Potichu jsem se plížila za hnědou Omegou. Tělo se mi otřásalo zadržovaným vztekem, jenž jsem cítila. Hlavou mi kolovalo nespočet chaotických myšlenek.

Nia! Co dělá Omega takhle v noci mimo tábor?! Je to ten zrádce! Věděla jsem, že se nikomu z bývalé Wedingovy smečky nemá věřit! Mohou za smrt našich přátel a ještě k tomu zneucťují jejich hroby!

Tak tak že jsem nezavrčela, ale nesměla jsem se prozradit. Vlčici jsem ovšem byla pevně na stopě, ona o tom neměla potuchy a já se radovala, že se mi povedlo ji chytit při činu.

Omega nemířila do hor, jak jsem si myslela, ale na pomezí lesa a hor. Nechápavě jsem střihla uchem, jenže to už jsme se blížily k hranicím. Že ty máš ještě jinou smečku?!

Ale to ne. Les končil a ona se zastavila, stále na území naší smečky. Tohle místo mi bylo strašně povědomé a já se urputně snažila přijít na to, proč.

Nia udělala ještě pár kroků a usedla před jedním větším stromem. Vypadalo to, že na někoho čeká, ale ona jen upírala pohled na zem.

V tu chvíli mi to došlo. Vždyť tady je pohřbený ten rudý vlk z jejich smečky! Vztek mne opustil a místo něj nastoupil stud. Myslela jsem si, že ona je ten zrádce, ale ve skutečnosti jenom navštěvovala hrob svého přítele. Stejně jako my ostatní.

„Calene," začala potichu. „Kéž bys tady byl. Dnes se stalo něco hrozného a já nemám nikoho, s kým bych si o tom mohla popovídat. Nevěří mi."

Přitiskla jsem uši k hlavě. Musela jsem odsud co nejdříve zmizet. Jenomže jsem nedávala pozor a šlápla na tenkou větvičku, která se pod mou vahou zlomila. Vlčí duchové, za co mě trestáte? zaúpěla jsem v duchu.

Omega se ohlédla, ten zvuk byl v tichu lesa až moc hlasitý. Varovně se nahrbila. „Kdo je tam?"

Bylo by marné utéct či čekat, jestli to nechá být, držel se zde můj pach a já nechtěla, aby se takovýmto způsobem dozvěděla o tom, že jsem ji sledovala. Zbývala mi jediná možnost. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla ze své skrýše mezi stromy v hustém podrostu, upozorňujíc ji svým hlasem: „To jsem já, Nio."

Překvapeně na mě koukala, ale nechala klesnout zježenou srst. „Co tady děláš, Storm?" zeptala se nechápavě.

„Já..." Tohle se přiznávalo poměrně těžko.

Omega to vyřešila za mne. „Ty mě sleduješ? Proč?"

„Viděla jsem tě, jak se plížíš z tábora," přiznala jsem váhavě.

„Ty mi nevěříš," vydechla a v očích se jí zračil smutek a nedůvěra. „Myslíš si, že to já jsem poškodila jejich hrob."

„Ne!" vyštěkla jsem okamžitě. „Nio, to si opravdu nemyslím, já jen –"

„Tak sis to myslela," přerušila mě. „Ale proč, Storm? Jen pro to, že jsem žila v přesvědčení, že nám jde jenom o území? Nebo sis snad myslela, že ostatní nemám ráda kvůli své pozici? Já jsem spokojená s tím, že jsem vůbec dostala šanci žít ve smečce. Nikdy jsem nešla proti tobě nebo tvým vlčatům!"

To jsem věděla, nebo přinejmenším nedávala najevo žádnou nenávist. Kdežto já ano, předtím i teď. A nyní... Pokazila jsem to, o tom nebylo pochyb. „Altira a Daitor byli přátelé, Nio. Ti nejlepší. Jejich smrt mne hluboce zasáhla, a když jsem dnes viděla ten hrob..." Musela jsem utichnout, přesto se mi na konci třásl hlas.

„Jistě. A když jsi mě viděla, okamžitě sis řekla, že to určitě musím být já, protože jsem cizí." Oči se jí zaleskly a pohlédla na místo pod stromem. „I já přišla o přítele. Calen už možná byl starý, ale měla jsem ho ráda."

Sklopila jsem pohled. Cítila jsem se vyloženě příšerně. „Omlouvám se, Nio." Myslela jsem to zcela vážně a dávala si pozor na to, aby vše, co jsem cítila, jasně vnímala i z mého hlasu.

Chvíli mlčela. „Uznávám, že jsem se z tábora neměla plížit, ne v noci a ne bez toho, aniž by o tom kdokoli věděl," připustila, „ale to na některých věcech nic nemění."

Nepatrně jsem přikývla. Pravda; ani já bych asi neměla opouštět tábor v době spánku, ale přeci jen jsem byla Třetí vlčicí, kdežto ona Omegou. „Vrátíme se," rozhodla jsem. Neprotestovala, jen rezignovaně kývla a my vyběhly.

Panovalo mezi námi napjaté ticho a já věděla, že i navzdory omluvě bylo zaseto semínko pochybností. Cestou jsme potkaly Aasana, jenž se vracel z noční hlídky, a když se ptal, co děláme, řekla jsem mu, ať si nedělá starosti, že se nic neděje, že jsme jen nemohly spát. Věděla jsem, že nakonec se o tom Alfy s Betami dozví, ale nejprve jsem musela zjistit, jak jim to bezpečně říct.

