Violet:

 Po zvonění jsem se odebrala na další hodinu. Zase si ke mně přisedl Justin. Něco na mě mluvil, ale já ho nevnímala. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím, co se stalo o přestávce. „ Slečno Stark! Doufám, že vás neruším při vašem nevnímání okolí!" zařvala na mě učitelka. „ Omlouvám se." odpověděla jsem se sklopenou hlavou, aby nebylo vidět, že se směju. „ Ať už se to neopakuje." „ No to si piš, že bude." zamumlala jsem si pro sebe. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Justinovy koutky vystřelily nahoru a vytvořily tak roztomilý úsměv, který ještě doplnil malým uchechtnutím.

Konečně poslední zvonění. Vyšla jsem na chodbu a chystala se ke svojí skříňce, když mi někdo sáhl na zápěstí. Cizí ruku jsem překroutila za záda cizince. Ale pohled na cizincovy vlasy mě zarazil. „ Violet, hej klid! Pusť mě! To jsem já!" rozčiloval se Justin. „ Promiň" zazubila jsem se na něj. „ Co jsi potřeboval?" „ Jen si popovídat." odpověděl na mou otázku a mnul si přitom zápěstí. „ A co chceš vědět?" zeptala jsem se a vyšla cestou k mému oblíbenému místu, do parku. „ Jak jsi to dokázala? To s tím Christianem?" Pouze jsem pokrčila rameny na náznak toho, že nevím. I když se zdál jeho výraz ve tváři neutrální, bylo vidět, že mi nevěří. „ Něco se stalo, že jo?" zeptal se z ničeho nic Justin.

To si teď hraje na mýho psychologa? Sklopila jsem hlavu a studovala špičky svých bot. Mám mu to říct nebo ne?