Přesun nikoho nepřekvapil. Mrzel, to ano, ale nepřekvapil.

Zvlášť, když mi sami na lovecké výpravě měli možnost zahlédnout znečištěnou řeku. Voda byla zbarvená do hněda, tmavá, trochu zakalená.

Jen při pohledu na vodu – a na nemocnou zvěř – se mne zmocňoval neklid, cítil jsem potřebu dostat se co nejdál, do bezpečí.

Když jsme mířili mimo území, vlčata jsme nesli. Já Uhla, Storm Dýma. Poprosili jsme ostatní vlky, a tak se stalo, že Aasan nedl Hnědku a Sheyla Bouřku. Daira běžela vedle nás.

Právě podle Dairy a Missile se určovalo tempo. Smečka nemohla zvolit rychlý běh, kdy by ostatní, ať už mladí, staří či nemocní, nestačili.

Mimo území smečky jsme se dostali celkem rychle. Když jsme však překročili hranice, nezpomalili jsme, ba naopak, ještě více zrychlili.

Alfa vlci udávali směr. Postupovali jsme dopředu jen s krátkými přestávkami, které spočívaly převážně v mírném zpomalení. Zastavili jsme jen párkrát.

Drželi jsme se blízko sebe v útvaru. Uprostřed šli zranitelní členové – Nia, Daira, Missile, vlci nesoucí vlčata – a po stranách ostatní, aby v případě nouze plnili funci ochránců či bojovníků.

Zastavili jsme až ve chvíli, kdy se začalo smrákat. Teď již bývalé území jsme nechali daleko za sebou. Daira se vyčerpaně zhroutila na zem, ačkoli my ostatní bychom ještě nějakou chvíli cestovat vydrželi.

Nacházeli jsme se v horách. Ne, že by zde snad nebyly stromy, ale nacházelo se jich tady značně méně. Taky jsme narazili na několik opravdu prudkých srázů. Museli jsme si počínat opatrně.

Chystali jsme se ke spaní. K Daiře se stočila ostatní vlčata. Blízko ní ulehla stále zraněná Missile a my ostatní se naskládali kolem nich.

„Clevere?" pobídl vlka Arrow.

Zmiňovaný jen něco nerudně zavrčel, ale opustil své místo u hubené hlídkařky, aby zkontroloval, jestli smečce něco nehrozí.

Uchechtl jsem se a vyměnil si se Storm všeříkající pohled. Netrvalo však dlouho, než se hlídkař vrátil – i on si potřeboval odpočinout, načerpat síly. Dnes večer nikdo nebude držet stráž.

Stočil jsem se kolem vlčat a hlavu natáhl ke své družce, která ležela naproti ve stejně ochranné poloze. Usmál jsem se a olízl jí čumák, čímž jsem si vysloužil tiché blažené zavrčení. Všechna vlčata již spala.

„Zvládneme to," zašeptal jsem.

„Musíme nové území najít brzy," odvětila Storm, hlas měla taktéž tichý. „Vlčata zanedlouho přejdou na pevnou stravu. Dochází mi mléko."

Neklidně jsem švihl ocasem. „My to zvládneme," ujistil jsem ji. „Ve smečce jsme silní, máme jistotu. Věřím vůdcům, věřím tobě. Najdeme bezpečné místi pro život, plné zdravé kořisti a čisté vody. Vychováme naše vlčata. Budou silní a zdraví, založí si vlastní smečky a budou žít ještě lépe, než my."

Zvolit správná slova byla důležité. Věděl jsem ale, že se mi to podařilo, když se šedá vlčice více uvolnila. „Dobrou noc, Fangu," popřála potichu, olízla mi čumák a položila si hlavu na tlapky.

„Dobrou noc, Storm," špitl jsem. Vlčata se jí choulila u boku, stejně jako mně. Byl to velmi příjemný pocit a nepřekvapilo mne, že zanedlouho má družka vytuhla.

I já jsem se přitiskl blíž k mé rodině, pohledem přejel smečku – a usmál se, když jsem uviděl Clevera tisknoucího se k Missile –, ale pak jsem již složil hlavu vedlé té Storminé, přivřel oči a oddával se spánku. Poslední myšlenka, která mi bleskla hlavou při pohledu na čtveřici malých tělíček (a jedno větší), byla vzpomínka na chvíli, kdy jsem se dozvěděl, co mne a Storm čeká...

Opatrně jsem nakoukl do nory. Sluneční vlk již dávno ohříval zem pod sebou, ovšem Storm vyspávala. To se jí nepodobalo. Zvlášť, když Alfa stihl svolat smečku a má družka jako jediná chyběla.

„Storm?" zvolal jsem a udělal krok dopředu. Vlčice ležela zvláštně zkrouceně, avšak hrudník se jí zdvyhal a klesal, což mne uklidňovalo.

„Už jdu," zněla odpověď, přestože majitelka hlasu nevypadala, že by se chtěla zvednout.

Ani náhodou mě to neodradilo, její slova spíš popohnala tu obrannou stránku. Šel jsem blíž. „Storm, stalo se něco?"

Jeden nádech, přesně jeden, byl o něco hlasitější a rozechvělejší, než ty ostatní. „Nic se neděje, Fangu. Běž, hned přijdu."

