Teď

Už jsem na cestách čtyři roky. Je mi třináct, ale jizvy jsou vidět pořád a obvaz mít stále musím, protože jsem tlapku měla ošklivě pohmožděnou tak jí mám zpevněnou. A navíc, obvazy již nejsou tak bílé a vypadají na mně dobře. Srdce od Waltera mám pořád. Je to věc, která mě nutí jít dál.

Porazila jsem už spousta nepřátel a stala se ze mne silná vlčice, která se nevzdává. Ale toho osudného medvěda jsem stále nenašla. Od toho dne vidím na obloze hvězdu, která září víc než ostatní a nějakou zvláštní silou vím, že to je Walter. Můj vlčí bráška na mne dohlíží a já vím, že ho mám tak blízko a zároveň tak daleko.

Mám hlad, žízeň a bolí mě nohy, ale vím, že musím jít dál. Už jsem nejedla dva dny. Kručí mi v břiše a mám sucho v krku.

Mé negativní myšlenky přerušilo zabečení horské ovce. Mé tělo bylo ihned připraveno zaútočit. Ovce se pásla na louce kousek odsud, ale byla příliš blízko abych se rozeběhla. Tak jsem se přikrčila a plížila se k ní. Walter mě toho naučil hodně a zbytek jsem se musela naučit sama. Připlížila jsem se k ní a mezi námi byla vzdálenost jen zhruba půl metru. Připravila jsem se a....skočila

Rozevřela jsem čelisti a odhalila mé velké, sněhově bílé tesáky. Od malička jsem měla větší zuby než ostatní...
Když jsem vyskočila, ovce se lekla a dala se na útěk. Nebyla ale dostatečně rychlá. Moje přední tlapy jí srazily na zem a moje čelisti se jí zabořily do měkkého masa na krku. Chvíli ještě bečela a poté podlehla smrtelnému zranění způsobeno účinou zbraní jménem moje čelisti...

Ovci jsem snědla asi za dvacet minut a poté se znovu vydala na cestu. Po pěti minutách klusu jsem narazila na maličký potůček. Trochu jsem se napila a zaposlouchala se do zvuků přírody. Všechno až na jeden zvuk sedělo. Ten zvuk byl něco jako hluboký nádech a výdech. Podívala jsem se směrem odkud to vycházelo a propalovala pohledem křoví po pravé straně. Zahlédla jsem tam nepatrný pohyb a potom se setkala s párem pomněnkově modrých očí. Viděla jsem tam i něco jako čumák a uši vlka a rozhodla jsem se použít lest...

