DAIRA

Trhla jsem sebou, když k nám dolehlo zavytí a probudilo mne ze spánku. Zvedla jsem se na tlapky, Fang se Storm už stáli. Vylezla jsem ven z nory za nimi, rozhlížejíce se po táboře, v němž všichni neklidně pobíhali sem a tam.

„Co se stalo? Co to bylo?" Hlasy se překřikovaly jeden přes druhý, ale každý chtěl vědět to samé.

„Ticho!" zarazil nás Alfa a všichni hned utichli. „Taky jsme to slyšeli."

„Co to bylo? Kdo to byl?" zakňučela Sheyla.

„To nevím. Ale rozhodně se jednalo o vlka," řekla Sharow.

„Alfo..." ozval se Clever. „Myslím, že vím, komu to vytí patřilo."

„Jak to?" vyhrkl Arrow, zatímco Spring štěkla: „Komu?"

„Missile je právě teď na hlídce," hlesl Clever a mě se zmocnil strach.

Ruby poskočila: „Musíme hned za ní!"

Alfa zavyla na znamení klidu a ticha, protože to vypadalo, že se všichni začnou překřikovat. Během několika mávnutí ocasem byla vybraná skupinka, která se vydala zjistit, co se stalo. Spring, Sharow, Storm, Fang, Painir a Clever. Bylo mi nařízeno vlézt si zpátky do nory a případně uklidnit vlčata. Fang to řekl s takovou razancí, že jsem se neodvážila protestovat.

Z nory mi koukal jenom čumák, zatímco vlci mizeli v lese. Prosím, Vlčí duchové, pomyslela jsem si, ať se Missile nic nestalo.

STORM

Věděla jsem, že Painir byl vybrán jen pro to, aby měl čím odčinit podezření z poničení hrobu.

Věděla jsem, že všichni měli strach. Vnímala jsem zděšení ostatních vlků stejně dobře jako to své, ačkoli nás teď bylo méně.

A věděla jsem, že jsem měla zůstat u svých vlčat, ale nedokázala jsem se přinutit. Vytí, jež nás probudilo, s sebou přineslo tolik bolesti, že nikdo nemohl zůstat klidný. A sotva Clever řekl, že by se snad mohlo jednat o Missile, já věděla, že ,mohlo' jde stranou. Protože jsem si dokázala spojit a vybavit její hlas.

Běželi jsme velmi rychle, nikdo se nezastavoval, nebyl na to čas. Naslouchali jsme, jestli se vytí ozve znovu, a zatím běželi jen po pachu a po paměti. Clever určoval směr, přeci jen byl hlídkař, tak znal všechny trasy lépe.

Dostali jsme se k menší říčce. Les zdaleka nekončil, ale všichni věděli, že tady se nachází pár prohlubní, sníženin a nebezpečných srázů.

Tohle Missilini zavytí bylo značně tišší, hlas se jí chvěl, ale poznali jsme, že je blízko. Jako kdyby tohle nestačilo, dostal se k nám pach krve, jenž nás popohnal ještě více.

Pak jsme ji uviděli.

Ležela na boku, hlavu pokládala na zem a hrudník se jí sotva zdvihal. Potichu vrčela a chrčela zároveň, bolestně i varovně. A srst na jejím bílohnědém břiše byla zbarvená a slepená temně rudou krví.

„Missile!" Přihnali jsme se k ní, jen abychom zaraženě zastavili, když jsme viděli, co se jí stalo. Po těle měla různé šrámy a kousance, z nichž jí vytékala krev, pravé ucho měla utržené a přes oko se jí táhl šrám, jenž jasně zanechaly drápy. „Missile," zakňučel Clever. Vlčice se nehýbala, měla zavřené oči a vypadalo to, že...

„Je mrtvá?" šeptl Painir.

„Ne!" uťal ho prudce bílý vlk s šedým pruhem na zádech. „Notak, pomozte mi s ní! Musíme ji dostat do tábora!"

DAIRA

Navzdory příkazu mne tlumené zvuky a zesilující hlasy vyhnaly ven. To, co jsem viděla, mne zarazilo. Vlci opatrně nesli zkrvavené tělo a poté ho složili doprostřed tábora.

