Emma

„Co znamená ten protáhlý obličej?" zeptala jsem se, když se Ryan vrátil do Suzahnina pokoje, přestože posledních deset minut strávil zavřený ve vedlejší místnosti.

„Mel ani máma mi nezvedají mobil, takže jsem zavolal sousedce, paní Hallaweyové, zda by je pro mě nemohla zkontrolovat," začal a já věděla, že pokračování se mi líbit nebude.

„Řekla mi, že je dům prázdný, že ji sama má matka navštívila před dvěma dny, a požádala jí, zda dohlédne na květiny, dokud se nevrátí."

„Možná jsou na cestě zpátky, podle zpravodajů se to studio, odkud se show vysílá, nachází až v Portlandu, a–"

„Má matka nahlásila, že budou pryč alespoň týden." Tímto jednoduchým prohlášením Ryan vyvrátil moji teorii, a já zmlkla. Věděla jsem, že bude lepší, když se s Ryanem nebudu příliš hádat, když byl stále ještě v takovém stavu. Dokonce i Douglas to poznal, čímž potvrdil moji domněnku o vysoké inteligenci psů. Vnořila jsem dlaně do zlatavé srsti a zároveň si posunula brýle na nose. Ryan znovu cosi četl na svém mobilu.

„Kam by tak mohly jet?"

„Myslím, že zbytečně vyšiluješ," přerušila jsem tak Ryanův dlouhosáhlý monolog, který by určitě pokračoval dál, kdybych jej nezastavila. „Můj táta jim určitě sehnal nějaké pěkné ubytování, aby byly z dohledu tisku, víš, že jsou jako pijavice, v tomhle ohledu."

Douglas dokonce štěknul, jako by chtěl ukázat, že se mnou souhlasí.

„Kdybych mohl tak Le clere vážně zaškrtím, všechno je to její vina."

„Tím by sis moc nepomohl."

„Udělalo by mi to radost." Při té rychlé odpovědi jsem jen pozvedla obočí a věnovala Ryanovy skeptický pohled. Přecházel po místnosti jen na krátké vzdálenosti, protože víc Suzahnin pokoj, který oplýval velmi teenagerovským vzhledem, nedovoloval. Očekávala jsem, že prochodí díru v koberci, když se zastavil a s užaslým výrazem shlížel na mobil, který mu vyzváněl v ruce. Věděla jsem, že může volat jen jeden člověk.

„Mami, co tě to zatraceně napadlo!" vykřikl Ryan do telefonu v první vteřině, a já se kousla do rtu. Neznělo to jako nejlepší začátek rozhovoru. Douglas zvednul hlavu z předních tlap a očividně poslouchal nesrozumitelný hlas, co se ozýval z mobilu. Já jsem jen těžko mohla odhadovat, co Eleanor svému synovi odpovídá.

„Dovedeš si představit, co teď bude následovat? Budu vás muset přestěhovat! Mel bude mít v zádech fotografy, budou chtít vědět všechno!" vyjmenovával frustrovaně Ryan a zhroutil se na matraci. Douglase to vylekalo natolik, že seskočil z postele dolů, a opustil tak místo po mém boku.

„Nekřičím na tebe... omlouvám se." Přitiskla jsem se k Ryanovým napjatým zádům. Eleanor jsem na druhé straně hovoru slyšela o něco lépe, ale stále nesrozumitelně. Ryan svěsil hlavu a společně s palcem a ukazováčkem druhé ruky si unaveně mnul kořen nosu.

„Fajn, neviním tě, ale měli jste mi zavolat, měli jste... zatraceně, já vážně nevím!"

Snažila jsem se nedat najevo svůj menší úlek, a taky ztrátu rovnováhy, kterou Ryan způsobil, když se příliš rychle narovnala, a já se převrátila dozadu na matraci.

„Můžeš mi alespoň říct, kde jste? Vím totiž, že nejste doma."

Doufala jsem, že Eleanor Ryanovi odpoví, protože jsem si nebyla jistá, co by mohl Ryan udělat dál. Až příliš dlouho jej užírala bezmoc, a nevědomost o tom, kde je jeho rodina, tomu nepomáhala.

„Mami, myslím to vážně." Ten naštvaný tón mi prozradil, že se Ryanovi odpověď na jeho otázku nelíbila. Navíc se mobil na chvíli pravděpodobně odmlčel, protože Ryan zmlknul, a otočil se mým směrem. Očima jsem ho povzbuzovala, aby se mnou mluvil, a on se nakonec posunul do středu matrace.

„Mel s námi chce mluvit," zamumlal, a přepnul hovor na hlasitý odposlech.

„Buď na ni milý," zašeptala jsem v obavě, že by se Ryan přestal ovládat a přivítal svoji sestru stejně jako svou matku. Posadila jsem se do tureckého sedu naproti Ryanovy a oba jsme poslouchali zvuky vycházející z telefonu. Jednalo se spíš jen o divný šum, který se po chvíli vyčistil.

