Jelikož minule patřila kapitola vlastně jen holkám, a jejich pohledům na situaci, tak to dneska otočíme. ;) 

Ryan

Sledoval jsem Anthonyho, jak s překvapivou precizností vybral prudkou otočku v části dráhy. Ten kluk se učil rychle, to se mu muselo nechat. Rozhodně se dal považovat za „snaživce". Nevynechal jedinou schůzku s Aaronem, ani jeho výživovým poradcem nebo trenérem v posilovně. Dodržoval veškeré instrukce, které dostal. Oficiálně měl za sebou první tiskovku, a nebudu lhát - zvládl to lépe, než já před lety. Ten kluk měl v sobě přirozený šarm, dokázal si získat lidi, nemluvě o té spoustě žen, co už teď vyráběly transparenty s jeho jménem, a to jen kvůli nesmělému úsměvu toho kluka. Chvíli jsem přemýšlel, zda to jen nehraje.

Co bylo hlavní? Ta tiskovka zčásti utlumila ten velký chaos kolem mě a Emmy. Jen ta myšlenka změnila mojí náladu ze snesitelné podrážděnosti k nasranosti. Ten rozhovor byl velký průser, a Aaron dělal, co mohl, aby zmírnil škody. Přesto, něco takového nemohl jen tak zamést pod koberec.

Už jsem nereagoval na všechny ty zprávy na internetu. Kompletně jsem se od toho odstřihnul, a mobil používal vlastně jen na kontrolu esemesek od své matky, Mel a Emmy. Má matka a Mel byly důvodem, proč jsem si musel zřídit neomezenou schránku. Volaly mi, psaly, každý den, ale neměl jsem náladu. Tušil jsem, co mi chtěly říct. Ale Emma... čekal jsem na nějakou zprávu, volání, cokoliv, ale nic z toho nepřišlo. Nepřišla mi jediná odpověď na moje zprávy, které jsem jí poslal a to mě z nějakého důvodu vytáčelo k nepříčetnosti.

Věděl jsem, že moje nálada je den ode dne horší. Prostě jsem neměl náladu, a věděli to pravděpodobně všichni zaměstnanci Emmerson Industries, protože se mi každý klidil z cesty. Aaron zrušil veškeré mé schůzky, dával mi prostor, jak sám řekl. Moje jediná povinnost byla trénovat Anthonyho, předávat mu zkušenosti a držet se dál od problémů. S tou první částí nebyl žádný problém, ale ta druhá? To už byla jiná část příběhu.

Nelitoval jsem toho, že jsem teď vypadal jako ubožák, co podvedl svojí holku. Teda, já věděl, že to tak není, i Emma věděla, že to tak není a pár vyvolených jedinců... ale zbytek světa? Ten měl jiný názor. Moje sestra byla zachráněná, ale o Emmě a Aaronově společnosti se to tvrdit nedalo. Připadalo mi, jako kdybych zradil nejen holku, ke které jsem konečně našel jakousi cestu zpátky, ale také muže, který ze mě udělal člověka, kterým jsem teď, a mimo jiné naplnil moje finanční účty natolik, že jsem si mohl být zatraceně jistý, že až má kariéra skončí, budu mít slušné zásoby na nadcházející časy.

„Zase máš ten výraz, kdy vypadáš, že chceš někoho zabít."

Vzhlédl jsem, úplně zaskočený v myšlenkách. Anthony stál opodál. Musel dokončit dráhu, aniž bych to vůbec zaznamenal. Jeho poznámka byla ignorována. Toho kluka jsem měl docela rád, tvrdě dřel, a svoje místo si zasloužil, ale ještě ho čekala dlouhá cesta.

„Takže, jakej jsem byl?" zněla jeho další otázka.

„Občas je vidět, že to nemáš pevně v rukou. Riskuješ v úsecích dráhy, kde bys měl vědět, co děláš. Dobře ti radím, když ti říkám, že hazard na dráze tě může stát krk. "

Věděl jsem, že příručky pro trenéry píšou něco o tom, že je třeba jak kritizovat, tak chválit. Já je nečetl, a taky jsem neměl na starost malé děcko. Někde kolem se potuloval Marcus, který byl odborník na tenhle typ keců. Anthony potřeboval trochu srazit ego, navíc jsem na něj byl tak trochu nasraný za to, že mě vyvedl z míry.

