. Jen babička, která je stejně pořád pryč. V osmičce jsem začala střídat školy. Z jedném mě vykopli kvůli toho. Z jiné zas kvůli toho. A tak pořád dál. Začala jsem chodit ven a sledovat lidi, na které jsem měla podezření, že by to mohli být oni. Ti vrazi. Vyplatilo se to. Našla jsem je. Už dva roky sedí, mají doživotí. Čekala jsem, že se něco změní, že budu zase šťastná, ale nebyla jsem, byla jsem stejná troska jako předtím." Konečně jsem se na Justina podívala, už jsme seděli na lavičce v parku. Jeho tvář v slunečních paprscích vypadala nádherně, jeho řezané lícní kosti byly ještě více zvýrazněné zářícím sluncem. Vzal mé malé ruce do svých. Zmáčkl je a povzbudivě se na mě usmál. „ Bude to dobrý, jen musíš věřit." Podívala jsem se na naše ruce a bezmyšlenkovitě z pusy vypustila větu: „ Víš, že jsou moje ruce oproti těm tvojim jako ruce liliputa?" Tahle věta Justina neskutečně moc rozesmála. Podíval se mi do očí a začal se přibližovat. „ Už bych měla jít domů." Zvedla jsem se, otočila se a i přes neustálé volání Justina zbaběle utekla domů. Proč mi musel zamotat hlavu zrovna Justin Drew?