Hudba: Apologize - One Republic ft Timbaland :3  

Suzannah

Nestíhám, nestíhám a překvapivě stále nestíhám... Po včerejšku bylo až neuvěřitelné, jak se dnešní ráno ukázalo rušné. Jak se později ukázalo, tak několik žen se rozhodla uspořádat tady schůzku jejich klubu. Díky tomu bylo pět stolů obsazených k tomu přibyli stálí zákazníci a neušel mi ani stůl obsazený partičkou Jackových přátel. Já, Jack i máma jsme měli plné ruce práce i když strýček Mick na tom s počtem objednávek musel být nejhůře. S úsměvem jsem postavila tác s pěti sklenicemi pomerančového džusu doprostřed stolu, který obléhala skupinka žen a opatrně vycouvala. Chybělo málo, abych nevrazila do mámy, která mířila s dvěma kouřící talíři přes místnost.

„Zlato, nestíhám...můžeš prosím obsloužit stůl v mojí sekci? Stůl v rohu. Ten zákazník přišel už před deseti minutami, ale já nemám čas."

S volnou samozřejmostí jsem vytáhla blok a tužku z kapsy mojí zástěry a zamířila, až dozadu. Jediný rohový stůl, který zůstával tak nějak zastrčený od ostatních. Často si tam sedali ti, kteří chtěli alespoň něco málo ze soukromí a klidu. Dnes to tady moc klidně nevypadalo. Cítila jsem jak zvedám koutky úst a mířím až dozadu. Neviděla jsem nic jiného, než výtisk novin. Zřejmě to musel být muž, který si sem přišel pro ranní kávu. Postavila jsem se ke stolu a tiše vyčkávala. Zákazník nezaregistroval mojí přítomnost.

„Ehmm, dáte si něco?"

Má ruka se vznášela s tužkou v ruce nad blokem. Muž ani nevzhlédl, ani se nepokusil zvednout noviny. Titulní článek jsem měla přímo před očima. Třeba byl hluchý nebo neslyšel. Jediné, co jsem mohla vidět byli ruce a ty byly nepochybně mužské. Koutkem oka jsem viděla, že Jack i máme jsou dost zaneprázdnění a hodila by se jim trocha pomoci. Možná bych mohla zaskočit i do kuchyně sklidit přebytečné nádobí. A to znamenalo nějak zvládnout tuhle objednávku. K mému překvapení papír zašustil. Stránky se překlopily a zpoza novin se ozvalo zakašlání. Hlas, který jsem slyšela byl chraplavý. Skoro zněl nemocně a přiškrceně.

„Ne, děkuji... zatím jsem si nevybral."

Obočí mi vystřelilo až na vrch hlavy. Páni, ten hlas byl hluboký, tak nějak zvláštní. Připadal mi divný. Pevněji jsem uchopila tužku a zkusila druhý pokus.

„Víte to jistě? Mohu vám nabídnout kávu nebo máme dnes perfektní vaječnou specialitu se slaninou. Náš kuchař je skvělý."

Moje nadšení opadlo. Znovu bez reakce a stále jen ten nepříjemný pocit v mém žaludku. Tentokrát byl mužský hlas přímo protivný, snad podrážděný a navztekaný.

„Ne, pak zavolám."

Nenáviděla jsem takový přístup. Snažíte se být milí a tohle je vděk. Možná má prostě špatný den... Moje nálada o něco klesla a v tichosti jsem raději couvla.

„Dobře, vrátím se k vám později."

Muž neodpověděl, ale mě to ani nezajímalo. Ve spěchu jsem se vrátila ke své práci. Máma mi věnovala zmatený pohled. Nechápu proč byla moje nálada z tak hrubého odmítnutí na dně.

„Ještě si nechce objednat."

Můj hlas zněl zvláštně úsečně. Vážně jsem nepotřebovala, abych se teď nakazila špatnou náladou. Máma to naštěstí nekomentovala a pokud ano, tak jsem jí neslyšela. Vklouzla jsem do kuchyně za strýčkem Mickem, který se rychle pohyboval po celém prostoru.

„Jak to jde, strýčku?"

„Přímo skvěle! Dnes máme dobrý den!"

Neodpověděla jsem a místo toho se dala do rychlého mytí nádobí.

Dante

Do prdele... To bylo těsný. Sklonil jsem noviny ke stolu, když byl vzduch čistý. Odešla dozadu. Zatraceně... Věděl jsem, že přijít sem je blbej nápad. Byla tak blízko, chyběl jen kousek... Na malý moment jsem byl naprosto ale naprosto vyděšený. Musel jsem působit jako blázen, když jsem se krčil v tomhle rohovým boxu a snažil se napodobit cizí hlas. Musel znít jako kříženec kuřáka a opilce... do hajzlu. Musím vypadnout...Rozhlédl jsem se po okolí. Salva smíchu se nesla celou restaurací, když se skupina žen u jednoho stolu rozesmála. Suzahnina matka - Helen přímo tančila mezi stoly a obsluhovala zákazníky. Už jsem tu nemohl dále riskovat. Čas vypadnout.Nasadil jsem sluneční brýle na místo stejně jako kšilt koupený na benzínce hluboko do čela.

„Už máte vybráno?"

Kurva...Šokovaně jsem vzhlédl a papír stiskl v pěsti. Rychlá kontrola okolí neshledala v blízkosti mladou zrzku. Ne, jediná zrzka stála přede mnou. Jak jsem si jí nemohl všimnout? Suzahnina matka přímo zářila a přísahám, že jí stačily dvě jednoduché vteřiny, než spustila blok i s tužkou v ruce k bokům a v tmavě zelených očích se odrazil lesk poznání.

