Užívejte kapitolu, ode dneška vychází obden, takže na další se můžete těšit 7. prosince.
Plus jsem, jak můžete vidět, zvolila jeden netradiční pohled. :D

FANG

Únava z boje nakonec donutila mě i mou družku usnout. Tentokrát jsme nic nepodcenili a na první hlídku v noci vyrazil Aasan.

Nevím, proč jsem čekal, že následující ráno bude klidné. Alespoň tak klidné, jak jen být mohlo.

Jenomže to ne, Vlčí duchové měli jiné plány. První věc, jíž jsem každé ráno po probuzení dělal, byla kontrola Storm a vlčat.

Neměl jsem daleko k zástavě srdce. Prudce jsem trhl hlavou a rozhlédl se kolem po spících vlcích, načež jsem vyskočil na tlapky.

„Storm. Vzbuď se," zasykl jsem navzdory situaci jemným hlasem a drcl do ní hlavou, jen abych vzápětí na všechny ostatní zařval: „Vstávat!"

Za jiné situace by mne reakce vlků pobavily – někteří prudce vyskočili na tlapky, jiní jen pomalu otevřeli oči. Arrow se Shewelem se instinktivně postavili před své družky, Clever se zase rozkročil nad Missile a Nia odskočila o hezkých pár vlčích délek pryč. Zato vlčata se jen více schoulila k sobě a poklidně spala dál.

„Co je, Fangu?" zabručela nerudě Topaz.

V tu chvíli to došlo i Storm. „Daira!" vyhrkla prudce.

„Je pryč," přisvědčil jsem.

„Uklidněte se!" zasáhl Alfa dřív, než kdokoli mohl stačít zazmatkovat.

A já se snažil, jenže čím déle mi to docházelo, tím více se mne zmocňoval strach.

„Může být v táboře," přizvukoval Alfovi Beta. „Však už jednou spala v bývalé noře, ne?"

„Necítím ji tady," polkla Storm, oči rozšířené.

„Nebo se mohla jen... projít," navrhl Aasan. Pohledem však zalétl k místu, kde jsme včera pohřbili Tečku. Sledoval jsem jeho pohled, ale ne, u hrobu nebyla.

Painir švihl ocasem, zdvihl hlavu a zavyl. „Dairo?"

Čekali jsme, ale až moc dlouho se nic neozývalo.

Ruby neklidně zahrabala tlapkou do země. „Vůbec se mi to nechce říkat, ale napadlo někoho, že by mohla... no, odejít?"

„Cože?" zamračila se Nia. „Jak to myslíš?"

„Já jen... jestli si myslela, že za Teččinu smrt může ona, třeba si řekla, že bude lepší, když odejde," vysvětlovala Ruby, vzpomínaje na včerejšek.

„Ne," zavrtěl jsem hlavou. „Tomu nevěřím. Neodešla by. Není to její chyba."

Spíš naše. Nechali jsme doupě s vlčaty nechráněné. A taky jsme za to zaplatili. Tečka zaplatila.

Možná to vypadá, že nám její smrti není líto. Jenomže tak to opravdu není. Běžně se stává, že ne všechna vlčata z vrhu se dožijí dospělosti*, s tím se musí každý rodič smířit. Tečka byla velmi mladá, vždyť její sourozenci ještě nechápou, že už ji neuvidí, a až jim to dojde, nebude to pro ně taková rána.

Se ztrátou jednoho vlčete jsem se ještě smířil. Ale přijít o další jsem nehodlal.

Ne. To prostě nedovolím.

„Vydáme se jí hledat," řekl jsem, dívajíc se na Alfu.  „Po pachu. Sama by daleko nedošla, boj ji vyčerpal a rány, které schytala, na tom mají podíl taktéž."

Shewel chvíli zvažoval. „Dobrá," připustil nakonec. „Jen malá skupinka."

„Já jdu!" přihlásila se Storm okamžitě.

„Ne," zamítl jsem a podíval se jí do očí. Nemůžeš jít, sděloval jsem jí pohledem. Musím vědět, že jsi ty a vlčata v bezpečí. Prosím.

A Storm mi pohled oplácela. Najdi ji, Fangu. Přiveď ji domů. A jestli jí někdo něco udělal, tak ho zab.

Lehce jsem sklonil hlavu a ona mi olízla čumák. Znamení, že si rozumíme, že ona chápe mé důvody a je ochotná je přijmout. Protože jsem její druh a otec jejích vlčat a ona věří, že nezklamu.

Zvedl jsem pohled zase zpět k ostatním. „Sheweli, Arrowe?" Vlci kývli – jdou se mnou. Švihl jsem ocasem. „Ruby?"

Vlčice se zatvářila překvapeně a já viděl, jak se jí z hrdla dere překvapené „Já?", ale včas se zarazila. Zavrtěla ocasem: „Jistě."

„Vyrazíme hned," zahlásil Alfa. „Vy ostatní buďte v pozoru."

Vlci souhlasně zaštěkali a naše čtveřice vyběhla za pachem Dairy.

Najdu ji a přivedu zpět – živou a zdravou. Nevěřím, že by odešla, něco se muselo stát.

Už nepřijdu o další vlče.

