Ryan

Uplynulo možná tak dvacet minut od chvíle, co jsem z letadla přestoupil do auta. Pořád jsem fungoval na automat. Doma se rychle rozloučil s Mel i s mámou a nějak se dostal, až sem. Do Aaronova auta, které řídil Victor a mířili jsme do jeho vily. Teprve teď, když jsem viděl za oknem povědomé ulice a došlo mi, že se po takové době uvidím s Emmou, pocítil jsem mírnou nervozitu. 

„Takže," odkašlal jsem si a chtěl navázat konverzaci s Aaronem, ale přesně v ten samý moment se rozezněla i vyzváněcí melodie Aaronova telefonu. Jen naprostý idiot by v konverzaci pokračoval, takže jsem jen sledoval, jak Aaron vytáhl mobil a podíval se na displej. Jen jeho nejbližší měli kontakt na jeho osobní mobil. Aaron se zvláštním pohledem zadíval mým směrem, když mu mobil stále zvonil v ruce. Ta melodie mi přišla dost otravná, proto jsem jen kývl a předstíral, že jsem zaujatý surfováním na internetu ve svém telefonu. 

„Haló? Kdo volá?" Můj šéf odpověděl na hovor a vyhlížel z okna, zatímco mu na druhé straně kdosi dlouze odpovídal. 
„Teď nemůžu mluvit, mám tu vedle sebe... svého závodníka," dokončil větu Aaron a tehdy jsem vzhlédl. Kašlat na pravidla slušnosti. Obvykle se Aaron nezaobíral tím, zda jsem byl kolem, takže co mohlo být tak důležitého, že jsem o tom neměl vědět. 
„Přesně tak, co kdybych vám zavolal později? Řekněme za pár hodin?" 
Něco se mi na celém tom telefonickém rozhovoru nepozdávalo. 
„Samozřejmě, máte mé slovo a já vždy plním své sliby."  Osoba na druhém konci ještě nějakou dobu mluvila a pak hovor skončil. Aaron uschoval mobil do kapsy svého saka jako by se nic nestalo. 

„Nemám právo vědět, o co šlo?" zeptal jsem se, i když odpověď mi byla jasná. 
„Rozhodně ne." Stručné a jasné, stejně jako celý Aaron. Narovnal jsem se na sedadle a prsty nenuceně bubnoval do svého kolene nervozitou. Věděl jsem, že brzy budeme na místě. 

„Takže, když se vrátím k mému předchozímu tématu... Ví Emma, že přijedu?" vydechl jsem svoji otázku a poloviční obavy. Aaron nehnul ani brvou. Naopak působil velmi uvolněně. Dost možná díky vidině blížícího se domova. 

„Emma netuší, že se dnes vracím já, natož ty. Nikdo to neví." Přesto, že se na Aaronově postarší tváři zformoval úsměv, na té mé musel vládnout vyděšený výraz. Pokud jsem se o Emmě Emmersonové něco naučil, tak rozhodně fakt, že nesnášela překvapení. Měla vše ráda pevně naplánované a uspořádané. Žádná překvapení. Nicméně to vypadalo, že Aaron si buď tohoto fakt u své dcery nikdy nevšiml, nebo mu činilo potěšení něco takového porušit. 

Nemohl jsem se rozhodnout, zda cítím zadostiučinění z toho, že Emma nemá vlastně žádný čas se na naše setkání připravit, nebo cítit hrůzu a to ze stejného důvodu. Všechen čas na přemýšlení vyprchal, když auto odbočilo do ulice, na jejímž konci čekala Aaronova vila. Dům s majestátní branou, která se otevírala přímo před námi. 

„Pokud ti to nevadí, vystoupím tady, zatímco tebe Viktor odveze do garáže. Sejdeme se pak nahoře, platí?" 