„Tím narážíš na to, že bych mohl skončit jako ty na závodech v Michiganu?"

Prudce jsem zvedl hlavu od země. Rozhodně bych na Anthonyho místě nevytahoval tu vzpomínku, kdy jsem si myslel, že končím. Ještě teď jsem absolvoval terapie kvůli zlomenině nohy, a to nemluvím o tom celkovém zážitku. Anthony musel z mého výrazu vyčíst, že překročil čáru. Zvedl obě ruce do vzduchu na znamení míru.

„To jsem přehnal, má chyba," omlouval se, a přitom otevřel láhev vody. „Cestou sem jsem potkal Peta, vzkazuje ti, že máš jít po tréninku za Aaronem."

Do hajzlu... Nadávka mi unikla jak nahlas, tak mi rezonovala celou myslí. Pokec s Aaronem bylo to poslední, co jsem teď potřeboval. Odstrčil jsem se od zábradlí, o které jsem se opíral poslední půlhodinu. Každý sval v mém těle protestoval. Tenhle stav mě pronásledoval už několik dní. Nedivil jsem se technikovi Peteovi, že mi ani nechtěl přijít na oči, a raději poslal vzkaz po Anthonymu, který byl v jakési imunitě vůči mé náladě.

„Řekl ti taky Pete, proč se mnou chce Aaron mluvit?"

Modlil jsem se, aby jen šlo o podepsání nějakých papírů, ale věděl jsem, že o to nejde. To by vyřídila jeho nová sekretářka. Jakýkoliv rozhovor s Aaronem od té události znamenal jen špatné zprávy. Aaron zachovával profesionální tvář, věděl jsem to. Dříve preferoval, více otevřenější přístup, ale teď? Používal minimální kontakt, mrazivě stoický přístup na věc, a co víc? Ten chlap mě zabíjel pohledem. Tím pohledem, který říká: Ublížil jsi mojí holčičce, a já tě nezabiju jen díky tomu kontraktu, co jsme podepsali před lety.

„Ne, to neřekl," odpověděl Anthony, a možná chtěl něco dodat, ale já už kráčel pryč, doslova vstříc noční můře. Vešel jsem do přilehlé budovy areálu dráhy a minul několik tváří známých zaměstnanců. Na jejich pozdrav jsem reagoval kývnutím a pokračoval v cestě. Cestou výtahem jsem opět automaticky zkontroloval mobil. Beze změny. Nakonec mě kroky zanesly před dveře do kanceláře, které pro mě v poslední době symbolizovaly vstup do pekla. Zrovna jsem zvedl ruku, abych zaklepal, když se dveře otevřely. Do náruče mi skoro vběhla Aaronova sekretářka. Překvapením vyjekla, ale rychle se vzpamatovala.

„Ugh, moc se omlouvám! Dobře, že jste tady...," drmolila drobná žena v pokročilejším věku a přitom si upravovala vlasy. Otočila se jen na okamžik, aby zavolala: Aarone, už je tady!" Pak se rychle protáhla kolem a nechala mne stát v otevřených dveřích. Konečně jsem měl výhled na Aarona stojícího za jeho stolem s rukama zkříženýma na hrudi, přitom v křesle před ním seděla žena. Nad opěradlem byly vidět pouze hnědé vlasy.

„Dobře, nechám vás tu o samotě, abyste si vy dva mohli promluvit, a co se týče té předchozí věci, tak tu spolu ještě probereme."

Nechápavě jsem stál v otevřených dveřích a sledoval, jak Aaron obchází stůl. Žena se ani nepohnula. Netušil jsem, kdo to je, a ani Aaronův vražedný výraz mi nic neprozradil. Prostě jsem vstoupil dovnitř, zatímco Aaron vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Zastavil jsem se, nejistý, o co jde. Žena se konečně zvedla a otočila. V ruce držela kabelku, na očích měla sluneční brýle, její outfit tvořili jen obyčejné džíny a halenka. Musela být novinářka, to bylo jediné vysvětlení, co by odpovídalo i tomu, co říkal Aaron předtím.