DAIRA

Všechno je rozmazané. Pamatuji si jen pád a náraz. Voda mne okamžitě pohltila, a ačkoli jsem sebou zmítala, nebyla jsem schopná dostat se k hladině. Nadechnout se, získat potřebný vzduch.

Vím, že se mi zavíraly oči, ztrácela jsem vědomí a všude bylo až moc vody. Okolo i v mém těle. Pak přišlo smíření se smrtí.

Odpusť mi, Tečko. Tohle je spravedlivá odplata za tvou smrt.

Chlad mi prostupoval tělem a proud mne unášel dál, když jsem ucítila další tah na zátylku.

Co se děje? Čísi zuby se mi jemně zabořily do kůže. Přijde něco horšího, než hození do vody? Ne, já nechci!

Ale byla jsem moc slabá, abych sebou zkusila hnout, téměř jsem nevnímala a voda mi vzala všechen dech.

Pak najednou – trhnutí. Voda kolem mne zmizela, ale v mém těle nadále přetrvávala.

Někdo mne položil na zem, vnímala jsem hlínu a listí a trávu.

Vzápětí úder do břicha. Prohnula jsem se, zalapala po dechu... Ještě jeden úder a vzápětí jsem, zcela nevědomky, začala kašlat a zvracet, převážně vodu.

Jakmile jsem ze sebe dostala vše potřebné, mírně jsem pootevřela oči. Vidění jsem měla rozmazané, ale stačilo to na to, abych viděla obrys vlka. Ten, kdo mne zachránil, úlevně vydechl: „Díky Vlčím duchům, žiješ!"

Víc jsem nepostřehla, protože jsem opět přišla o vědomí.

~~~

Když jsem se konečně probrala, cítila jsem něčí teplé tělo na tom svém. Bylo to překvapivě příjemné, ale zdaleka ne tak uklidňující.

Pozvedla jsem hlavu a shledala, že vlk se kolem mne obmotal do ochranného klubíčka. Opatrně jsem se nadzvedla, abych vykročila a dostala se tak pryč, když tu vlk zvedl hlavu a pronesl: „Šetři síly, maličká."

Trhla jsem sebou, ale nepřestala jsem se snažit dostat z objetí. On mi nebránil, naopak se uvolnil a narovnal. Okamžitě jsem zalitovala, jakmile jeho teplo zmizelo, ale mé tělo se brzy začala přizpůsobovat.

Postavila jsem se na nejisté nohy, ovšem během okamžiku jsem usoudila, že bude lepší sedět. Vlastně až teď mi došlo, že není noc, ale na kraj již dohlíží Sluneční vlk. Podle jeho pozice se však ukázal teprve nedávno.

Obrátila jsem se na vlka a až teď si ho pořádně prohlédla. Byl statný a mladý, i když rozhodně dospělý. Měl zvláštně zbarvené tělo, takového vlka jsem ještě neviděla, nohy a čumák bílé, břicho rezavé, hřbet černý a boky dohněda.

„Jak se jmenuješ?" zajímal se vlk.

„Daira," odpověděla jsem po chvíli váhavě.

Vlk seděl naproti mně, teď hlavu naklonil na stranu. „Jak ses dostala do té řeky?"

„Já... někdo mě tam hodil," přiznala jsem. „Nevím kdo, nepoznala jsem ho podle pachu, ale určitě to nebyl nikdo ze smečky." Teď mi začaly docházet i souvislosti. Vytřeštila jsem oči a zakňučela. „Smečka! Já nevím, jak se dostat zpět! Nevím ani, kde to jsem a jak jsem se octla mimo území! Někdo mě prostě jen nesl a... a... Co se dělo? Nevím nic!" začala jsem propadat panice.

„Klid, klid!" zavelel vlk jemně. „Jsi na mém území. Našel jsem tě a vytáhl z řeky. Nedýchala jsi, ale podařilo se mi z tebe dostat vodu. Zahříval jsem tě, abys neprochladla."

„Na tvém území?"

„Jsem samotář," vysvětlil vlk. „Mám území jako smečka, i když menší, které si udržuji a patří mně."

Překvapeně jsem se na něj dívala, ale nezklidnilo mě to. Pořád jsem nevěděla, jak se dostat domů.

„Pomůžu ti," nabídl vlk. „Přinejmenším se s tebou dostanu na místo, odkud tě ten někdo hodil do vody – nemohla jsi tam být až moc dlouho, jinak bys nepřežila. Třeba potom najdeme pachovou stopu. Teď..." zkoumavě se na mě zadíval. „Je na tobě něco zvláštního. Nejsem si jistý, je možné, že se pletu, ale pach je zrádný a já se musím zeptat..."

Poslední věty si říkal spíš sám pro sebe, já ho nevnímala. „Jak se jmenuješ?"

„Jmenuji se Daight," objasnil mi vlk. Pak prudce vyskočil na tlapky a nevěřícně na mě zíral. „Už vím! Vždyť já ten pach znám! Nemůžu se plést, určitě ne, dokonale si to pamatuji... Dairo," řekl náhle, „víš, kdo je Altira?"

*Ve skutečnosti až 60% mláďat vlků nepřežije první rok života.