Tentokrát vynechám shrnutí děje z předchozích kapitoly, ta vyšla opravdu nedávno, takže stačí překliknout a přečíst si předchozí část, nebo tedy spoléhám, že kdo četl minulou část, tak ještě nezapomněl, co se naposledy událo. ;) 

Dante

Pořádně jsem se rozmáchl, abych odhodil žlutý tenisák, co nejdále. Se zasvištěním zmizel v dálce a s ním i čtyřnohý zlatý retrívr jej následoval s hlasitým zaštěkáním a mácháním ocasem. Napůl se bořil do písku, když utíkal, aby získal svoji „kořist". 
„Je ti jasné, že je jedno, jak daleko ho odhodíš, vždycky ho přinese zpátky. To je pointa aportování." 
Přesměroval jsem svůj pohled na Krásku kráčející vedle mě. Byla to snad ta nejdelší věta, kterou řekla od našeho příchodu sem.  Pracovní zástěru vyměnila za šortky a jednoduché tričko. Nic komplikovaného a přesto perfektního. Bosýma nohama našlapovala v písku, zatímco boty si nesla v ruce. Podle jejího postoje a zahleděného pohledu kamsi do dálky, mi došlo, že o něčem usilovně přemýšlí. A ne v tom dobrém slova smyslu. 
„Sexy a chytrá, ta nejžhavější kombinace," mrknul jsem a konečně upoutal její pozornost. Bohužel jsem nemohl rozehrát druhé kolo a postupovat na další metu, protože Douglas byl zpátky a v tlamě svíral tenisák, který mi upustil přímo k nohám. Tentokrát jsem se sehnul, abych mu to vysvětlil jako chlap ... psovi. 

 Vážně jsem měl Douglase rád. Byl to skvělý pes, dokonale vycvičený a bylo jisté, že vlastní nemalou část v srdci Suzannah, ale taky měl ve zvyku se motat pořád v její blízkosti a perfektně tak zabíjet náladu a kazit mé plány.  Obě ruce jsem zanořil do zlaté srsti a postupoval, až k citlivému místu za Douglasovýma ušima a pod čelistí. Věděl jsem, že si to zatraceně užívá a snažil se tím i předat část svojí vlastní zprávy. Jo, přesně tak, kámo. Mám tě rád, ale dej mi trochu prostoru kolem tvojí paničky ...   Využil jsem chvíle, kdy šla Suzannah napřed, opět ztracená ve svých myšlenkách a ze svého batohu vytáhl speciální pamlsky pro psy, které jsem sehnal ve zverimexu dnes odpoledne. Douglas se skoro zbláznil nadšením. 

„Snad tě to zabaví, přinejmenším na několik minut." Odhodil jsem jak tenisák, tak i jednu ze žvýkacích kostí pro psy. Prodavačka mě ujistila, že je to jedna z nejlepších věcí, čím můžu svého domácího mazlíčka zabavit a zároveň mu dopřát spoustu vitamínů. Pevně jsem doufal, že má pravdu a Douglasovi se nic nestane. V každém případě jsem k účtence nákupu obdržel i její telefonní číslo. Ne, že bych o něj stál, ale měl jsem kontakt na ženu, kterou bych žaloval za prodej, v případě, že by se Douglasovi něco stalo. Nicméně, ten čtyřnohý potížista, vypadal docela spokojeně.  

Několika kroky jsem doběhl krásku. Neprotestovala, když jsem jí obtočil ruku kolem pasu, což bylo dobré znamení a nebo taky špatné, pokud byla ponořená v myšlenkách natolik, že si toho vůbec nevšimla. Rozhodně jsem dostával komplexy, když se mi nedostával dostatek pozornosti. Rozhodl jsem se jednat a rychlým pohybem podebral krásku pod koleny. Vykřikla přesně, jak jsem si to představoval a marně se snažila vyprostit. 

