Stačil malý moment obdivování noční oblohy a už byl položen k ostatním perníčkům, kterým také tvrdnula poleva.

Po chvíli se rozhodl, že je ideální čas na útěk, nikdo si zrovna neodkládal své perníčky, ani se nikdo nemotal kolem, perníček se zvedl celkem bez námahy, jenže mu začala stékat poleva. Tak si pro jistotu lehl na prázdný ubrus u kraje stánku a chvíli počkal, aby se mu poleva neroztekla více.

Vždy se zvedl a přeběhl o kousek stánkového pultu. Jakmile začal slézat po kusech dřeva uslyšel tlumený hlásek:

„Kam to jdeš?“

„Žít vlastní život a né být snězen!“ odpověděl slušně perníček

„Počkej na mě dole, půjdu s tebou,“ špitl hlásek, perníček seskočil a lehnul si pod konec ubrusu, aby se mu opět neroztekla poleva.