Promnul jsem si kořen nosu a pocítil únavu.

„Budu k vám úplně upřímný. Nemám dneska náladu na rozhovor. Co kdybychom to odložili? Dám vám nějaký termín, nebo mi můžete vaše otázky odfaxovat nebo tak něco..."

„Ryane Reede! Opravdu teď velmi lituji, že jsem ti nedala prostřední jméno, protože bych jej teď velmi ráda pro efekt použila!"

Slova se mi zadrhla v krku. Vlastně si myslím, že má brada skončila až někde na zemi, když jsem poznal ten hlas. Žena stojící přede mnou si jedním rychlým pohybem sundala brýle, a ve stejný čas také odhodila paruku. Byl to šok, nicméně mi rychle došlo, jak moc přeceněné bylo nazývat schůzku s Aaronem Peklem. Právě jsem totiž vstoupil do Očistce.

„Takže, co všechno musí matka udělat proto, aby si mohla promluvit se synem, který neodpovídá na její telefony a zprávy!?"

Dante

Myslím, že jsem celé té věci - přijmi objednávku - přines objednávku - nech zákazníka zaplatit - skliď ze stolu - proces opakovat, přišel na kloub. Zvlášť dobře mi šel pomyslný bod číslo čtyři a půl - dostaň, co nejvyšší, dýško. Zvykl jsem si, že kromě celkem bohatého spropitného se u mě taky objevovaly i telefonní čísla. Většinou od ženských zákaznic, ale našel se i jeden chlap. Nic nesoudím, proti homosexuální orientaci nic nemám, ale byl jsem zatraceně dost přesvědčený o tom, že jsem na holky, to bylo celé. A zrovna dnes? Válel jsem, doslova. Myslím, že za to mohl především můj neodolatelný úsměv. Když mi bylo asi sedm, moje teta řekla, že můj úsměv je k sežrání. Hádám, že se asi nemýlila.

Dnes jsem měl důvod se smát. Po měsících čekání jsem měl pocit, že se mi podařilo dosáhnout svého cíle. Už to byla dlouhá doba, co jsem naposledy strávil noc s holkou v posteli. A bez sexu. Z mého pohledu jsem si zasloužil medaili za sebekontrolu. Věděl jsem, že pokud se budu chtít dostat přinejmenším alespoň na první metu, nesmím to pokazit.

Vlastně jsem neplánoval ani usnout, ale stalo se, a to mělo za následek, že jsem se tohle ráno musel doslova vyplížit ven z bytu. Menší nedorozumění, ale stálo to za to. Teď jsem trávil svoji směnu obsluhou zákazníků v přední části, zatímco mou pomocnou silou byla právě Kráska, nemohlo, to být lepší.

Pravda, nezachytil jsem zrovna nejlepší vibrace od Jacka, který dostal úkoly ve skladu, ale byl jsem si jistý, že se to srovná. Na jednu stranu, ten kluk reagoval naprosto přirozeně, a chránil Krásku, teda ne, že by to bylo až tak nutné. Pokud by víc trénoval, mohl mít přímo smrtící pravý hák.

Právě jsem si zapsal objednávku mladé rodinky sedící v rohovém boxu, a vracel se k hlavnímu pultu. Jaká to náhoda, že Kráska zrovna čistila, zrovna umyté sklenice. Bylo horko k padnutí, ale nestěžoval jsem si. Díky tomu jsem měl úžasný výhled na ten nejlepší zadek v šortkách, a ta zástěra, o které jsem si myslel, že je naprosto směšná, vypadala na vysoké zrzce zcela rajcovně. Vlasy měla svázané tím způsobem, jak to umí jen holky, a tím pádem umožňovala dokonalý přístup ke svému krku.

Promnul jsem si ruce a zkontroloval nejdříve kuchyni. Perfektní, Mick byl dokonale ponořený do přípravy jídla, Jack trčel dole v mrazáku a Helen byla zrovna nakupovat, nemohl jsem mít větší štěstí.