„Pusť mě dolů!" vykřikla, a ruce mi automaticky obmotala pro oporu kolem krku. 
„Konečně mi věnuješ pozornost, Krásko." 
„Bill ..."
„Nejsme už v restauraci, tak mi tak neříkej."
Rozčilovalo mě to pokaždé, když mě tak někdo oslovil. Začínala mě unavovat vlastně celá ta malá hra. Mickovi jsem poctivě hlásil skoro každý svůj krok a své věci udržoval pořád uložené v tašce, přestože jsem napůl toužil po komfortu hotelového pokoje. 
„Promiň, to byl zvyk,... Dante." Škrtněte to, možná bylo mnohem horší, když jsem měla v náručí ženu, ze které jsem šílel poslední měsíce, ona ke mně vzhlížela svýma úžasně zelenýma očima a přitom polohlasem vyslovila mé jméno. Tomu se říkalo peklo na zemi.  
„Kde je Douglas?" rozhlížela se Suzannah a pokoušela se zahlédnout retrívra někde za mými rameny. 
„Věř mi, je o něj postaráno a dobře se baví," odpověděl jsem a pomalu nesl Krásku k rozložené dece v písku.
„Dej mě dolů, dívají se na nás," sykla Suzannah a napjala se celým tělem.
„No a?" Neobtěžoval jsem se ohlédnout po těch několika návštěvnících pláže, kteří tu byli.
„Někdo z nich by tě mohl poznat."
Dovolil jsem Suzannah, aby se postavila na vlastní nohy, ale pak jí okamžitě stáhl na deku s polštáři. 
„Takže o to ti jde, nechceš aby mě poznali, abys mě mohla mít jenom pro sebe. Trochu majetnická, nemyslíš?"
Nedal jsem Krásce šanci odpovědět, ale využil situace, abych si ukradl polibek. Jen stěží jsem její rty propustil. 
„Takhle to nemyslím," nadhodila Suzannah a mně došlo, že najela na vážnou notu. Kousala se do rtu, sklopila oči, špičkami prstů obkreslovala stopy inkoustu na mých pažích a pravděpodobně si to ani neuvědomovala, ale já si toho byl vědom, až bolestně dobře. Po chvilku vzhlédla a zvedla ruku, stáhla mi ještě více do čela kšiltovku, kterou jsem dnes ráno ukradl Jackovi přímo před nosem. Ani moc neprotestoval. 

„Nechybí ti to někdy?" Tak zněla její otázka. Tentokrát šlo rozhodně o přímého zabijáka nálady. Dokonce se odtáhla kus ode mě. Dvojitý zabiják. 
„Tím chci říct ... vážně ti nechybí ta sláva? Popularita? Mohl bys přeci dělat tolik věcí a závodit! Nechybí ti tahle část tvého života?" Tiše jsem sledoval, jak se slova přímo sypou ven ze Suzahniny duše, dokonce rozhazovala rukama a nervozita naplnila vzduch. Takže tohle bylo v té její zrzavé hlavě. Luskl jsem prsty. Ten zvuk utnul jakákoliv další slova, která se chystala Suzannah vyslovit. Sundal jsem si kšiltovku a s dlouhým výdechem ji hodil do písku. Prsty jsem si rozcuchal krátké vlasy. 
„Je mi to líto, nechtěla jsem..."
„Ne, neomlouvej se. Očividně ti to nedá spát, takže ti to ujasním." Nebyl jsem fanoušek proslovů a nějakého vylévání srdce, ale tahle situace si to žádala. 
„Bude mi šestadvacet," začal jsem a doufal, že nebudu vypadat jako naprostý idiot. 
„K Aaronovi jsem se dostal skoro čirou náhodou. Jeden z jeho „lovců talentů" si mě všiml, když jsem se chtěl na motorce vytáhnout před holkama, tehdy mi bylo patnáct." Při té staré myšlence jsem se musel pousmát. 
„Byl jsem puberťák, nic mě nezajímalo a když si mě pak Aaron vybral, změnil se mi svět." 
Puberťák se kterým cloumaly hormony a hodlal se chopit dobrodružství, nepromarnit jedinou šanci a i když se Aaron zatraceně snažil, abychom já i Ryan ještě studovali a udrželi si soukromé životy. Mě to nezajímalo. Bral jsem si všechno, co mi život nabízel. 
„Deset let a připadám si unavený." Vypustil jsem vzduch z plic a cítil divnou tíhu na ramenou. Suzannah naslouchala, očima mě přemlouvala, abych pokračoval. 
„Znáš moji minulost, nemůžu tak úplně říct, že se za ní stydím Krásko. Za celých těch deset let jsem neměl jedinou dovolenou, nepřijel domů, neposlal žádnou zprávu a přesto, že jsem procestoval půlku světa, tak jsem viděl vždy jen to, jak vypadá motocrossová dráha v daném městě." Rozhodl jsem se připomínat fakt, že jsem se mnohem víc zajímal o ženy kolem. Nemohl jsem říct, že jdou vždy jen po penězích, i když to byla většina z nich. 

