Jestli se někde vyskytne místo slova kojoti jiné slovo s písmenkem K uprostřed, pak se velmi omlouvám a informujte mne o tom – píši na mobilu a písmenka K a J jsou hned u sebe...

Na boj proti komukoli jsme byli tak zoufale nepřipravení. Tohle byl snad jeden z nejhorších momentů, jaký si nepřítel mohl vybrat k útoku. Pro nás, samozřejmě, oni byli ve výhodě.

Ačkoli jsou kojoti menší než vlci, představují pro nás značné nebezpečí. Jsou prohnaní, lstiví, nebojí se využívat ničeho.

Celým mým tělem projel třes. Strach, panika, čirá hrůza, přesně tyto pocity se zračily Daiře ve tváři a naprosto dokonale vystihly celou tuto situaci.

Štěkot sílil a my byli schopni rozeznat jednotlivé hlasy. Na začátku jich bylo málo, ale postupně se přidávaly další a další, až jsme nakonec slyšeli kojotů patnáct.

Jak? pomyslela jsem si. Kojoti žijí v párech nebo malých rodinných smečkách; ne skupinách o patnácti jedincích!

Ale bylo tomu tak. Nějak. Sluch ani čich neklamal. Nemohl.

Shewel se vzpamatoval jako první. „Obranné pozice!" vyštěkl. „Vlčata do nor, chraňte je a Missile!"

Prudce jsem sebou trhla a bez většího rozmýšlení popadla Tečku a Uhla. Fang za zátylek vzal Bouřku a Hnědku. Daira následovala našemu příkladu, uchopila Dýma a všichni jsme zamířili k noře. Položili jsme vlčata dozadu a snažili se je co nejvíce skrýt v listí, mechu a hlíně. „Potichu," zašeptala jsem překvapivě jemným hlasem. „Nehýbejte se a zůstaňte zticha, rozumíte?"

Odpovědí mi bylo mlčení. Rychle jsme s Fangem vyběhli ven a zařadili se k řadám vlků. Přední řadu tvořili bojovníci. Další méně zdatní a posledních pár vlků se pevně semklo kolem nehybné vlčice, připraveni ji bránit.

„Zalez do nory, Dairo," zasyčel Fang.

„Ne!" vyštěkla vlčice, ale tlapky i hlas se jí třásl.

„Dairo, sama se neubráníš," upozornila jsem ji. „Takže se skryj. Ochraňuj naše vlčata, ano?"

A vlčice přikývla, možná tím, že má důvod se skrýt, možná tím, že v tom vidí důležitý úkol – on to byl důležitý úkol. Pro nás, pro ni.

Skryla se k noře zrovna ve chvíli, kdy se stále zesilující dusot tlapek a štěkot dostal až k nám. Z lesa za doprovodu vytí slibující krutý souboj vyběhlo dvanáct kojotů.

Naježila jsem se, stejně jako ostatní, a po boku mého druha se napřímila. Stáli jsme v první řadě, zježená srst zapříčinila, že jsme vypadali ještě větší, než ve skutečnosti.

Jeden z těch kojotů, nejspíš vůdce, byl větší než jiní kojoti. Až moc větší, i kdyby se jednalo o výjimku, navíc byl o trochu jinak stavěný a jeho pach... velmi zvláštní.

„Kojotovlk," ozvalo se za mnou potichu a překvapeně, podle hlasu jsem poznala Clevera. „Slyšel jsem o nich, ale žádného..."

Možná mluvil dál, možná víc nestačil říct – nevím. Protože v tu chvíli se ozval bojovný ryk a tábor se během okamžiku změnil v bitevní vřavu.

Jestli někdo z nás doufal, že by snad kojoti před námi zastavili a rozmlouvali o tom, co zde dělají a co požadují, pak se hluboce mýlil.

Nepřátelská smečka nezastavila, nezalekla se nás a bez váhání, sotva nás plně zmerčili a v ničem jim nebránily kmeny stromů, zrychlili a vrhli se proti nám. 

Vyrazili jsme proti nim. Kojotovlk skočil proti Alfovi a dal se do boje. Clever, Snap, Nia a Painir se drželi u Missile, aby ji bránili, my ostatní bojovali proti kojotům. 

Jeden z kojotů se na mě vrhl. Sápal se mi po hrdle, ale já jsem přeci jen vlk, větší a silnější. Kojot sám pro mne byl navíc až neskutečně lehký, nedělalo mi větší problém jej povalit na zem. Kojot se ale nedal, okamžitě se mi zakousl do tlapky, přitahujíce se k hrdlu, škrábal a cukal sebou. 