Využil jsem chvíle okamžiku, a stoupnul si těsně ke Krásce. Dotýkal jsem se jí loktem, a i to málo stačilo k tomu, aby se napjala a zpanikařila. Přestala s leštěním skla a divoce se rozhlédla.

„Co to děláš?"

Zasyčela napůl poplašeně,ale tušil jsem, že to zdrhnutí dechu mělo i jiný důvod.

„Už jsem ti řekl, že vypadáš naprosto božsky?" Nebudu lhát, že jsem neměl strach, že se Mick otočí ve chvíli, kdy budu jeho neteři neprofesionálně blízko, a jeden z těch dlouhých, ostrých nožů na maso, co brousil dnes ráno, skončí v mém žaludku. Drsné, ale bylo to tak. Život na hraně byl jedna věc, sebevražda druhá.

Naštěstí, Kráska udělala rozhodnutí za nás oba. Odskočila jako by se popálila. Usmál jsem se, když jsem si všiml ruměnce na její tváři. Zrovna, když moje nálada vystoupala zase o něco výš, zvonek, oznamující příchod zákazníka, ji srazil o několik příček. Hlavní uličkou mezi stoly kráčely dvě osoby, s neomylným cílem.

Okamžitě jsem poznal Peyton. Její vlasy, a pár očí slibující odplatu, se nedal přehlédnout. Tu druhou už jsem tu také viděl, byla mi povědomá. Nicméně, ani jedna si mě neprohlížela moc přátelsky a to bylo zlé znamení. Ze rtů mi unikla tichá nadávka.

„Ahoj, Suzannah. Myslíš, že máš chvíli volného času. Chceme něco probrat," promluvila Peyton jako první, a já se instinktivně napjal. Ať už chtěly mluvit o čemkoliv, týkalo se mě to.

„No, ahoj... vlastně jo, mám teď chvíli času. O co jde?" odpověděla Suzannah, a já si zkřížil ruce na hrudníku, zatímco se dvě nově příchozí posadily na barové stoličky. Peyton si sundala sluneční brýle z hlavy, a povytáhla jedno obočí.

„Nemáš snad, co na práci... Billy?"

Zaťal jsem zuby při té očividné narážce. Fajn, znala moji pravou identitu, a uměla dát vážně dobrou facku. To bylo vlastně všechno, co jsem o téhle holce věděl. A vlastně taky to, že se mi rozhodně chtěla dostat do kalhot. Další věc. O té druhé jsem nemohl soudit, ale podle jejího výrazu i ona věděla víc, než by měla. Naklonil jsem se nad pult, a pohodlně se opřel.

„Vlastně ani ne. Rád si vás, holky, poslechnu."

Chystal jsem se radovat za své malé vítězství, když se svého slova ujala karma a z kuchyně se ozvalo volání, které by neignoroval nikdo, kdo by chtěl zůstat živý.

„Billy! Kuchyně, teď hned!"

Vydal jsem se do kuchyně s nevyřčenou nadávkou na rtech a zamáváním od Peyton. Ta mrcha mě začínala štvát. Vztek musel jít ale stranou, když jsem vstoupil do kuchyně a Mick se ani neuráčil otočit od práce.

„Kdes byl včera v noci?"

Neodpověděl jsem. Zčásti z toho důvodu, že to byla soukromá věc, a pochybuju, že by se kuchaři Mickovi líbilo, kdyby znal pravdu, a taky proto, že jsem si nebyl jistý, zda mě nezradil můj sluch.

„Pokoj byl prázdný, takže se ptám. Kdes byl?"

„Se vší úctou, pane. To je soukromá věc." Tak zněla má odpověď, a já byl na sebe zatraceně pyšný. Opřel jsem se o kovovou skříň za zády a koutkem oka sledoval, co se děje u hlavního pultu. Ty tři živě diskutovaly.

„Tak hele, mladej. Mně je vlastně úplně ukradený, co kde děláš, ale chci mít přehled, kdy v tom pokoji, budeš spát, a kdy ne."

Čelist mi ztuhla. Už několikrát jsem přemýšlel, že se prostě ubytuju v jednom z hotelů v centru, ale pak bych ztratil tohle. A já odmítal pustit karty, které jsem právě dostal.

„Rozumím, odteď vám dám vždy předem vědět."

