Ještě pár dní jim trvalo, než našli místo vhodné pro život, ale když se tak stalo, bylo to dokonalé. Usídlili se v údolí po jehož stranách se k vrcholkům zvedaly majestátní hory. Z hor vytékal pramen čisté a lahodné vody a dole v údolí se měnil v řeku a v jednom ohybu dokonce tvořil jezero, kde si založili tábor. Všude kolem se rozprostíral les a všichni cítili ohromné množství zdravé lovné zvěře.

Vyhrabali si nory a brzy si zkrášlili svůj nový tábor, označili území a prozkoumali různé jeho kouty.

Zabydleli se a toto místo přijali jako nový domov. Šlo to lehko, teď, když měli všechny nepříjemnosti za sebou.

Čtveřice vlků řekla, kdo smečce způsobil tolik potíží. Překvapilo je to, velmi, ale byli rádi, že je vše za nimi a oni mohou začít od znova. Navíc teď věděli, že nikdo ze smečky není zrádce, a dlouhý pochod za novým územím zpevnil vztahy mezi jednotlivými vlky, dokonce i Topaz s Painirem si našli cestu k ostatním.

I přes to se někteří neubránili myšlenkám na to, jak se mladý syn Wedinga dokázal spojit s tolika kojoty. A hlavně – stál za znečištěním vody a nemocí? Někteří z nich měli své návrhy, ale jednalo se pouze o dohady.

Pravdou bylo, že Wedingův syn vše opravdu způsobil a bylo to propojené. Nalovil kořist, kterou následně slíbil kojotům. Ti však nepřežili a on mohl nechat mrtvou zvěř hnít, načež ji hodil do vody. Takové věci dokázaly nadělat dost velkou neplechu a přesně tak se stalo – řeka se hnijícími mrtvolami znečistila. Poté jen stačilo, aby se vody napila nicnetušící zvířata, a nemoc se mezi nimi začala šířit.

Měl to promyšlené do nejmenšího detailu a účelem toho všeho bylo zařídit, aby smečka, která zavinila smrt jeho otce, trpěla. Ano, možná to cizí vlci nevěděli, ale on nemohl zapomenout. Šílený žalem a touhou po pomstě, protože přišel o oba své rodiče a neměl nikoho, kdo by se ho ujal, vychoval ho.

Věděl, že vše nakonec skončí jeho smrtí, ale nevzdával se. Protože chtěl a protože beztak neměl pro co žít.

Uběhlo již několik měsíců a smečka konečně po dlouhé době zažívala období klidu. Vlčata rostla a sílila, ale zároveň začali odmlouvat, tvořila se mezi nimi hierarchie, líbilo se jim toulání a zkoumání a učení nových věcí.

Pak tady byla Daira. Ta se již se smečkou zapojovala do lovů, dokonce i sama chodila lovit a podařilo se jí chytit i zajíce! Začleňovala se a prokázala se být jak dobrou hlídkařkou, tak nadějnou lovkyní a bojovnicí.

Takže dny ubíhaly, ona rostla a sílila. Přátelství mezi jednotlivými vlky se prohlubovalo, smečka byla znova v plné síle. A co víc, navzájem si věřili, což bylo a je vždy důležité.

Dny se měnily v týdny a týdny v měsíce, čas plynul a ona ani nevěděla jak, ale najednou se stalo, že seděla před nastoupenou smečkou, pod sebou zářivě bílou kožešinu zajíce.

Měsíční vlčice ozařovala krajinu a kožešina jako by se třpytila v jejím svitu. Doléhalo k nim zurčení vody a to jediné narušovalo tento klidný a tichý okamžik.

Seřazená smečka čekala, až se Daira rozhodne. Nastal ten správný čas, aby si vybrala dospělé jméno a zařadila se do hierarchie jako právoplatný člen smečky. Už dávno věděla, že neodejde. Nemohla by odejít, ne po tom všem.

Ale váhala s výběrem jména. Dolehly na ní události z doby před několika měsíci. Všechny situace se jí zdály tak vzdálené.

Ovšem vše ji jen utvrzovalo v tom, že je to pravda. Missiliny jizvy, s nimiž se vlčice naučila žít a jež nakonec i přijala. Navzdory zmrzačení ji smečka brala jako sobě rovnou. Zvlášť jistý bílý vlk s šedavým hřbetem. Ti dva už nikoho nepřevezli, a když nalezli nové území, Clever jednoduše po pár dnech suverénně prohlásil, že on a Missile jsou druhy. Tehdy, přesně tehdy Daira pochopila, čemu se dospělí vlci dříve pochechtávali a proč vedoucí smečky tolerovali Cleverovi jeho chování.

Nejvíc ji však trápila Tečka. Ještě stále se jí vkrádala do snů a rušila její spánek. Hlodalo v ní sebevědomí. Zaslouží si vůbec dospělé jméno, když malou vlčici nedokázala uchránit?

Pohledem vyhledala barevného vlka. Daight na ni kývl, aby jí dodal odvahu. Sblížila se s ním, měla ho ráda, přátelila se s ním asi nejvíce. A Daight jí věřil, podporoval ji, učil ji, vyprávěl všelijaké povídky a příběhy. Trávila s ním nejvíce času.

Zhluboka se nadechla a pohlédla na hvězdami posetou noční oblohu. Přísahala by, opravdu by přísahala, že některé hvězdy se rozzářily jasněji, pak se pohnuly a...

A utvořily obrazce tří vlků. Poznala je. Daitor, Altira, Tečka. Shlíželi na ni, dávali pozor, usmívali se. Tečka sklonila hlavu. Jako by říkala Nemůžeš za to, Dairo. Vše je odpuštěno, vše je zapomenuto. Žij dál a starej se o mé sourozence. Ochraňuj je.

Překvapeně zamrkala, ale to se obrazce rozplynuly. Představila si to snad? Nevěděla, možná ani vědět nechtěla.

Ale rozhodla se. Tohle jí dodalo odvahu, konečně překonala myšlenky, které ji trápily. Věděla, co musí udělat, a také proč to musí udělat.

Chtěla je chránit. Smečku, svou rodinu, vlky, které milovala. Nemohla dovolit, aby se něco z toho opakovalo, a toho nejlépe dosáhne jako plnohodnotný člen smečky. Už je dospělá – poučila se ze svých chyb, přijala je a nebude je opakovat.

Proto tedy upřela své oranžové oči do těch Daightových. Zračila se v nich oddanost, štěstí a radost.

Ano, měla jasno. Tady byla doma. Domov je od toho, aby se chránil, ne? Ona jej bude chránit, ať to stojí, co to stojí.

Pro její mrtvé rodiče, pro Tečku, pro žijící vlky, pro Daighta. A pro sebe. Byla si jistá dvěma věcmi: že je bude navždy chránit, a že na ně mrtví milovaní navěky budou shlížet z Věčných planin.

Proto tedy vztyčila uši a do napjatého ticha jasným hlasem vyřkla své dospělé jméno.