Suzannah se přitulila k mému boku, hlavu mi položila na rameno. 
„Ty jsi mi otevřela oči, krásko. A ačkoliv to zní naprosto neuvěřitelně jako ze španělské telenovely, vážně jsem se do tebe zamiloval." 
Věděl jsem, že Suzannah dostala panický záchvat pokaždé, když jsem předtím použil to stejné vyjádření citů, ale předtím jsem neznal pravdu o jejím otci. Tentokrát se kráska celá napjala, zadržel jsem dech a čekal na reakci. 
„A já od tebe pak odešla," vyslovila tiše Suzannah a opět kreslila drobné linie nehty na mé paži. 
„Ale já tě opět našel." Vsadil jsem na to, že něco takovýho muselo znít jako něco děsně romantickýho, přehnaně sladkýho. Ta malá zrzka mě ale vyvedla z omylu. 
„Měl jsi pravdu ... tohle znělo jako scénář na španělskou telenovelu." 

Její úsměv mi vyrazil dech a zároveň jsem chtěl pořádně oslavit velké vítězství, kterého jsem právě dosáhl. V hlavě jsem vytvořil nejméně deset plánů, jak by se tohle dalo oslavit, když se přímo mezi nás vetřela a mokrá příšera. Douglas se celý otřásl a tím zprostředkoval nechutnou sprchu mně i Suzannah, která napůl se smíchem, napůl rozhořčeně křičela jeho jméno. Otevřel jsem oči, když se Douglas spokojeně oklepal, švihal ocasem sem a tam a oslintaný tenisák upustil přímo k mým nohám.  Zatímco Kráska začala okamžitě balit všechny věci a slibovala Douglasovi horkou koupel, já se jen zlostně díval do psích očí a cítil, jak se mi oblečení lepí na tělo. Tohle jsme si nedomluvili, kámo... 

Ryan

Nikdy jsem nebyl ten typ, co by si užíval volno tak, že bude sedět na zadku. Aaron mi vlastně nařídil jet na týden domů a jak to nazval on „odpočinout si od chaosu", ale já přesto šílel. I teď jsem trávil celý čas zavřený v garáži a pustil se do verze inventury. Opravil jsem už skoro všechno, co matka označila za rozbité a svoji motorku vyčistil od každého jednoho vyleštěného šroubu, až po základní kontrolu hladiny oleje.  Byl jsem právě uprostřed organizování nářadí, když se na schodech rozezněly tiché kroky a poté zaklepání na dveře. 

„Pojď dál, mami." Věděl jsem, že je to ona. Mel se mi z nějakého nepochopitelného důvodu neustále vyhýbala. 

„Víš, že tvůj otec tady taky trávil většinu svého času ... především, když měl spoustu starostí." Odhodil jsem železné kleště do bedny s nářadím a stále otočený zády k matce, si otřel ruce, pošpiněné olejem, do kusu hadru. Zmínit se o mém biologickém otci, rozhodně nebylo tím, co bych po ránu ocenil.  Odhodil jsem zašpiněný kus hadru na hromadu s odpadem a teprve potom čelil své matce. Opírala se o dveřní zárubeň, starostlivýma očima přejížděla po každém jednotlivém centimetru garáže, ale vzniklý chaos nijak nekomentovala. 