Mlčení znamenalo, že se mám vrátit do práce. Ani jsem nezaváhal, a vrátil se k holkám. Bohužel, jsem nezaslechl ani slovo z jejich konverzace, ale rozhodně se mi nelíbil výraz, který převládal na tváři Krásky. Na jazyku mě pálily otázky, ale nemohl jsem teď vyzvídat.

Můj pohled se místo toho stočil k nástěnné televizní obrazovce. Zvuk byl vypnutý, ale titulky se daly přečíst a stejně tak byl nepřehlédnutelný videozáznam, který se přehrával znova a znova ve smyčce, už několik týdnů. Záběr, kdy Emma Emmersonová dává facku Ryanu Reedovi, jsem viděl snad stokrát. Nebyl jsem úplný idiot. Přečetl jsem si několik těch článků na internetu, dokonce od samotného prvního zdroje. Pravda byla taková, že mi na tom něco nesedělo. Já a Ryan jsme nebyli ti nejlepší kámoši, ale pokud jsem o Reedovi něco věděl tak to bylo to, že by nikdy nepodvedl ženu, a tady šlo o Emmu Emmersonovou - Amazonku. Žádnej chlap s mozkem by neměl koule na to, aby ji podvedl.

„Ale, ale, ale... nechceš mi o tom říct něco víc?"

Peyton se více naklonila na pult, bradu si podložila dlaněmi a lokty se opřela o desku. Její sebevědomí postoj nevydržel dlouho. Jen okamžik na to jí její kamarádka uštědřila ránu do boku, a tím si vysloužila pár mých sympatií.

„Peyton, nechovej se jako taková mrcha."

„Co je?! Nemůžu uvěřit, žes mě praštila, Sarah!" zavrčela na ni Peyton v odezvě a třela si ublížený bok.

„Věř tomu. A vůbec srovnej se s tím, že máš ublížené ego."

Setkal jsem se očima s tou, která očividně lépe věděla, jak naložit se situací. Jen se na mě dívala, jako by se snažila odhadnout, čeho jsem schopný. Nebyl jsem až tak úplný idiot, abych to celé zkazil. Před zraky všech jsem z chladničky vzal láhev pomerančového džusu, sáhl po čisté sklenici, ledu a přidal růžově holčičí brčko s tím miniaturním deštníkem. Hotové dílo jsem postrčil před Peyton.

„To je na můj účet."

Peyton zkoumala své pití až moc dlouho, zatímco jmenovaná Sarah mě stále hodnotila. Tušil jsem to. Tohle byly Suzahniny kamarádky, a holky měly tendenci schvalovat si kluky navzájem. Pokud jsem chtěl mít jakési požehnání, musel jsem projít testem.

Do podniku se zrovna nahrnula malá skupina zákazníků. Nezaváhal jsem a popadl blok s tužkou. Přitom jsem si dal zvlášť pozor, abych se „omylem" otřel dlaní o Suzahninu kůži. Tentokrát neodskočila, ani neztuhnula. Poté jsem se beze slova vydal obsluhovat zákazníky, ale ještě jsem slyšel jak Peyton šeptá: „Myslíš, že můžu na ebay střelit drink připravený Dantem Owensem?"

Ryan

Bylo několik věcí, co jsem si myslel, že se nikdy v životě nestanou. Za prvé, nikdy neodpustím mému biologickému otci, že odešel od rodiny, když jsme ho nejvíce potřebovali. Za druhé, Dante Owens se nikdy nezmění, a za třetí, má matka se nikdy neobjeví u mě v práci. Jelikož, jsem se zmýlil v bodě číslo dvě, dával bod číslo tři možná smysl.

„Mami, co tady dě...," větu jsem ani nedokončil. Má obvykle milá matka postavila kabelku na stůl mého zaměstnavatele, jako by o nic nešlo.

„Ani se nezkoušej ptát, Ryane! Víš, co jsem musela podstoupit!? Koupila jsem si v obchodě tuhle hloupou věc!" Názorně ukázala na paruku ležící na zemi.

„Jela jsem desítky kilometrů, abych s tebou vůbec mohla mluvit, protože jsem šílela strachy, protože najednou je jméno mého syna skoro ve všech novinách, a musím poslouchat jak jeho jméno vláčejí špínou."

