„Máme problém."

Vylezla jsem z nory celá a oklepala se, dívajíc se na neklidnou Topaz.

„Co se stalo?" zeptala se hned Spring a lovci, kteří se teprve chystali vyrazit, zastavili.

„Nalezli jsme několik mrtvých zvířat," sdělila Topaz.

Sharow se napřímila: „Nepřítel?"

„Právě, že ne," prudce zavrtěl hlavou bílý vlk. „Ta zvířata byla nemocná. Jejich pach byl příšerný, hnilobný... a zkažený." Vlci si vyměnili znepokojené pohledy. Nemocná zvěř neznamená nic dobrého. Ohlédla jsem se na vlčata.

Topaz přešlápla: „Ale to není to nejhorší. Ten samý pach se drží i v řece."

„Je to tak," přikývl Clever. „Řekou se šíří nákaza a je jen otázkou času, než bude veškerá voda na našem území znečištěná. Nikdo z ní nesmí pít."

Smečka pomalu začala propadat panice a já také. Nemocná zvířata jsou zlá. Ale řeka, z níž nemůžeme pít? Otrávená řeka?

Máme problém, obrovský problém. Protože brzy se nemoc začne šířit mezi zvířaty, pokud již nezačala. A až se dostane až k nám, co potom?

„To ne!"

„Co budeme dělat?"

„Vodu potřebujeme!"

„Co budeme jíst?"

Panika přerůstala ve zděšení a kolem se začalo rozléhat žalostné kňourání. Čím nakrmíme naše vlčata? Jestli nebudeme mít dostatek kořisti, zeslábneme a neubráníme se! Nakazíme se!

„Ticho!" uťal všechny zvuky rázný hlas Alfy. Rázem všichni sklapli. „Clevere, Topaz, nesete důležité zprávy. Jste si tím naprosto jistí?"

„Ano, Alfo," přitakali oba téměř současně. „Voda má navíc podivnou barvu," dodal Clever. „A smrdí. Rozhodně to nevěstí nic dobrého."

„Dobrá tedy, věřím vám," přikývl vlk. „Kde všude je voda nezdravá?"

„Nákaza přichází ze severu," odpověděla Topaz. „Na jihu území se voda ještě pít dá."

Alfa zamyšleně švihl ocasem. „Proto tedy vyhlašuji zákaz pití vody na severní straně. Lovecká výprava přesto vyrazí, jak jinak, než na jih. Doufejme, že zvěř na této straně území bude ještě nenakažená. Lov povede Fang, půjdou všichni lovci a k nim se přidají Ruby, Painir a Nia. Já se svou družkou, Beta vlky a Třetí vlčicí probereme, co zde bylo řečeno. Všem jsou jasné jejich povinnosti?"

„Co máme dělat my, Alfo?" zeptala se Topaz.

„Vy čtyři se mezitím postaráte o vlčata." Zároveň si tak odpočinou, došlo mi. Navíc, Shewel nemohl poslat na lov i Aasana, v případě jakéhokoli nebezpečí jsme potřebovali alespoň jednoho neznaveného vlka v plné síle, a to do doby, než zareagujeme my ostatní.

Kývla jsem na Fanga, ten se zvedl a zaštěkal, načež vyrazil pryč a vlci různých postavení včetně Omegy za ním.

Podívala jsem se na Dairu, která polehávala na místě a přes ní skákala čtyři vlčata. Neklidně a nechápavě švihala ocasem a stříhala ušima. Vrhla jsem prosebný pohled na čtveřici vlků, Topaz nevyjímaje, a pak jsem odklusala za Alfa a Beta páry do doupěte Shewela a Spring.

Věděla jsem, že je situace zlá, ale když jsme se octli sami a výše postavení vlci mohli polevit v nedávání strachu najevo před smečkou...

Když se Spring ošila, málem jsem začala kňučet.

Málem. Udržela jsem se.

„Nevypadá to dobře," zhodnotila Spring.

„Oprava," protestovala Sharow. „Jsme až po uši v problému. Z tohohle se nedá jen tak dostat."

„Já vím," ujišťoval je Shewel. „Není moc možností."

Arrow poposedl: „Vlastně je jen jedna."

„Nelíbí se mi, kam tím směřujete," zamumlala jsem.

„To ani nám ne, Storm. Ale je jiná možnost?"

