Osmdesát dva dní.

Od smrti Daitora a Altiry už uplynulo osmdesát dva dní. Počítala jsem každý, každičký den. Ale nebylo to pouze kvůli truchlení. 

Shlédla jsem na svůj bok a zadívala se na pět maličkých, spících vlčat. Já sama jsem nad vlčaty nepřemýšlela do doby, než mi Altira vysvětlila svůj plán. Poté, co v lese porodila maličkou Dairu, mě poprosila, abych se o mladou vlčici starala. 

Chtěla po mě, abych i já měla svá vlastní vlčata. Tyto dvě věci – má vlčata a přežití jejího vlastního – byly její přání. Její poslední prosba.

Nemohla jsem udělat nic jiného, než zabřeznout. Den po její smrti jsem se nechala strhnout smutkem a žalem. Musela jsem uctít její památku. Nikdo se nedivil tomu, když jsme se s Fangem vytratili z tábora. Všichni byli rozhození. 

Nejvíc však asi Shewel a Spring. Jejich syn, Daitor, přes noc zůstal u hrobu své družky. S nikým nemluvil, nic nejedl, nic nedělal. Jenom seděl u Altiřiného hrobu a pohled upíral kamsi do neznáma. Když za ním ráno někdo šel, aby ho přivedl, nebyl tam. Černý vlk odešel a ani se nesnažil za sebou maskovat své stopy. 

Odchod těch dvou nás velmi silně zasáhl. Díky nim se naše smečky spojily. Já jsem v Altiře nalezla nejlepší přítelkyni a Fang svého přítele nalezl zase v Daitorovi. 

Jenomže život jde dál a my se s tím museli vyrovnat. Hlavně Alfa pár nesměl dát najevo své rozpoložení. Bylo třeba vyřešit, jak to bude dál. Co s cizími vlky?

Po debatě Alfa a Beta páru se naše smečka rozrostla o několik nových členů. Dva dny od smrti bílé vlčice se sešli všichni vlci, aby si vyslechli rozhodnutí. 

Vedení smečky zůstávalo stále na Shewelovi, Spring, Sharow a Arrowovi. Tito čtyři určili nového Prvního lovce.

Stala jsem se jím já. Překvapilo mě to, čekala bych třeba Snap nebo Fanga. Pravda ale byla, že já jsem v hierarchii stála hned pod Daitorem. Nikdo si kupodivu nestěžoval. 

Lovci smečky byli kromě mě také Fang a Snap. Společně s nimi se lovcem stal i světle šedý vlk z cizí smečky jménem Witter. Povýšit měl i Aasan, avšak ten to odmítl. A tak se pátým lovcem stala i Sheyla. 

Prvním hlídkařem tedy zůstal Aasan. Následovali Missile a Clever. Po nich následovaly rudohnědé vlčice. Nejprve ta s oranžovýma očima – Ruby. Po ní její sestra se žlutýma očima Topaz. Painir, krémově zbarvený vlk, se stal posledním hlídkařem. 

Omegou byla hnědá vlčice Nia, Painirova kamarádka z dětství. Žádný z vlků si na své postavení nestěžoval. Cizí vlci byli hlavně rádi, že tohle přežili. 

I když se tato bitva neodešla bez obětí. Kromě Altiry a jejího bratra Wedinga na následky zranění podlehl i červený vlk. Podepsal se na tom však i jeho věk. Netrpěl, smrt spíš uvítal. 

Na jednu věc jsem nepomyslela. Vlčata může mít pouze Alfa pár, případně Beta pár a v krajním případě jejich potomci. Jenomže když se březost začala projevovat, musela jsem to prozradit. 

Ani nebyli překvapení. Tušili to, hlavně díky Fangově chování. A hlavně se nezlobili. Naopak to spíš uvítali, stejně jako smečka. 

Několik dní před porodem se zde objevil Daitor. Nevěděli jsme to, dokud nezavyl. Téměř všichni za ním běželi, ale když jsme ho našli, bylo již pozdě. Byl mrtvý. Nemohli jsme nevyhovět jeho přání a nepohřbít jej vedle jeho družky. 