Nestěžoval jsem si. Naopak, jsem vítal fakt, že se s novináři, kteří museli čekat v zaparkovaných dodávkách před vilou, vypořádá jen Aaron. Auto zastavilo, on vystoupil a nechal se zachytit pár blesky fotoaparátů. Já zůstal v bezpečí a čekal, dokud auto nevjede do přidružené garáže. Vystoupil jsem a stejně tak Victor. Popadl jsem své jediné zavadlo, co jsem měl a vydal se dveřmi do útrob vily. Z nějakého důvodu jsem našlapoval opatrně a poslouchal. Emma se mohla objevit kdekoliv. Co by asi dělala, kdybychom tady na sebe právě teď narazili. Možná jí o mně už Aaron řekl. Přeci jen si musela všimnout přijíždějícího auta. Něco takového se nedalo přehlédnout. 

Rozhlížel jsem se po známých stěnách a dostal se do hlavní chodby. Byl jsem natolik nervózní, že jsem se nedíval pod vlastní nohy. Hlasité zamňoukání bylo tím jediným varováním, které jsem dostal, než se mi o nohy otřelo chlupaté stvoření. Ten kocour mi skoro způsobil smrt. Zastavil jsem, abych se podíval dolů k nohám. Quinton na mě zíral a drobné drápy pevně zaryl do materiálu mých džínů. 

„Dlouho jsme se neviděli, co kámo?" Jistě jsem to nevěděl, ale ten kocour mi připadal ještě tlustší než když jsem ho viděl naposledy. Pohladil jsem Quintona po hlavě a konečně uslyšel hlasy přicházející z hlavní haly. 

„Pane Emmersone! Co vy tady děláte?!"
„Co je to za otázku, Greto? Přeci je to můj dům." 
Následoval jsem ty hlasy, až jsem stanul uprostřed rozlehlé místnosti. Kocour se mi stále otíral o nohy a dožadoval se mojí pozornosti, ale ta teď patřila scéně přede mnou. Greta, Aaronova hospodyně stála jako solný sloup a ústa otevírala naprázdno. Aaronovi hrál naopak na tváři úsměv.  

„Tak, kde je Emma?" zněla jeho další otázka a vzhlédl ke schodišti, které vedlo do druhého patra. Tam byl Emmin pokoje, ale neozývala se žádná hlasitá ozvěna běhu, ani kroků. Dům byl až na kočičí mňoukání naprosto tichý. A tehdy jsem si všiml, že Greta zbledla ještě mnohem víc. Mohla by soupeřit s bledostí ducha. 

„Aarone, moc mě mrzí, že vám to musím oznámit, ale Emma je... pryč," pípla Greta a svěsila hlavu.  To, co následovalo jsem neviděl ani v žádném filmu. Aaron Emmerson, , samotářský vlk, které své nepřátele zastrašoval ledovým klidem, zcela ztuhnul a jeho pravé oko sebou mírně cuklo. Takový mírný tik. 
„Ale kdybyste, tu chudinku, viděl! Chodila tady jako tělo bez duše!" snažila se vysvětlit Greta a teprve tehdy si mě všimla, jak stojím za jejími zády. Vlastně se mě tak polekala, až mi bylo té milé ženy líto.  Zaklela, což se u ženy jejího charakteru neslýchalo často. 

„Kam odjela, Greto? Kdy?" ptal jsem se a pustil na zem svou tašku, abych tu ženu, o kterou se pokoušel panický záchvat podepřel. Aaron byl stále polapený v jeho vlastním šoku. 
„Včera v noci, autobusem. Kontaktovala svou blízkou přítelkyni Suzannah a odjela za ní. Snažila jsem se jí přemluvit,aby mi tady zanechala adresu, ale myslela si, že by pro ni pak její otec okamžitě přijel."
„V tom se tedy zatraceně nemýlila! Já tu holku přerazím!"ozval se Aaron, který se probral ze svého transu. „Takovouhle pošetilost mohla vymyslet jen moje vlastní dcera. Měla jsi ji zastavit, Greto! Nebo mi aspoň zavolat!"
Připsal jsem té drobné ženě, kterou jsem podpíral několik bodů za odvahu, protože se nestáhla do ulity tak, jakoby to udělali jiní, ale našla kuráž a opět se postavila na vlastní nohy. 