Vrátily jsme se do svých nor a vjá se stulila kolem svých vlčat a svého druha. Zarazil mne ale pach velkého smutku, jímž čpěla Daira. Neklidně jsem švihla ocasem a přitiskla se blíž k ní; třásla se a srst měla mokrou, jako by snad plakala. Zamračila jsem se a po zbytek noci ji zahřívala.

~

Probudilo mne až zavytí Alfy svolávající smečku. Zívla jsem, protáhla se a shledala, že v noře už kromě mě nikdo není. Zvenčí se však ozývalo kníkání a pisklavý smích následovaný tichým pobaveným zavrčením.

Protáhla jsem se z nory a zavrtěla ocasem při pohledu na hrající si vlčata. Otřela jsem se o Fanga a olízla mu čumák na pozdrav, následně jsem se natočila ke kameni veprostřed tábora, na němž stáli vedoucí vlci.

„Dobré ráno, smečko," popřál všem Shewel. „Během noční hlídky Ruby narazila na pach stáda jelenů v lese. Lovit vyrazíme za chvíli. Storm, Fangu, bylo by možné, abyste šli lovit oba?"

Zaváhala jsem. To by znamenalo nechat vlčata hlídat Omegou, ale na druhou stranu... Třeba by Nia pochopila, že jsem svou omluvu myslela vážně. „Jistě, Alfo. Žádný problém."

„Dobrá. V tom případě rozpouštím smečku. Věnujte se povinnostem, potom máte volný čas." S tímhle seskočili dolů a dali nám, lovcům, čas na probuzení a zařízení dalších věcí, než vyrazíme shánět potravu.

„Daira mi dělá starosti," zašeptal mi do ucha Fang neskutečně tichým hlasem.

Zmateně jsem na něj koukla a pak se zadívala na šestici vlčat. „Jak to myslíš?"

„V noci se probudila a plakala. Nevěděla, že nespíme, a tys ještě byla venku," vysvětloval Fang. „Asi se jí něco zdálo, ale ráno sotva promluvila."

Potichu jsem vzdechla. „Ano, všimla jsem si toho, když jsem se vrátila, ale to už spala." Dívala jsem se na ni. Vypadala v pořádku, ačkoli v očích měla smutek. „Potom si s ní promluvíme, souhlasíš? Teď bychom měli jít na lov."

„Souhlasím. Ome – Nio," opravil se, když jsem do něj strčila. „Postaráš se o naše vlčata?"

Hnědá vlčice ke mně střelila pohledem, ale přikývla a zamířila k vlčatům. S Fangem jsme jim řekli, ať nezlobí, a pak už jsme svolali zbylé lovce.

~

Přikrčená jsem se plížila k jelenovi. Fang se krčil v podrostu kousek ode mě a napravo se nacházel Shewel. Ačkoli s námi na lovecké výpravě byl i Alfa vlk a Beta Sharow, lov jsem vedla já, jakožto První lovkyně.

Počkala jsem na vhodný okamžik a vzápětí na znamení zavrčela. Všichni jsme vystřelili ze skrýší a rozběhli se za stádem. Chňapali jsme jim po nohou a obklíčili je. Měli jsme spadeno na dva jeleny a ty se nám také podařilo ulovit. Smrtící tahy zasadili Sheyla a Witter, vždy přesně prokousli hrdlo.

Ano, tenhle lov se vyvedl.

~

Vlčata byla v pořádku. Nakojila jsem je a zahnala do nory spát. Ačkoli rádi prozkoumávali okolí, byli ještě moc malí, aby vydrželi dovádět dlouho.

S Fangem jsme splnili, co jsme si řekli ráno – odchytili jsme Dairu a ptali se, co se stalo. Nejprve předstírala, že o ničem neví, ale když jí Fang řekl, že ji slyšel plakat, nastalo dlouhé výmluvné ticho. Všimla jsem si, jak většina vlků v táboře špicuje uši, aby zaslechli, o čem si to před norou povídáme. Nemohla jim uniknout Daiřina skleslost a nemusela jsem být matkou, abych věděla, že to vypadá jako rodičovský rozhovor. Nedávala jsem jim za zlé, že jsou zvědaví.

„Dairo?" pobídl ji můj druh jemně.

Zhluboka se nadechla a zvedla k nám pohled, jenž doteď upírala na zem. V očích se jí zaleskly slzy a já poplašeně zvedla tlapku. „Máma s tátou vás pozdravují."

Po téhle větě se mi snad zastavilo srdce. Oba jsme na ni zírali, neschopni slova, a ona nám pověděla, že se ji v noci zdálo o Altiře a Daitorovi, a že nám sdělují, že nás mají rádi. Vypadalo to, že neříká úplně vše, ale já chápala, proč o tom nechce mluvit. Vypadalo to, že s tímhle zmizí v noře, když se zeptala: „Vím taky, že mámu zabil její bratr."

Tohle bylo ještě překvapivější, a jestli jsem si doteď myslela, že si vše jen vymyslela, tohle mne utvrdilo v tom, že Vlčí duchové dovolili Altiře a Daitorovi ve snu navštívit svou dceru.

Mladá vlčice už asi nezvládala ten tlak a naše mlčení, když se roztřásla. Fang vyskočil a okamžitě se k ní přitiskl v uklidňujícím gestu a já jen napodobila, nevšímajíce si pohledů vlků.

~

Zbytek toho dne se nesl ve zvláštním duchu a to zvlášť pro to, že Daira přetlumočila pozdravná slova jejích rodičů a našich přátel ostatním.

Chtěla jsem všechny starosti hodit za hlavu a doufala, že zítra to bude lepší. Ráda bych se pořádně vyspala, jenomže jako by toho všeho nebylo málo, uprostřed noci nás vzbudilo vzdálené vyděšené a bolestné zavytí.