Po celou tu dobu jsem se tajně vytrácela z tábora a starala se o Dairu. Byla moc malá a nic nechápala. 

Zatřepala jsem hlavou, abych se zbavila všech myšlenek na minulost. Vlčata byla stará osm dní. Prvorozený byl černý vlk s oranžovýma očima – Uhel. Pak hnědobílá vlčice jménem Hnědka. Tečka, černá vlčice s hnědým flekem na břiše. Předposlední byl Dým, šedý vlček. A poslední Bouřka, bílá vlčice s hnědými zády, černým břichem a žlutýma očima.

Otec vlčat se protáhl do naší společné nory. Pozdravil mě olíznutím čenichu. „Jak se máš?"

Opatrně jsem se zvedla. „Ujde to, ale jsem celá ztuhlá. Pohlídáš je, prosím? Chtěla bych se jít proběhnout, když už nemůžu lovit." Poslední větu jsem vyslovila trochu tvrdě, naštvaně. 

Fang se zamračil. „Dobře. Ale kam ty vůbec každý den mizíš?"

„Do lesa," odvětila jsem okamžitě. „Hlavně je nespouštěj z očí, ano?" 

Fang jenom přikývl. Ani já ani on jsme po Omeze nechtěli hlídat vlčata. Snažili jsme se to nedávat najevo, ale nevěřili jsme těm cizím vlkům. Ne, když kvůli nim přišli o život naší dva nejlepší přátelé. 

Vylezla jsem z nory a rozhlédla se. Smečka jako by se rozdělila na dvě části. Vlci se sobě štítili a moc spolu nevycházeli. Potichu a nepozorovaně jsem vyběhla z tábora a zamířila do lesa. Běžela jsem, abych si protáhla tlapky, ale abych byla také co nejrychleji u Dairy. 

Doběhla jsem až k lesním hranicím smečky a opatrně se prodrala houštím. Novolistí bylo v plném proudu a vše kvetlo. 

Pod stromy v menší kotlině se skrývalo malé vlčí doupě. Před ním ležela ani ne tříměsíční vlčice. „Dairo!" sykla jsem potichu. 

Vyděšeně zvedla hlavu, ale když mě poznala, zavrtěla ocasem. „Storm!" vykvikla. „To je skvělé, že jsi tady."

Zavrčela jsem na znamení, ať se trochu ztiší. Přešla jsem k bíločerné vlčici a olízla jí ouško. „Kde je?"

Ani se neptala, kdo. „Loví," odvětila. „Storm, to je tak strašné. Proč už nemůžu také lovit? Proč musím zůstávat tady, když všude cítím tolik vlků? Proč nemohu žít se smečkou?"

„To už jsme si přece říkaly."

Vlčice sklopila hlavu a povzdechla si. „Ano, říkaly. Ale kdy se s nimi seznámím?"

Přitiskla jsem se k ní a jemně do ní strčila čenichem. „Už brzy, nemusíš se bát. Vlastně..." zamyslela jsem se. Dairu už jsem schovávala dlouho. „Teoreticky bych tě jim mohla představit již zítra."

Nadšeně vyštěkla, ale okamžitě utichla. „Budeš mi zase vyprávět o rodičích?"

„Vyprávím ti o nich každý den."

„To nevadí. Prosím, Storm!"

Černobílá vlčice se ke mně přitulila, protože jasně znala mou odpověď. Pousmála jsem se a spustila. „Tví rodiče se velmi milovali. Byli pravým důkazem druha a družky. Jejich pouto bylo a stále je tak silné. On byl syn Alfy a Beta a ona pouze Omega. Byli odlišní jako den a noc, ale zároveň tak stejní..."

Vyprávěla jsem jí příběh o přátelství, lásce i bolesti. Příběh o jejích rodičích. Daira pozorně poslouchala a hltala každé mé slovo. Byla jim tak moc podobná.

A když jsem utichla, vlčice spala. Ještě nějakou dobu jsem u ní zůstala a přemýšlela nad slibem, který jsem Altiře dala. Rozhodně jsem měla v plánu jej dodržet.