„Mami, já...," začal jsem, ale větu opět nedokončil.

„Sedni si." Zněla odpověď od mé matky. Jakýkoliv odpor byl marný. Už dávno jsem překročil hranici dospělosti, ale Eleanor Reedová teď nebyla v náladě, ve které by s ní mohl kdokoliv vyjednávat a už vůbec ne já. Sesunul jsem svoje tělo na židli a tupá rána dorazila na můj zátylek ještě dřív, než můj zadek mohl dosednout.

„Právě teď se chováš jako nedospělý puberťák."

I přes ironii celé situace jsem zjistil, že se usmívám. Vinil jsem za to celkové psychické i fyzické rozpoložení. Má matka se proplížila do kanceláře mého šéfa, a teď na mě řvala, tak jak to dokázala jen pořádně vytočená matka a dala mi pohlavek, který mě vrátil do mých pubertou řízených let. Vypadalo to, že z mé matky pomalu vyprchává ta hromada vzteku, kterou v sobě musela držet už nějakou dobu. Nepřítomným krokem obešla stůl, než se posadila do křesla naproti mně. Nechal jsem ji vydechnout a přitom jen čekal. Všiml jsem si zarudlých míst pod jejíma očima, skoro jako od slz, a to uvědomění bylo jako rána do mého žaludku.

„Kde je Mel?" přerušil jsem ticho. Má matka vzhlédla a tentokrát už nevypadala tak rozzuřeně jako předtím.

„Je doma, požádala jsem Rebecu aby na ni dohlédla." Úlevný výdech opustil moje plíce. Mel byla doma, v bezpečí se zdravotní sestrou. Nikdy jsem se s ní nesetkal, ale věděl jsem, že Rebeca pomáhala Mel s rehabilitací a máma o ní vždy mluvila jako o schopné pracovnici. Přesto mi bylo jasné, že šlo o stav nouze, když máma Melanii opustila, a odjela. Nikdy předtím nenechala Mel samotnou na dobu delší než dvanáct hodin. Během pobytů v nemocnici se skoro nehnula od její postele, vzdala se práce a stala se na plný úvazek ošetřovatelkou v domácnosti, dokonce i nákupy zvládala online za pomocí speciální rozvozové služby.

„Takže, řekneš mi, co se děje?"

Měl jsem pravdu. Vztek vyprchal a nahradila jej jen starost a ten mateřský tón se nedal přeslechnout. Rukama jsem si vjel do vlasů a zaklonil hlavu. Raději jsem se díval na strop, než své matce do očí.

„Musela jsi to vidět, ne?"

„Myslíš ten skandální rozhovor, kdy z mého chlapce udělali nečestného muže, nebo tu desítku článků, které jsou urážkou?"

„Říkal jsem ti, že to nemáš číst," zamumlal jsem a hlavou mi vířily ty nejhorší scénáře.

„A co jsem měla dělat? Ryane, podívej se na mě."

Udělal jsem to, co mi bylo přikázáno. Střetnul jsem ses vřelým pohledem, který byl ale jen předzvěstí toho, co následovalo.

„My oba víme, že nic z toho není pravda. Ale nemyslíš si, že už to zašlo až moc daleko?"

Sval na čelisti mi ztuhnul, rozhodil jsem rukama.

„A co jsem měl podle tebe dělat? Říct jim o Mel? Dovedeš si představit, co by to způsobilo? Mel by byla najednou jednou velkou senzací, na naší zahradě by se utábořili novináři, a to nemluvím o tom, že by Mel přišla o veškeré soukromí a do konce života by neměla klid - ty taky ne."

Vřel ve mně vztek a frustrace. Znovu jsem měl chuť do něčeho udeřit. Po mém výbuchu nastalo ticho, které pohltilo celou místnost.

„Ryane, to, co jsi udělal pro svoji sestru je naprosto úctyhodné, ale stálo to, za to aby o tobě psali všechny ty věci, a o Emmě?"

Zmínka o Emmě jen navýšila moji podrážděnost do červených čísel.