„A jak si myslíte, že bych jí zastavila?! To děvče jste tu zavřel jako ve v nějakém vězení! Víte, jak moc těžké pro mě bylo se na ni každý den dívat a vidět, jak se trápí?!"
„Poslal jsem ji domů pro její dobro!"
„Zavřel jste ji do klece!"
Cítil jsem se poněkud nepatřičně, jen tak stojící uprostřed hádky. Quintonův zrzavý ocas zmizel za rohem a já tomu kocourovi tak trochu záviděl. Jedna věc byla jasná. Emma tu nebyla a nikdo si nebyl úplně tak jistý, kde může být. Greta nabírala druhý dech a Aaron si vjel rukou do prošedivělých vlasů. 

„Dobrá, uklidníme se. Zavolám jí, projdu pár dokumentů. Její kamarádka se účastnila minulého turné. Někde musíme mít založené nějaké její záznamy... " mumlal si pro sebe Aaron, když vyběhl schody a zmizel ve druhém patře. Greta si uhladila dlaněmi svůj pracovní oděv a otočila se čelem ke mně. Najednou zmizely veškeré stopy po rozlícené staré dámě, ale usmívala se od ucha k uchu a prohlížela si mě přívětivýma očima. Dokonce ke mně přistoupila a hrubou dlaní mě jemně poplácala po tváři. 

„Kéž by ses tu ukázal o den dřív." Nebyl jsem si tak úplně jistý, co to znamenalo, ale rozhodl jsem se to zjistit, a proto následoval hospodyni domu do kuchyně. 

Dante

Do háje, do háje, zatraceně!... Paralizoval mě naprostý šok a nenacházel jsem dostatečně množství nadávek, které by popsaly můj stav. V jednu chvíli bylo všechno perfektní a v té druhé, šlo všechno do háje, zbořilo se to jak domeček z karet. 

Suzannah měla vytřeštěné oči hrůzou, když se posadila a dívala se na mě. Nebo spíš skrze mě, její pohled byl nepřítomný. 

„Zatraceně, slib mi, že nebudeš vyšilovat." Byl jsem ochotný žadonit, zatraceně. Protože jsem se obával, že po tak dlouhém čase, co jsem se dostal, až sem, tak jsem to teď během pár vteřin královsky podělal. Celé měsíce jsem si hlídal záda, doslova, aby to neodhalila příliš brzy a chystal si nějaké romantické gesto, kdy jí to řeknu. Plán nevyšel.  

„Nevím, co mám dělat. Ty máš na těle moje jméno," vykoktala ze sebe stěží kráska a zamrkala. Tentokrát nabyl její pohled živějšího rázu, což jsem bral jako dobré znamení, ale zmýlil jsem se.

„Počkat, jsem to jako já? Nebo to je jiná Suzannah?"
Za jiných okolností bych možná ocenil ten malý záblesk žárlivosti, ale ne teď, když si kráska pravděpodobně vzpomněla na ten zástup holek před ní. Zachytil jsem její dlaně do svých, doufal jsem, že jí to uklidní, ale podle toho, jak se její tělo napjalo, tak měla jen kousek od toho vzít nohy na ramena. 

„Samozřejmě, že ano." 
Kráska se na mě dívala dost skepticky. Přimhouřila oči a dlouho mlčela. Modlil jsem se ke všem svatým, co existují, aby mi uvěřila. 
„Otoč se."
Nebyl jsem si jistý, že jsem slyšel dobře, ale Kráska svou prosbu zopakovala. Narovnal jsem se, a pak se sesunul opatrně na matraci. Cítil jsem její prsty, jak konečky prstů obkreslovala jednotlivá písmena a linie na spodní části mého krku, skoro na zádech. 

