Violet:

Sálem se roznesl vzrušený šepot. „ Jestli je to opravdu ona musí mít stejné znaménko jako její bratr." Přistoupil k nám kluk asi o rok starší a vyhrnul si tričko. Naskytl se mi pohled na jeho vypracované břicho, ale ještě víc mě zaujalo znaménko ve tvaru korunky. Kývnul na mě a já udělala to stejné co předtím on. Na levé straně mého břicha byla o něco menší korunka. Téměř okamžitě všichni kromě toho kluka poklekli. „ Rád tě zase vidím sestřičko." usmál se na mě a natáhl ke mně ruku. „ Já žádného bratra nemám." s touto odpovědí jsem ucukla, když mě chtěl chytit za ruku. „ Měla jsem rodiče, ale ty zastřelili. A tebe ani neznám." zakřičela jsem na něj.

Hrubě mě chytil za ruku. „ Tak teď mě poslouchej. Zaprvé jsem Alex, tvůj bratr. A zadruhé. To nebyli tví rodiče ale pěstouni. Tvého pravého otce zavřeli za znásilnění nějaké služky. Byla to lež. Nikdo mu nevěřil a nás litovali. Matka s námi jela na letní sídlo. V tunelu jsme měli závadu. Matka nás chránila vlastním tělem za cenu vlastího života. Šofér, který jako jediný z dospělých přežil, nás rozdělil tebe k tvým pěstounům, mě dal do dětského domova. Ale matka nám před tím než naposledy vydechla dala tyhle medailonky. Ten, který se ti teď houpe kolem krku." Když domluvil, přitáhl si mě k sobě a objal mě. „ To co umíš ty, uměla jen matka." zašeptal mi do ucha před tím, než mě pustil. Nevěřícně jsem od něj odstoupila. Potřebovala jsem to vstřebat. Nevěřila jsem tomu. „ Violet nedívej se tak ne mě." řekl s lehkým závanem strachu v hlase Alex. „ Co-cože? Jak?" zase jsem nic nechápala. „ Měla jsi opět červené oči. Vím, že mi nevěříš. Ale časem začneš." Opět ke mně přistoupil.

Rychle jsem se otočila a vyběhla na chodbu. Nevěděla jsem, v jaké části budovy se nacházím, ale bylo mi to jedno. Svezla jsem se po stěně a začala brečet.