DAIRA

Jen to jedno slovo, jedno jméno, se mi zarylo hluboko do mysli a odmítalo se pustit. „Ty znáš mou mámu?"

„Ona je tvoje matka?"

Upřímně netuším, kdo z nás byl v tu chvíli překvapenější, jestli já nebo Daight, ale nakonec na tom nesešlo. Oba jsme si uvědomovali slova toho druhého, zcela překvapeni.

„Odkud ji znáš?" zajímala jsem se. Jednu část mého já náhle přepadly obavy. Znal mou matku... Co když mě bude chtít zabít? Co když spolu měli nějaké neshody, co jestli ji nenáviděl jako její bratr Weding?

Všechny tyto obavy se rozplynuly ve chvíli, kdy vlk potřásl hlavou: „Žila ve smečce, kde jsem se narodil. Starala se o mne a mou sestru, zbožňoval jsem ji, i když byla Omega. Smečka se pak spojila s jinou, když si Altira našla druha, což pravděpodobně víš, takže... Počkat, takže tvůj otec je Daitor?"

Přikývla jsem, ale nedalo mi to a musela jsem se zeptat. „Kdo jsou tví rodiče?" Ve smečce smí mít potomky jen ti s nejvyšším postavením, ovšem já samozřejmě nevěděla a neznala všechno.

„Sharow a Arrow," odvětil vlk hrdě.

„Tví rodiče jsou Beta vlci?" vypískla jsem překvapeně. Nikdy by mě nenapadlo, že Sharow a Arrow mají vlčata, ale pravda, asi mi to mohlo – mělo – dojít.

„Už to tak je," odsouhlasil Daight. „Pověz, jak se daří smečce? Jak se mají mí rodiče a Altira?"

Posmutněla jsem. „Mí rodiče jsou mrtví," zamumlala jsem.

„Cože?"

„Ano. Je to složité, já u toho nebyla a vše znám jen z vyprávění, ale mohu ti to zkusit vysvětlit. Ale tvým rodičům se daří dobře, nemusíš se bát."

„Víš co?" postavil se. „Půjdeme proti proudu řeky a snad dojdeme na místo, odkud tě někdo shodil. Území smečky vlastně není až tak daleko, a přiznávám, dlouhou dobu si pohrávám s myšlenkou návštěvy. Tak co kdybys mi mezitím vyprávěla, hm?"

Napodobila jsem ho a taktéž se postavila. „Nemám nic proti tomu."

Tomu vlkovi jsem věřila. Věděla jsem, že mi pomůže najít cestu domů.

FANG

Čím dále nás pach vedl, tím více jsem byl neklidnější a tím více ve mně sílila myšlenka, že Daiře se něco stalo. Sama by nedošla daleko, takže nezbývalo moc možností.

Buď ji brzy najdeme spící nebo mrtvou, a nebo ji někdo unesl. Ale kdo? Kam? Jak?

„Měli jsme se zeptat," zahučel jsem. „Co když hlídkaři viděli něco podezřelého, ale nestačili nám o tom říct?"

Blížili jsme se k hranicím smečky a já cítil, jak znervóznili i ostatní. To nebylo dobré, to vůbec nebylo dobré. Vždyť naši skupinu tvoří Alfa a Beta – ti by neměli dát najevo rozpoložení.

Ale tady nikdo kromě nás nebyl a já se jim divit nemohl. Zejména Shewelovi. Ten měl, patrně nevědomky, trochu zježenou srst na hřbetě. V očích se mu odrážel strach a mne to nutilo přemýšlet nad tím, jak se asi cítí on. Daira je v podstatě jediná hmotná vzpomínka na jeho syna, jediný jeho odkaz. Jak mu je, když se na ni dívá? A jak mu je, když právě tahle jediná vlčice je právě teď nezvěstná, nejspíš někde s neznámými únosci, samotná...

Daira ovlivnila naše životy víc, než by si jeden byl myslel, že je možné. A to v podstatě neudělala nic, jen se narodila.

Zastavili jsme na hranicích, nejistě hleděli kolem. Jenomže její pach mířil dál, mimo území smečky.

„Tohle začíná být divné," zamumlala Ruby.

„Musíme pokračovat," zahlásil jsem a neústupně pohlédl na dva výše postavené členy. Váhali, přemýšleli nad vším, a mně už teď bylo jasné, že půjdu i přes mrtvoly, jen abych ji dostal zpět.

„Dobře," připustil nakonec Alfa, načež zvedl hlavu a krátce zavyl na smečku. Vytí Spring se k nám dostalo jen o chvíli později, teprve pak Shewel černý vlk s bílým břichem překročil hranice smečky a rozběhl se po pachu.