„Jak se vůbec má?" Byla další otázka, kterou mi matka položila. Neodpověděl jsem.

„Nezavolal jsi, nenapsal jsi. Víš, jak těžké bylo netušit, co se s tebou doopravdy děje, a jen poslouchat a číst všechny ty věci?"

„Mami, já to napravím."

„Ano, a jak?"

Prudce jsem vstal, židle za mnou se skoro převrátila k zemi. Měl jsem v sobě najednou spoustu energie, která si hledala cestu ven, společně se vztekem, frustrací a bezmocí, protože to bylo přesně to, co jsem cítil. Netušil jsem jak to spravit, jak to jen udělat.

„Nevím, ale něco se najde. Za pár měsíců už si na to nikdo nevzpomene. A až Aarona přejde jeho vztek, tak kontaktuju Emmu a..."

„Ryane, oba víme, že tohle jen tak nezmizí, a pokud je někdo s kým si musíš promluvit, tak je to tvá sestra."

Zamrkal jsem zčásti překvapením i zmatkem.

„Zavolám jí. Můžeš jí vyřídit, že jsem v pořádku." Snažil jsem se matku uklidnit a vyhnat z hlavy představu Mel, jak čte všechny ty články znovu a znovu.

„O to tady nejde, Ryane. Nechápeš to? Mel si myslí, že je to všechno její vina. Má výčitky, a já jí to nemůžu vysvětlit."

Slova mé matky mě doslova přimrazila na místě. Jak mohla dojít k takovému závěru? Myšlenky se mi honili hlavou, když se ke mně přilížila postava a matka mi položila dlaně na ramena.

„Ryane, souhlasila jsem s tím, že bude pro Mel lepší, když bude stát mimo všechen ten chaos, vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu, ale možná už to překročilo hranici, nemyslíš? Přeci jen teď nejsi jediný, komu to ublížilo."

Po téhle mateřské promluvě do duše, má matka ustoupila a ráznými kroky se vrátila ke stolu, kde popadla svoji kabelku.

„To, co jsem potřebovala říct, jsem ti už řekla, takže se vrátím za Mel." Nadhodila tak ledabyle jako by už dávno zapomněla, na to, že sem ještě před chvílí přišla jako bouřlivé tornádo.

„Pozdravuj za mě Emmu, až s ní budeš mluvit, ano? Poděkuju jí sama, až se s ní uvidím, ale pozdravuj ji."

Rozhodl jsem se nezmiňovat, že to teď asi nějakou dobu potrvá, než se s Emmou uvidím.

„Jak se dostaneš domů? Neměla by sis odpočinout? Zaplatím ti přespání v hotelu nebo odvoz, potřebuješ si odpočinout, než jet zase zpátky."

Automaticky jsem sáhl po mobilu, abych zavolala do nejbližšího hotelu a zamluvil pokoj. Má matka měla ale očividně jiný plán. Přistoupila ke mně, sama mi vzala mobil z rukou a vložila jej zpět do kapsy mé bundy.

„Tady je můj starostlivý syn a ochranitelský syn, kterého jsem vychovala v úžasného muže," usmívala se, a já bojoval s tendencí obrátit oči v sloup. Tím bych to jen pokazil.

„Neměj o mě starosti, zavolám ti, až se dostanu domů a ty mi slib, že odteď budeš zase zvedat moje telefony a odepisovat na zprávy. Je ti to jasné? Podruhé už nebudu hrát takovou šarádu, ale dojdu ti dát pohlavek rovnou na dráhu."

Na krátký moment mi ta představa přišla i vtipná, ale jelikož mluvila má matka smrtelně vážně, tak jsem jen přikývnul.

„Tak se mi to líbí. A teď mě omluv, nebo nasměruj svojí matku k toaletám, aby ze sebe znovu udělala lacině nabarvenou brunetu, což je barva, která mí vážně nesluší."

S povzdechem jsem svojí matce ukázal cestu a několik minut později ji doprovodil k autu. Celou tu dobu jsem musel myslet na Mel, a na to, co musela prožívat, a jakým způsobem to napravím. Bylo mi jasné, že tohle kolekce podpisů ani poukaz na oblečení nebo knihy nevyřeší.