„Je něco, co s tebou potřebuji probrat, a je to důležité."
Zasáhlo mě neblahé tušení, že moc dobře vím, o co jde. 
„Dobře, tak já se osprchuju a můžeme se sejít v kuchyni, tak za patnáct minut," odpověděl jsem a automaticky sundal nátělník se skvrnami od oleje a směsi barev, které se tu povalovaly. 
„Ne, chci to probrat tady, nahoře je teď Mel."
Rozhlédl jsem se, abych své matce nabídl nějaké místo, kam by se posadila, ale možnosti byly omezené. 
„Ryane, vím, že tě to také napadlo. Mel bude za chvíli samostatná," má matka se na moment odmlčela, možná aby zpracovala, co řekla. 
„A je to naprosto dokonalé, přesně to jsme chtěli, ale co bude dál? Až bude studovat..."
„Řekl jsem jí, že si může vybrat kteroukoliv školu, jakou si jen zamane."
„Já to vím, už jí nezvládnu doučovat, ale o to nejde ... co řekne svým přátelům? Bude jim tvrdit, že je jedináček? Nikoho si nebude moct pozvat domů." Poslední větu nechala vyznít do ztracena a v místnosti bylo najednou dusno. Matka měla pravdu, a já o těchto věcech přemýšlel více a více. Mel neměla žádné kamarády, ty, se kterými se dříve scházela, tak ztratila kontakt po pár měsících od jejího upoutání na vozík. Uzavřela se sama do sebe a stěny jejího pokoje tvořily novinové výstřižky z novin, mé fotky, naše společné fotky. Má matka tak zdobila dům stejně. A odsoudit Mel k nekonečným přetvářkám a dalšímu strachu z vyzrazení anonymit, to by nebylo fér. Navíc jsem chtěl být součástí Melanyina života. Chtěl jsem ji vzít do školy, zatančit si s ní na jejím prvním plese, stát jí po boku v den její promoce, ale nic z toho bych nemohl udělat, protože by stačil jeden pohled na nás dva spolu a médiím by všechno došlo, byli jsme si až příliš podobní. 

„Ryane..." Matčin hlas mě vytrhl z transu, ani jsem si neuvědomil, že jen tak stojím na místě a zírám. Vůbec nepomohlo, když jsem zahlédl tu směsici obav a lítosti v matčiných očích. 
„Něco vymyslím, ještě mám trochu času," tak jsem poslední dobou řešil většinu svých problémů. V tomhle případě jsem však nenacházel žádné rozumné řešení. Ticho v místnosti přerušila melodie, která se zesilovala. Rozpoznal jsem zvuk kytary a tlumených basů přicházejících shora. Tu melodii jsem znal, přesně tak znělo vyzvánění mého mobilu, i když bych přísahal, že jsem měl mobil uschovaný ve věcech v mém pokoji. 

„Omluv mě, zjistím, kdo mi volá, a pak to ještě probereme." Matka mi uhnula z cesty, když jsem se vrhnul ke schodům. Vítal jsem to rozptýlení v podobě příchozího hovoru. Následoval jsem znělku, až do kuchyně, kde se od stolu, poněkud nemotorně zvedala Mel a můj mobil jí vyzváněl v rukou. 

„Půjčila jsem si ho, abych si zahrála hru, a on pak začal vyzvánět ... zkazil mi moje nejvyšší skóre," zkonstatovala Mel a kývla k mobilu na stole, zatímco sama sahala po francouzských holých a kráčela ke dveřím pryč. Sledoval jsem ji, dokud nezmizela za rohem, a pak sáhnul po mobilu. Displej oznamoval jméno příchozího jako „Marcus". 

„Hej, Marcusi?"
„Co ti trvalo tak zatraceně dlouho zvednout ten telefon?" uvítal mě Marcus, Aaronův spolumanažer a zástupce celé firmy. 

„Taky tě rád slyším, Marcusi. O co jde?"
„Poslyš, vím, že jsme tě vlastně velice přímočaře poslali domů, aby sis odpočinul, ale Aaron se rozhodl jet domů o pár dní dříve." 
Marcus nemohl vidět, jak jsem se zamračil a opřel o desku stolu. 
„Nechápu proč mi takovou informaci voláš, Marcusi."
Pozorně jsem naslouchal, co se děje na druhé straně. Podle šumění a tlumených hlasů, musel Marcus odložit telefon a s někým mluvil. 
„Volám ti to, protože Aaron by tě vzal s sebou. Mohl by ses vidět... no, ty víš, koho myslím."