Ruby nejprve udělala několik nejistých kroků za hranicemi, než našla ztracenou rovnováhu – zjevně se jí nelíbilo, že opouští relativně bezpečné území.

Les kolem nás se postupně měnil. Uniklo mi tiché zavrčení, když se na stromech místo listí objevovalo jehličí.

„Myslíte na to, na co myslím já?" ozvala se Ruby.

„Ano. A nelíbí se mi to," přisvědčil Arrow.

Krajina se začala zvyšovat a my zpomalili; Daiřin pach byl rázem silnější. Doběhli jsme až k řece, kde jsme zastavili úplně.

„Její pach je čerstvý," podotkl Shewel. „Musí být blízko. Myslím, že když půjdeme po proudu řeky, snad bychom na ni mohli narazit."

DAIRA

Blížili jsme se k místu, odkud mne někdo shodil. Viděla jsem ho už z dálky, ten tyčící se kopec se nedalo přehlédnout.

Daight zamyšleně mlčel. Pověděla jsem mu příběh mých rodičů, o Wedingovi, o mém narození a následném skrytém životu i přizpůsobování smečce. Ptal se na mé rány, ty jsem mu také vysvětlila.

„Stejně tomu všemu pořád nemůžu uvěřit," zamručel potichu. „Altira je mrtvá, Fang má družku a vlčata... Jeden by nevěřil, kolik se za dobu, co jsem byl pryč, stalo. Vždyť mi nejsou ani dva roky, u Vlčích duchů – a odcházel jsem chvíli po vybrání dospělého jména!"

Musela jsem se pousmát. „Vím, jak to myslíš."

Tu se jen kousek před námi, přímo pod svahem, k němuž jsme mířili, objevila čtveřice vlků. Radostné „Dairo!" následovalo rozezlené štěkání vlčice: „Jdi od ní pryč!"

Vzápětí však vlčici přehlušilo rázné „Ne!" a úplně všichni vlci se zastavili v pohybu.

Krátce jsem pohlédla na Daighta, než jsem se tak rychle, jak jen mi to malé zásoby sil dovolovaly, rozběhla ke čtveřici. Daight mi běžel po boku.

Zabrzdila jsem těsně před Fangem a on mne k sobě prudce přitiskl, olizuje mi ucho. Ruby se postavila kousek od nás a potichu vrčela směrem k Daightovi.

„Tati!" vyjekl mladý vlk nadšeně, což Ruby spolehlivě umlčelo.

„Boj – Daighte," opravil se Arrow, když chtěl oslovit svého syna jeho štěněčím jménem, jež znělo Bojovník, jak jsem se dozvěděla. Vlci se zcela spontánně otřeli hlavami, nevšímaje si ostatních. I kdyby chtěl někdo snad něco namítat, vždyť se jednalo o rodinu!

„Dairo, jsi v pořádku?" zajímal se Fang. Stejně tak Shewel se ke mně sklonil a olízl mi pro změnu druhé ucho.

„Jsem v pořádku," řekla jsem a byla to pravda. Byli tady, přišli pro mě, hledali mne. Jak bych mohla nebýt v pořádku?

„Co se stalo?" vyptával se žlutooký vlk.

„Jestli mohu," Daight s Arrowem udělali několik kroků směrem k nám a Fang se na syna Bety podíval, „někdo v noci Dairu hodil do řeky. Vytáhl jsem ji a zahříval, dokud se neprobudila."

„Děkuji, Daighte," pronesl Fang vážně. Sklonil hlavu a přikrčil se na tlapkách. „Mimochodem, rád tě zase vidím."

„Já tebe taky, Fangu. A nic to nebylo – udělal by to každý."

Chtěla jsem namítnout, že ne, každý by nevylovil téměř mrtvé vlče z vody, jenže Shewel mne s otázkou předehnal: „Jak to myslíš, že ji někdo hodil do vody?"

„Tak, jak říká," vložila jsem se do toho. „Já... vzbudila jsem se uprostřed noci, někdo mě nesl, zastavil tam nahoře," čumákem jsem ukázala nad svah, „a pak mě prostě odhodil dolů."

Po tomhle prohlášení si mě k sobě Fang více přitiskl. „Kdo?" zavrčel temně.

Schoulila jsem se víc k němu. „Já nevím," přiznala jsem potichu. „Byla jsem unavená a nevnímala a ten pach nebyl známý."

„Ať to byl kdokoli, dobře se skryl," podotkl Daight. „Necítil jsem jeho pach, ani teď necítím. Vy snad ano?"

„Ne," přiznal Shewel. „Ale teď navrhuji návrat zpět na naše území, do tábora. Daighte, ty pojď taky, jsi vítán. A potom... probereme, co se stalo."