„Ticho! Ticho, prosím!" zavelel Shewel potichu, ale rozhodně. Následně se obrátil k příchozím: „Mluvte."

„Už jsme ji takhle našli," řekla jeho družka. „Je ve zbídačeném stavu, sotva dýchá, ale žije. Krvácet už přestala."

„Ať už to způsobil kdokoli," napojila Storm, „byl pryč a necítili jsme ani cizí pach."

Než jsme nad tím měli možnost přemýšlet, než jsme měli možnost na tuhle zprávu reagovat, začal Alfa rozdávat pokyny.

A tak se stalo, že se z doupat vytahaly všechny kožešiny. Po zbytek noci jsme všichni, malá vlčata nevyjímaje, spali pevně přitisknutí na sobě a semknutí kolem Missile, jež se nacházela uprostřed tohoto pomyslného ochranného kruhu. Blížilo se Jssné světlo a ani v noci proto nebyla taková zima, aby kdokoli z nás ochořel.

Nikdo neprotestoval. Nikdo neřekl jediné slovo. Všichni jsme mlčeli a drželi nad Missile stráž.

Protože smečka je rodina. A rodina se neopouští.

A smečka nikdy nenechá zraněného vlka napospas osudu.

STORM

Svítalo. Nebyla jsem jediná, kdo toho moc nenaspal, brzy usnula jen vlčata včetně Dairy.

Ležela jsem blízko Missile, ale nedotýkala jsem se jí, kdežto můj druh ano. Za jiné situace bych si tohle ležení na hromádce užívala; vždyť to bylo velmi příjemné a stmelovalo smečku.

Ale dnes ne. Ne teď.

Packy Slunečního vlka ohlašovaly příchod nového dne, když sebou Missile začala škubat. Převalovala se ze strany na stranu, různě pocukávala tlapkami i tělem, švihala ocasem.

Pak spustila. Znělo to jako vytí spojené s vrčením, plné bolesti, strachu, nenávisti. V tu chvíli už byli vzhůru všichni do jednoho. Tiskli jsme uši k hlavám a nejen Daira měla ocas stáhnutý pod tělem. Pětici vlčat jsme museli s Fangem konejšit, jinak by hrůzou začala výt a naříkat také.

„NE!" vyjekla zraněná najednou, až Snap vedle ní šokem uskočila . „Běž PRYČ! Nech! Oči... Není možné... TY!"

Její slova nedávala moc smysl, ale mně bylo jasné, že se jí v hlavě odehrává ten útok. Missile se začala třást, což Snap vzala jako povel, aby se k ní znova přitiskla.

Vlčice se nakonec třást přestala, celá strnula, ale – dýchala.

Po tomhle už usnula jenom vlčata.

~

Toho dne bylo v táboře až moc ticho. Jen málokdo mluvil a když už, tak převážně šeptem. Hlídky se nekonaly a nebýt hlavní čtveřice vlků, nejspíš bychom ani nešli lovit. Z úlovku jsem neměla takovou radost jako obvykle.

Missile dýchala pravidelněji, ale nezdálo se, že by se probouzela. Měla jsem o ni neskutečný strach, stejně jako ostatní. Nemohla zemřít. Nemohla.

Vrátili jsme se na místo, kde jsme hlídkařku našli. Ten, kdo to provedl, nezanechal stopy. Až na jednu.

Jehličí. Vždyť jehličí jsme našli i u hrobu Daitora a Altiry. Nebylo pochyb, že to způsobil jeden a ten samý vlk.

Vlk? Ano, jistě. Musel to být vlk. Rány, které Missile dostala, způsobily vlčí drápy a tesáky. Jednoznačně.

Nevím, jestli to bylo v plánu toho vlka, či se snad jen jednalo o nešťastnou náhodu. Fakt, že jsme dnes nedrželi pravidelnou hlídku, byl ale zásadní.

Z lesa se ozval chraplavý štěkot přinejmenším půl tuctu hlasů. Vlci v táboře se vymrštili na tlapky.

Aasanovi to došlo jako prvnímu. „Kojoti!"