„A jsi si –"

„Nic mi není. Hned tam budu!" Skoro až vřískla. Nepochyboval jsem, že to šlo slyšet i ven. Překvapením jsem se nezmohl na odpověď, jen jsem s mírně staženým ocasem vycouval z nory. Pohledem jsem však kohokoli varoval, ať si zkouší byť jen něco říct.

Šedočerná vlčice se opravdu objevila jen o chvilku později. Šla klidně, vyrovnaně, jako by se nic nestalo. Kývla na pozdrav.

Na první pohled vypadala v pořádku. Já byl však její druh. Mohla si tvrdit, co chtěla, ale mě neošálila. V očích se jí zračilo neskutečné množství pocitů. Od strachu přes radost i starost až po bolest.

Co se stalo? Můžu za to já? Ublížil jsem jí a nevím o tom?

Hlídal jsem ji při lovu a pečlivě si všímal jejích pohybů či jakýchkoli náznaků, že je něco v nepořádku. Většinu doby nic. Až když jsme skolili jelena a zardousili ho, všiml jsem si, že Storm postávala kousek od nás, hlavu držela dole a snažila se zklidnit splašený dech. Lov vedla ona, ale nezasadila smrtelnou ránu.

Odstoupil jsem od jelena. „Storm, jsi v pořádku?"

„Fangu, znova ti říkám, že mi nic není," zahučela, ale její tělo ji prozradilo. Ocas držela nahoře, uši našpicované, postoj strnulý, jako by se snad připravovala, že na ni najednou někdo vyskočí.

„Poznám, když lžeš," nedal jsem se a došel až k ní. Ostatní vlci nerozhodně přešlapovali.

Storm se přikrčila, ohrnula pysky a zavrčela. Přitiskl jsem uši k hlavě a tentokrát ocas stáhl úplně.

He?

„Storm, Fangu, máte volno. Můžete se když tak porozhlédnout po drobné zvěři," promluvila náhle Spring. „My ostatní se i s kořistí vrátíme do tábora."

A než jsme se nadáli, byli ti tam. Teprve když se úplně ztratily i tiché zvuky, Storm podlehla. Zakňučela, podlomily se jí tlapky a ona si lehla na zem.

„Storm!" Přiskočil jsem k ní a okamžitě sklonil hlavu k té její. V hlase mi jasně zněly obavy.

„To-to nic," dostala ze sebe malátně. Užuž jsem se nadechoval, že na to něco odpovím, ale předběhla mě: „Za chvíli to přejde, Fangu."

„Jak to víš?" zeptal jsem se ustaraně. „Co se děje?"

Dlouhé ticho. Až moc dlouhé a výmluvné. Jemně jsem jí olízl ucho. S obavami na mě pohlédla. „Jsem březí, Fangu," dostala ze sebe nakonec. „Budeme mít vlčata."

Nějakou dobu jsem na ni jen hleděl, neschopen slova, ačkoli jsem si byl plně vědom toho, že by bylo více než vhodné něco říct. Cokoli.

Ale já si to teprve teď všechno uvědomoval.

Vlčata. Já, Storm... budeme mít potomky. Mladé. Storm sklopila pohled k zemi a vypadalo to, že se každou chvílí zhroutí.

To mě probralo. Radostně jsem vyštěkl a zuřivě zavrtěl ocasem. „Já budu otec?"

Nadějně ke mně vzhlédla. „Už to tak je."

V tu chvíli mi to došlo úplně. „My budeme mít vlčata!"

„Potišeji! Nesmí to vědět!" napomenila mě, ale usmívala se u toho.

A pak jsem se sklonil a přitiskl svůj čumák na ten její.

~~~

Daira s vlčaty klusala vepředu. Společně s nimi tam byl Daight, takže jsem byl klidný – přeci jen, Daightovo štěněcí jméno bylo Bojovník, a neměl ho jen tak pro nic za nic. S ním byli v bezpečí.
Storm šla napravo ode mě a nalevo zase Ruby. Rudo hnědá vlčic se již po několikáté nadechla, otevřela tlamu... ale mlčela.

„Copak, Ruby?" zeptal jsem se, naklánějíc hlavu na stranu.

„Jen přemýšlím," vysvětlila. „Nad vším, co se ve smečce stalo. A docházím k závěru... všimli jste si, že všechno se to semlelo až potom, co se Daira zapojila do smečky?"

Zježila se mi srst na zádech a zavrčel jsem: „Naznačuješ tím snad, že s tím má něco společného?" Že za to může?

„Ne!" namítla prudce. „Vlčí duchové, ne. Vždyť já ji mám ráda. Opravdu. Ale prostě..."

„Chápu, co tím myslíš," vložila se do toho Storm ponure. „Jeden z útoků byl navíc mířen na Dairu."

„A vše, co se stalo, se stalo jen vlkům z bývalé vaší smečky," zakňučela Ruby a skrčila uši. „Staví nás to do špatného světla."

Zamyšleně jsem se na ni podíval. „Já ti věřím, Ruby," řekl jsem nakonec. „U některých mám možná pochyby, ale tobě věřím." Už jen tím, že řekla něco, co mne doteď vůbec nenapadlo.

Vlčice se narovnala. „Děkuji, Fangu. Vážím si toho."

Jen jsem přikývl a zadíval se na vlčata, přemýšlejíc nad jejími slovy.