„Ahoj Ryane," ozval se melodický, i když poněkud váhavý dívčí hlas. Poslepu jsem se natáhla pro Ryanovu ruku, a pevně ji stiskla ve své. Ryan vypadal, že bojuje s emocemi. Vypadal rozpolceně, ale nakonec promluvil skrz sevřené hrdlo.

„Ahoj, Mel."

„Chci, abys věděl, že to já zavolala panu Emmersonovi, opsala jsem si číslo z tvého mobilu, a sjednala si schůzku. Chtěla jsem, aby to už skončilo."

Nebyla jsem citlivka, ale poslouchat, jak se i Melanii trochu třese hlas, bylo i na mě moc, takže jsem pevně zavřela oči a stiskla Ryanovu ruku ještě více, zatímco Mel pokračovala.

„Pan Emmerson mě seznámil se všemi následky, vím, co teď bude následovat, a že to nebude lehké, ale mám po krk toho, jak o tobě a Emmě mluvili, to si nezasloužíš. Staral ses o mě celý můj život, a teď už jsem dost stará, abych za sebe převzala odpovědnost."

Vzhlédla jsem, abych se podívala na Ryanův obličej. Bojoval se slzami, viděla jsem, jak se mu oči lesknou. Kdybych Melanii osobně neznala, možná bych si myslela, že ta holka ví, na jakou notu zahrát, ví skvěle předstírat, aby se vyhnula pokárání, ale tohle byla Mel, která nosila srdce na dlani. A jelikož Ryan nevypadal, že ze sebe v následující minutě vydoluje jakékoliv slovo, ujala jsem se iniciativy já.

„Myslím, že jsi to v televizi zvládla skvěle, Mel."

„Díky, Emmo. Měla jsem z toho trochu strach, ale Marcus mě uklidnil a řekl mi pár triků, jak na to..."

„Řekl ti, že si máš všechny představit nahé?" Usmála jsem se, když jsem si vzpomněla na strýčka Marcuse. Byla jsem přesvědčená, že si jej tahle dívenka omotala kolem prstu, a on jí na oplátku věnoval rady, které kdysi předal i mně.

„Řekl mi, že mám myslet na to, proč to dělám."

„Jsem na tebe tak zatraceně pyšný Mel," řekl najednou Ryan a já byla šťastná i za něj. Bylo znát, že se ulevilo i samotné Mel.

„Díky Ryane, doufám, že už se teď všechno kolem tebe a Emmy uklidní."

„Taky v to doufám," doplnil Ryan, a já věděla, že se schyluje k hlavní otázce. „Mel, kde teď s mámou jste?"

Nastalo ticho, a ticho nebylo dobrým znamením.

„Pan Emmerson říkal, že bychom ti to neměli říkat." Přímo jsem sledovala, jak se zformovala vráska na Ryanově čele, jen kvůli té odpovědi.

„To je pitomost. Chci jet za vámi, potřebuju vědět, kde jste."

Následovalo další ticho, ale tentokrát protkané i dalšími zvuky. Mel dost možná přesouvala celý telefon, ale i tak skrz šum proniklo ostré cinkání, následované protáhlým zvukem, kvůli kterému jsem já i Ryan, na okamžik zadrželi dech.

„Máme se skvěle, Ryi, opravdu. Máma říkala, že bys měl pár dní strávit jen s Emmou, a užít si fakt, že jsi zase...ehmm svobodný, takže bys to měl udělat."

Poprvé se na Ryanově tváři objevil široký úsměv, a já se ho pokusila napodobit. Ačkoliv to Melanie netušila, věděli jsme, kde přesně se nachází.

„Tak dobře Mel, udělám, jak říkáš, a brzy se uvidíme. Nezapomeň pozdravovat mámu."

Melanie se stihla také zpětně rozloučit, než hovor skončil. Ryanův mobil zůstal ležet mezi námi.

„Jsem ráda, že se usmíváš," podotkla jsem, a nechala Ryana, aby mi na zápěstí kreslil palcem drobné kroužky. „Chceš rovnou vyrazit?"

„Teď, když vím, že jsou v bezpečí, a na tom nejlepším místě, tak si myslím, že jim ještě dám pár hodin."

Teď, když jsem věděla, že se vrací Ryanova obvyklá nálada, tak jsem si mohla dovolit menší vtipkování.

„Vidíš? Já říkala, že se budou ty rolničky hodit."

Ryan se začal hlasitě smát, a přitáhl si mě do náruče.

„Ten obojek s rolničkami byl ten nejhorší dárek ze všech, a ty to víš."

Vlastně jsem to věděla. Ten obojek Quinton nenáviděl, ničil mi jeho schovávací taktiku, a velmi rychle jsem zjistila, že ničí i můj spánek, a to i Ryanova, když jsme spolu trávili noc. Po dvou týdnech skončil hluboko mezi Quintonovými věcmi. Nicméně jej musela Melanie objevit, a díky němu bylo teď jasné, kam se Eleanor a Melanie Reedovy ukryly, a to přímo do Emmersonovic rezidence. Neexistovalo lépe chráněné místo před dychtivými fotografy a novináři.