Zatřepala jsem hlavou, jakože jsem nic neviděla, a pokračovala schválně kolmo od křoví. Stále jsem periferním viděním sledovala krajinu za mnou.
Najednou se ze křoví vyřítil hnědý vlk, který byl rychlý jako vítr. Ohlédla jsem se pořádně a rozeběhla se na konec louky. Běžela nejrychleji za tu dobu, kterou jsem žila. Doháněl mě a když byl blízko natolik, aby na mě dosáhl, skočil. Já ho neviděla a tak na mě dopadl celou vahou a srazil mě na zem. Zaryla jsem čumák do hlíny a zakňučela. Stisk nade mnou povolil a já se urychleně postavila naproti tomu vlkovi. Vrčel a cenil zuby. Já jen potichu vrčela a dívala se na něj. „Co chceš na našem teritoriu?" zavrčel na mě. Zvedla jsem pravou packu abych jí ulevila, ale mělo to vypadat jako nepochopení, protože jsem ještě naklonila hlavu na stranu. „Ty nevíš, že tady je teritorium naší smečky?" zeptal se nevěřícně. Zakroutila jsem hlavou. „Tak tos udělala velikou chybu kočičko." řekl. Ale jakmile řekl slovo 'kočičko' našvala jsem se. Z hrdla se mi vydralo temné zavrčení a už se i podobalo tomu bratrovo zavrčení tenkrát v tom lese. Vyskočila jsem, rozevřela čelisti nejvíc jak jsem mohla a odhalila své tesáky. Natáhla jsem tlapy před sebe a srazila vlka k zemi. „Mě kočičko říkat nebudeš jasný?!" zavrčela jsem na něj. Díval se na mne s úšklebkem a v očích se mu zračilo pobavení. „Slečinka, si hraje na drsňáka.." smál se. Ležel zády na zemi a já stála nad ním. Zavrčela jsem a pomalu rozevírala čelisti, aby kdyby mě štval, tak abych se nezdržovala a rovnou mu uštědřila smrtelnou ránu. „Kdepak jsi sebrala ten náhrdelník?" ušklíbl se a packou vzal můj náhrdelník a zase ho pustil. Ten v tichosti dopadl na mojí černou srst. Cvakla jsem mu zubama vedle ucha a on vylekaně ucukl. „To není tvoje starost. Po smrti to stejně nikomu nepovíš." ušklíbla jsem se a řekla si, že tohle je poslední slovo, které jsem mu řekla. Vyděsil se, ale když uslyšel pevný hlas hnědého vlka, uklidnil se. Zato já vrčet nepřestala. „Jamesi! Co se to tu děje?" řekl velký hnědý vlk. Ten velký, který právě vyšel z lesa se strašně podobal Jakeovi. „Jaku! Ona mě chce zabít!" křičel div mi nepraskly ušní bubínky. Zašklebila jsem se a potom protočila oči. On to byl vážně Jake! Jak se sem ale dostal? To  je teď jedno...když chce ten blbec pode mnou hrát hru. Tak budeme hrát hru. Znova jsem cvakla zuby, ale tentokrát u krku. Zaječel jako holka, já se lekla a rychle zvedla hlavu. Znovu jsem ulevila pravé tlapce a naklonila hlavu na stranu. Zašklebila jsem se a potom spolu s protočením očí zakroutila hlavou. „Zabít? Vždyť jenom hraje tu tvojí pitomou hru! Cvaká na prázdno a ty jí ještě děsíš tvým jekotem." protočil oči Jake. Řekla jsem si, že her už je dost. Na další, konkrétně šestou, smečku za mojí cestu nemám náladu a tak jsem ho nechala bejt, naposledy se podívala na Jaka a otočila se k odchodu. Už jsem chtěla vykročit, ale Jake vykřikl: „Počkej holka! "

Zastavila jsem a otočila se. Sedla jsem si a trochu zmírnila tlak na pravou přední tlapku. Naklonila jsem hlavu na stranu a čekala co po mně chce. „Neznáme se?" zeptal se pouze a já pokrčila rameny. Nehodlám se představovat! „Já myslím, že ano. Nemám snad pravdu Jamesi?" otázal se hnědého vlka. „Samozřejmě. Říkal si, že takhle vypadá ta holka, která šla s jejím bratrem do lesa a už se nevrátili. Dneska jsou to přesně čtyři roky." touhle větou mi totálně zničil den. Není mi třináct, ale čtrnáct a dneska je ten proklatý den. Zavrčela jsem jako brácha, že to znělo fakt stejně, a otočila se zpátky k odchodu.
„Arsi!" to jméno mi projelo tělem jako elektrický šok. Neslyšela jsem ho od doby kdy jsme byli v tom lese. Všichni mi říkali...no..vlastně mi nijak neříkali...
„Co je?!" vyštěkla jsem  a vycenila jsem zuby. „Nechceš si alespoň popovídat?" zeptal se mírně. „V klidu a osamotě?" dodal. Zapřemýšlela jsem a poté se pevně rozhodla.. Řekla jsem pouhé, avšak hodně znamenající a důrazné: „Ne!"

Neměla jsem na ně náladu, nechtěla jsem je vidět, nechtěla jsem vícekrát slyšet své jméno. Život jde dál a já s ním. Musím ho najít, musím Waltera pomstít... Musím najít klid.

Jake chtěl něco říci, ale když jsem ho spražila pohledem... Sklopil hlavu a respektoval mé rozhodnutí. James do toho raději nekecal a nechal nás být. Poslední, co jsem od Jaka slyšela, bylo, že se uvidíme někdy příště..