„Kdy sis ho nechal udělat?"  zašeptala a skoro jsem cítil její horký dech na svém uchu. Trvalo mi nějakou dobu, než můj mozek začal pracovat. 
„Pamatuješ, jak jsme spolu byli poprvé?" Usoudil jsem, že je to lepší odpověď, než říct, že to byl zároveň i den, kdy beze slova odjela.  Prsty se na okamžik zastavily, zaváhaly. 
„Byl jsi opilý, když sis to nechal udělat?"
„Jen trochu." 
Pravda byla teď celkem stabilní cestou. Rozhodně jsem byl tehdy trochu posilněný alkoholem, ale byl jsem při vědomí a věděl, co chci.  
„Máš někde na těle vytetované jméno i jiné ženy?"
Krásky dlaně se pomalu přesouvaly na moje ramena, svým hrudníkem se tiskla k mým zádům. 
„Rozhodně ne. Můžeš si to zkontrolovat." 
„Možná později." Nutno dodat, že tahle odpověď mě naprosto vykolejila.  
„Co když se ti po čase přestane líbit? Co když... se naše cesty rozejdou?" Ledová sprcha ve formě téhle otázky mě dostatečně probudila. Natáhla jsem se dozadu a zachytil Suzahninu paži svou vlastní. Neodtáhla se, ale přeci jen se napjala. 
„Takhle to nefunguje. Pokud se najde nějaký smysluplný důvod, proč by se naše cesty měly rozejít, tak mi zůstane památka na etapu mého života a především na ženu, která mě tou etapou provázela, rozumíš?"
Už jsem nedodal, že nejsem v žádném případě smířený s myšlenkou, že by se naše cesty měly rozejít. Kráska nějakou dobu mlčela, pravděpodobně přemýšlela a tím mě mučila. Nakonec řekla ta nejsladší slova, co mohla s příměsí potlačovaného smíchu: „Ty jsi vážně blázen."
Ze srdce mi spadl těžký kámen, vzduch mi mohl znovu proudit do plic. 
„Dávám přednost slovu impulzivní."

Ukradl jsem si rychlý polibek, ale ten byl příliš krátký. Kráska se vymanila z mého sevření a poněkud mátožně vyklopýtala z postele. 
„Čas vypršel, tam dole čeká práce a zákazníci."
Mohl jsem vidět, že jedna její část nechtěla odejít,ale ta logická potřebovala trochu času. Byl jsem ochotný jí ho poskytnout, alespoň na pár hodin. 

Suzannah

Dante Owens má na těle vytetované moje jméno, Dante Owens má na těle vytetované moje jméno... A přesně tohle byla mantra, která se celý den ozývala v mojí hlavě. Každou minutu po celý čas. Nechápala jsem, jak se mi podařilo překonat den, ale povedlo se. Hodiny se pomalu blížily k oznámení zavírací doby.  Už jsme uklízeli, když se zvonek nade dveřmi rozezněl.  Máma právě umývala nádobí, strýček Mick brousil své nože, když věnoval Jackovi káravý pohled. 

„Zapomněl jsem zamknout, no," odpověděl Jack, když společně s Dantem odnášel velkou bednu plnou masa do mrazáku. Pohotově jsem vyběhla,  abych se potencionálnímu zákazníkovi omluvila, že za deset minut zavíráme a nepřijímáme objednávky, pokud si nepřišel jen pro balenou limonádu, kterou bych mu mohla rychle prodat. 

Zůstala jsem však stát uprostřed uličky, když přímo proti mně stála osoba na kterou jsem úplně zapomněla. Ta osoba nesla na zádech batoh, k nohám upustila příruční brašnu, sluneční brýle si posadila na kšiltovku, ze které jí jen sem tam vyčuhovaly blond vlasy. 

„Doufám, že nejdu nevhod," promluvila a já nevěděla, jaký pocit ve mně převládá víc. Zda zděšení, že jsem na Emmin příjezd úplně zapomněla nebo fakt, že Emma by okamžitě odhalila, že Billy je Dante Owens a já nebyla připravená se vyrovnat s nejlepší kamarádkou, která byla přesvědčena, že Dante Owens je jen playboy, který mi zlomil srdce. Polkla jsem, abych si pročistila krk a teprve pak promluvila.

„Emmo, ráda tě vidím."

Slíbila jsem, že tu část ještě přidám. Stejně by bylo naprosto barbarské tu nechat jen tu polovinu kapitoly z minula, tu utnutou v nejlepším, takže tady je pokračování. Doufám, že se vám líbilo. Minule někdo z vás velmi dobře odhadoval, že se Emma s Ryanem dokonale minou, a tak se i stalo. ;) 

Moc díky za všechny ohlasy, je to neuvěřitelná motivace a já jsem nesmírně ráda, že se mnou příběh tak prožíváte. ♥