Zaváhala jsem a na pár chvil se odmlčela. „Ne," připustila jsem nakonec. „Nejsme schopni vyřešit problém s nákazou. Toho vlci schopni nebyli nikdy. Můžeme se leda modlit k Vlčím duchům, ale ani tady není jisté, že nás vyslechnou – a jestli, pokud by nás vyslyšeli, by potom nebylo až příliš pozdě. Nechci přijít o vlčata a to riziko je zcela závažné. Hrozí nedostatek kořisti."

Všichni vlci vážně přikývli, chápali to. Chápali mě. „Jenže kam bychom šli?" zeptal se Arrow váhavě.

„Na naše staré území?" navrhla jsem. „Myslím na to původní – na to, ze kterého nás vyhnal oheň. Krajina se možná zotavila."

„To je velké možná," namítla Spring jemně. „Navíc je to daleko – a špatným směrem."

Ani jsem nebyla moc zklamaná. Čekala jsem to. A již dávno jsem se smířila s tím, že na bývalé území se už nepodívám.

„Musíme zamířit na jih." Sharow zahrabala tlapkou v zemi, a když nikdo neprotestoval, její návrh se stal rozhodnutím.

Shewel trhl hlavou mým směrem: „Storm, jak jsou na tom vlčata?"

Teď jsem mlčela o poznání déle. „Jsou ještě malí, velmi malí. Nějakou vzdálenost dokáží ujít, ale budou potřebovat přestávky. Nejlepší by bylo, kdyby nám někdo pomohl s jejich nošením, jestli bychom chtěli cestovat rychleji. Daira to zvládne jistě, je už starší. Ačkoli samozřejmě nemá takovou výdrž jako my, dospělí."

„S tím se počítá," přikývl Shewel.

Arrow si odkašlal: „Nesmíme meškat. Čím dřív vyrazíme, tím větší budeme mít šanci na přežití, nenakažení i nalezení čisté vody."

„Správně," přikývla Spring. „Až se lovecká skupina vrátí, pořádně se najíme. Ještě dnes opustíme území smečky a budeme postupovat pomalu. Zítra zrychlíme. Souhlasíte?"

„Myslím, že jiná možnost není."

~~~

Vlkům se opravdu podařilo chytit nenakaženou zvěř, ačkoli sami přinesli zprávu, že jeden ze zajíců, kterého vystopovali, již nemocný byl, takže se rychle klidili.

Jedli všichni, pro tentokrát nezávisle na pořadí. Všichni se museli najíst dosyta. Následovala chvíle klidu, kdy jsme jenom leželi vedle sebe a já kojila vlčata. Brzy začnou přijímat stejnou potravu, jako my.

Tohle opravdu nebyl vhodný čas na přesun. Ale nedalo se nic dělat.

Všichni jen čekali a mlčeli. Věděli, co přijde, nebo to přinejmenším tušili. Nebyla jiná možnost, jiné východisko. Ale přesto jsme čekali, až promluví Alfa. I já jsem čekala, až nám vůdci potvrdí přesun, ačkoli jsem se s nimi radila.

Vtom se Spring zvedla: „Smečko, bylo rozhodnuto. Kvůli hrozbě, jíž nemoc představuje, opustíme toto území a vyhledáme nové. Vydáme se na jih, ale ještě předtím zahrabeme zbytky jako oběť Vlčím duchům, aby nás střežili na cestě. Připravte se, vyrazíme hned."

Tak jsme tedy zahrabali několik zbývajících kostí a chvíli setrvali v tichosti a klidu. Prosím, Vlčí duchové. Dejte na nás pozor. Ať najdeme území, kde mohou naše vlčata bezpečně žít.

Nechtěla jsem odejít. Tohle místo byl domov. Narodila se mi tady vlčata, setkala jsem se zde se svým druhem – a pohřbila své přátele. Nechtěla jsem je opustit. A to nemluvím o místě, kde jsme pohřbili Tečku.

Ale když Alfa vlci zaveleli a ostatní za nimi klusem vyběhli, přeci jsem jen zvedla hlavu a zavyla. Smečka se ke mně přidala, dokonce i vlčata se pokoušela výt.

Tohle není sbohem, Tečko, Daitore a Altiro, usmyslela jsem si.

Navzdory dálce nezapomeneme.

A já jsem využila toho, že mě bolí v krku a jsem nachlazená, abych nešla do školy. A můj dnešní program je jasný – napsat dvacátou kapitolu!