Zhluboka jsem zavrčela. Rychle jsem natáhla hlavu a krk z jeho dosahu, přehmátla tlapkami a pevně ho přišpendlila na zemi. Dřív, než sebou stihl znova zmítat, jsem hlavu znova sklonila a zabořila mu tesáky do těla. Ne do krku, nacházel se pro to ve špatné pozici, ale někam do boku. Kojot vykvikl a zmítal sebou, v tlamě jsem cítila jeho krev. Na rozdíl od krve kořisti tahle nebyla chutná a nerozplývala se mi na jazyku, kojotova krev mi v tlamě zanechávala pachuť jako po hnijícím zvířeti, účinek však měla stejný – nutila mě jít po krvi víc a víc. Celé mé tělo díky té nechutné tekutině rozeznávalo nepřítele, probouzelo ve mne obvykle potlačované instinkty, které vyloženě řvaly, abych nebezpečí zahnala.

Rychle jsem se přesunula a okamžitě našla správné místo. Stačilo jen silně stisknout, škubnout hlavou a protrhnout kojotovi hrdlo. Pustila jsem tělo a rychle se rozhlédla po bojišti, dovolujíc si pár chvilek oddychu, jež jsem využila k zhodnocení situace. 

Shewel stále bojoval s kojotovlkem, kříženec měl zjevně výdrž. Beta vlci s Witterem se zaobírali čtveřicí kojotů, čtyři Missilini ochránci zase odráželi další dva kojoty. Kromě mého kojota zde byl ještě jeden další mrtvý. Topaz a Ruby společně pacifikovaly jednoho kojota. Fang, Spring, Sheyla a Aasan odráželi další čtyři. 

Fanga zrovna dva kojoti povalili na zem, a ačkoli jsem věděla, že má u sebe ostatní, neudržela jsem se a vyběhla jim na pomoc. Vrazila jsem šedému kojotovi do boku takovou silou, až jsem zavrávorala a udělala několik zmatených kroků dozadu, než jsem znova nabyla rovnováhu. 

Přesně v tu chvíli jsem uslyšela zděšené a bolestivé zavytí, jež mne na nepostřehnutelný okamžik odrovnalo a já celá ztuhla. Vytí stále znělo celkem neohrabaně a postrádalo hrubý hlas dospělého vlka, ale pro nás bylo nezaměnitelné. 

Vlčata! 

Tělem mi projela obrovská vlna energie, pohltila mne a nabádala k obraně i útoku. Nechala jsem všeho, vyloženě si prorazila cestu skrz nepřítele a mířila k noře. Mateřský instinkt se ve mě bouřil, nutil mne najít toho, kdo mladičké vlčici něco způsobil, a nelítostně ho zardousit. 

Ale také zde byly obavy. Tak neskutečné obavy, na které jsem si přes boj zakázala myslet – doteď. 

Daira prolétla ven z nory těsně přede mnou. Prudce dopadla na zem a já zabrzdila. Tak tak že jsem stihla zahlédnout, jak jí z několika ran na těle vytéká krev. Dýchala, žila, ale její oči... V očích se jí odráželo zděšení a nekonečný strach. 

Byl to jen okamžik; sotva černobílá vlčice dopadla na zem, já proklouzla do nory a vrhla se na hnědého kojota. Nelítostně, krutě, rychle, kňučení a naříkání vlčat mi dodávalo na síle a zuřivosti. 

Kojot vyletěl ven z nory, stejně jako předtím Daira, ale nestačil se zvednout ani jinak pohnout, a už jsem svírala jeho krk mezi tesáky a sliny se mísily s čerstvou teplou krví a smíchané tekutiny mně i jemu stékaly po srsti. Pustila jsem jeho mrtvolu, jen koutkem oka jsem zahlédla, že ostatní vlci v reakci na zavytí Dairy taktéž zázračně zesílili a již stihli všechny kojoty zabít.

Vtrhla jsem zpět do nory. Teď jsem si všímala krve, Daiřiny i kojotovy, zjevně se jí podařilo také pár ran zasadit. Rychle jsem rozhrnula mech a listí a pohled upřela na vlčata. Třásla se, skrývala v louži krve a naříkala. Té krve bylo moc, až moc, příliš, nebyla kojotova ani Daiřina...

Ne. Ne, ne, ne, ne, ne! Snad jsem to i vyla nahlas, a když ano, v hlase se mi odráželo zdrcení, šok, nevíra, vztek a hluboký smutek. 

Protože v té louži krve nehybně ležela malá Tečka a její tělíčko pomalu začínalo chladnout.