Emmu...  Napadlo mě, zda přeci jen nejde o nějaký trik, nebo co může mít Aaron v plánu, ale rozumné vysvětlení mě nenapadalo. Chtěl jsem ji vidět, a teď chtěl dokonce využít situace a zmizet z domu, jen abych se vyhnul nepříjemnému rozhovoru se svojí matkou. 
„Ryane, jsi tam ještě?" Marcusův hlas byl tentokrát méně zřetelný, ztrácel se v šumu. 

„Jsem. Marcusi, řekni Aaronovi, ať se mnou počítá."
„Fajn, obratem ti posílám zprávu se všemi podrobnostmi ohledně odjezdu..."

Víc jsem nepotřeboval slyšet. Ukončil jsem hovor a cítil nový nával adrenalinu. Matka zrovna vycházela schody, když jsem jí věnoval letmou pusu na tvář a pak zamířil do svého pokoje. 
„Ryane, co se děje?!"Doprovázel mě poněkud rozhozený ženský hlas, když jsem si urychleně balil věci do tašky, ale neměl jsem čas na vysvětlování.  

Suzannah

Douglas mi uštědřil druhou sprchu tohoto večera, i když tentokrát byla voda, příjemně teplá. Teprve pak vyskočil z vany, přímo na malý koberec, kde jsem ho zabalila do ručníku.

„Tak, a teď jsi zase pěkně čistý," zkonstatovala jsem, i když teď vypadá Douglas dost vtipně se srstí trčící na všechny světové strany ve všemožných úhlech, ale stejně byl pořád roztomilý. Douglasova koupel dopadla dobře a teď jsem byla na řadě já, abych ze sebe sundala všechno špinavé a polomokré oblečení, zatímco Douglas odběhl do kuchyně, přímo k misce s jeho večeří, kterou jsem mu přislíbila za odměnu, že bude hodný kluk.

Svlékla jsem si věci, vše hodila do koše na prádlo a vstoupila pod proud horké vody, která působila jako forma afrodiziaka po náročném dni. Dnešek rozhodně byl náročným dnem, a věděla jsem, že stejný bude i zítřek. Nemohla jsem se zbavit otravného pocitu, že to tajemství praskne a po dnešku jsem věděla, že i Dantemu ubývá sil, aby dál hrál tuhle divnou hru. Trávili jsme spolu spoustu času, skoro každou volnou chvíli a Jack mi několikrát připomínal, že je to až příliš nápadné. Děsila jsem se momentu, kdy „Billy" zmizí a zůstane jen Dante, kterého nic nedrží v naší malé rodinné restauraci. Navíc jsem úplně zapomněla na zprávu od Emmy.

„Suzan, jsi tam v pořádku?" Hlasité zaklepání na dveře koupelny společně s hlasem mé mámy, mě vytrhl z omámení. Voda, co mi stékala po zádech, už byla poněkud chladná. Sáhla jsem po ručníku a obtočila si jej kolem těla.

„Už budu hotová, mami! Ještě chvilku," zavolala jsem a do druhého ručníku zabalila vlasy.
„Jen jsem chtěla vědět, zda jsi v pořádku." S těmi slovy se máma vzdálila od dveří, a já automatickými pohyby prováděla svoji večerní rutinu, dokud jsem se nepřevlékla do věcí na spaní a vyšla ven z koupelny, se stále vlhkými vlasy.
„Vypadá to, že dnešek jste si oba užili, jak vidím." Máma poukázala na mé mokré vlasy, pak i na Douglase, jehož srst už skoro uschla, ale stále nebyl ještě úplně suchý.
„Ano, bylo to fajn. Šli jsme na pláž." Jako by mi Douglas rozuměl, zaštěkal v souhlasu a přitulil se k mým nohám.
„Na pláž? Vážně, to je zajímavé." Pozastavila jsem se nad tím, jaký tón má matka použila. Chystala večeři a přeci jen bych přísahal, že se zvláštně pousmála, jako by věděla něco, co já ne. Otevřela jsem ústa, abych se na to zeptala, ale v tu samou chvíli se místnost naplnila vyzváněním písně „Still loving you". Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak mé matce, zmizel úsměv z tváře a ke svému telefonu se přibližovala tak pomalu, jako by šlo o nebezpečnou zvěř. Jen letmo pohlédla na displej, než hovor ukončila a veškeré tóny utichly. Odkašlala si a věděla jsem, že otočením se ke mně zády, skrývala příval slz v očích.

„Opět mu nezvedáš telefon?" Má otázka zůstala bez odpovědi, i když jsem chápala proč. Přesto, že můj otec udělal spoustu chyb, jednu velkou především, pořád cítil vřelé city k mé matce, a ona to samé cítila k němu, ačkoliv si to nechtěla připustit. Douglas musel vycítit, že se máma necítí dobře, protože okamžitě přispěchal k jejím nohám, o které se otíral studeným čumákem, dokud si nevysloužil podrbání za ušima.
„Proč si nesedneš? Večeře bude skoro hotová." Udělala jsem, jak máma řekla a posadila se ke stolu. Předchozí téma vymizelo do ztracena, i když se zvláštní atmosféra rozhostila kolem. Já sama vzala do rukou svůj mobil a prošla několik novinek na sociálních sítích a přečetla nové zprávy. Opět jsem se pozastavila nad jednoduchým SOS.

„Vypadá to, že máš něco na mysli. Od rána jsi taková zamlklá, děje se něco?"
Máma přede mě postavila talíř s jednoduchou večeří a sama se posadila naproti mně. Odložila mobil a zavrtěla hlavou.
„Ne, teda vlastně... možná," odmlčela jsem se, vzhlédla koutkem oka k ženě, která byla jen starší verzí mně samotné. Občas jsem si připadala, jako bych se dívala do zrcadla. Čekala a naslouchala, jak to dělala vždycky.
„Víš, jak jsem ti říkala o Emmě? Emmě Emmersonové?"
„Samozřejmě, zlato. Tvá kamarádka."
„Jak moc poslední dobou sleduješ zprávy?" zněla má následující otázka.
„Hodně pracuji, to víš. Ale něco málo jsem zaslechla."
Přikývla jsem. Alespoň něco matka věděla.
„Delší dobu jsme spolu nemluvily, odmlčely jsme se, ale myslím, že má problémy a já bych jí chtěla pomoct. Myslíš, že by vadilo, kdybych Emmě nabídla, aby přijela sem? Požádala bych ji, aby si dala pozor a nepřitahovala na sebe pozornost."
Hrdlo se mi trochu stáhlo strachem a emocemi. Emma byla teď pod dohledem médií 24/7, a pochybuji, že by se mé matce, nebo strýčku Mickovi líbilo, pokud by před naším podnikem stanovali novináři, ale to netušili, jak blízko k tomu měli, protože pod naší střechou přespával bývalý motocrossový závodník, který před pár měsíci zmizel, neznámo kam.
„Zlato, všichni tví přátelé jsou v našem domě vítání a myslím, že po tom, co jsem viděla v televizi, potřebuje Emma svoji kamarádku, nějakou oporu."

V ten moment jsem se zvedla, abych svou mámu objala. Douglas se okamžitě snažil připojit k hromadnému objetí. Byla jsem ráda, že mohu Emmě nabídnout pomocnou ruku, protože ona pro mě už několikrát udělala to samé. Naše večeře proběhla v poklidném duchu, předtím, než jsem ten večer usnula, poslala jsem Emmě zprávu, která obsahovala celou moji adresu. Doufala jsem jen, že nebudu zklamaná z toho, co uvidí, protože ačkoliv jsme spolu dříve trávily, skoro každou volnou chvíli při studiu, nikdy jsme nesdílely své soukromé životy tak otevřeně.

Komentáře a hlasy z minula byly obrovskou motivací pro mě - DĚKUJU VÁM VŠEM! Pokaždé, když si myslím, že je příběh zapomenutý, tak mě čtenáři vyvedou z omylu. Tenhle příběh právě ožívá a snad by se tohle léto mohl dočkat i konce, což mě bude určitě dost mrzet - postavy Ryana, Emmy, Danteho a Suzannah, jsou se mnou přeci jen už nějaký ten pátek, ale ještě je čas, a nebudu předbíhat. ;) Doufám, že jste si část užili a dáte mi vědět nějaké zpětné reakce, klidně i kritiku, pokud se vám zdá, že něco „skřípe". :)