„Hej, to jste vy. Vlastně, ty... Billy, že ano?"

Sakra, sakra, sakra. Hlavně se chovej přirozeně.... Pokusil jsem se o jeden z mých vyhlášených úsměvů. Neměl jsem čas, abych zjistil, zda to zabralo. Víc mě děsila představa, že by Beauty uviděla mě jak se bavím s její matkou. Tak bych si naše shledání vážně nepředstavoval.

„Ehmmm, ano. Billy, přesně tak. "

Přemýšlel jsem zda bych měl této dámě znova nabídnout ruku, ale ona mě nehodlala nechat, to udělat.

„Ráda, tě zase vidím. Minule jsi zmizel tak rychle, aniž bych ti stihla ještě poděkovat. Co tady vlastně děláš? Och, jistě přišel jsi na jídlo nebo kávu? Jen si řekni, je to na účet podniku. Můj bratr je skvělý kuchař."

Něco takového už jsem slyšel... Můj mozek nestačil tak rychle pracovat zatímco zpracovával co nejvíc z toho, co říkala žena přede mnou. Potřeboval jsem jen rychle vypadnout. Ještě pevněji jsem stiskl roli novin, když se přes celou místnost rozlehl hluboký mužský hlas a zvuk cinknutí.

„Helen, objednávky!"

Žena stojící u mého stolu kus ode mě se stále usmívala od ucha k uchu. Musel jsem přemýšlet zdali je to jen její optimismus nebo něco víc. Beauty měla hezčí úsměv, než ona. Nicméně bych přísahal, že si suzahnina matka mumlala slova jako „starý morous", když začala psát do bloku.

„Víš, co? Takhle se ti aspoň nějak odvděčím. Dostaneš jednu extra velkou omeletu se slaninou a porcí sýra k tomu a k pití?...ehmm?"

„Jen vodu."

Slova ze mě vyletěla napůl v šoku. Kruci, tohle nebyla rozhodně dobrá situace. Suzehnina matka to ani nekomentovala. Zapsala to na papír a se zářivým úsměvem začala couvat. Málem narazila do stolu za ní a to mě donutilo k úsměvu.

„Jasně, takže. Poprosím strpení...kuchař to připraví a pak někoho pošlu, aby ti snídani donesl."

Sval na čelisti mi ztuhl. „Někoho" něco mi říkalo, že vím koho by poslala. Bohužel jsem neměl na vybranou. Naoko jsem se opřel do polstrování a počkal, až zmizí suzahnina máma z dohledu. Pak mě nemohlo nic zastavit. Omlouvám se za velkorysou nabídku, ale nemůžu to přijmout... Vyrazil jsem ze dveří Restaurace u Helen přímo světelnou rychlostí. Sakra, tohle bylo vážně těsné... Zvláštní, že i když mi srdce bilo jako splašené a adrenalin mi koloval oběhem jsem se usmíval jako ten největší kretén pod sluncem. Možná to bude tím horkem.

Suzannah

Byla jsem jen krok od toho aby se nádobí za desítky dolarů roztříštilo na podlaze kuchyně, jak máma vběhla dveřmi a rozvrátila mojí dokonalou rovnováhu. Vyděšeně jsem vypískla a hledala ztracený balanc.

„Mami!"

Má matka se otočila a na tváři se jí objevilo malé zamračení, ale hned zmizelo a nahradil jej obří úsměv.

„Promiň, Suze. Mrzí mě to. Micku, připrav svojí ranní specialitu. Zeleninovou omeletu s feferonkami a extra velkou porci sýra navrch!"

Zamračila jsem se nad máminým chováním. Kdyby teď začala skákat na špičkách nahoru a dolů, tak by připomínala i ve svých letech bláznivou školačku.

„Později, drahá. Teď tu mám nejméně tři objednávky na zmrzlinový pohár a pak ještě..."

„Tak to urychli. Máme tu našeho pomocníka. Slíbila jsem mu snídani na účet podniku."

Co? Koho? On je tady?! Zmocnila se mě divná předtucha, ale i zvědavost. Vlastně mě moje myšlení natolik pohltilo, že jsem se nehnula z místa a jen pozorovala, jak se strýček napjal ale stále pokračoval ve své práci.

„Vážně, Helen? Odkdy rozdáváme snídaně zdarma jen tak?"

Za strýčkovými slovy byla skrytá hrozba a síla. Máma to buď ignorovala a nebo to neslyšela. Spíš to první.

„Ale Mickie, nebuď takový. Jen je to laskavost, jak vyjádřit vděk. Tak, uděláš to?"

„A mám snad na vybranou?"

Ve chvíli strýčkova brblání se ve spojovacím okně objevil Jack. I on měl zástěru uvázanou kolem pasu a šortek. Měl bílé tričko s logem jednoho baseballového týmu, ale já byla příliš zaneprázdněná abych to studovala. V obličeji vypadal maličko zarudlý.

„Hele, lidi jestli pořádáte párty, tak jsem dotčený, že jste mi neposlali pozvánku, ale.... fakt by mi bodla pomoc."

Jackovi oči se upřely na mě a já okamžitě vyběhla z kuchyně. Automaticky jsem oběhla stoly, které byly prázdné a potřebovaly očistit, obsloužila zákazníky, přebírala objednávky a nakonec se pojem o čase slil do jediné čmouhy. K blížícímu se poledni nabíral na síle i žár a horko. Právě jsem hltala sklenici studené vody a snažila se dostat aspoň trochu studeného vánku pod své tričko s véčkovým výstřihem, když mě Jack chytil za předloktí. Švihla jsem po něm svojí verzi co-to-vyvádíš pohledu, ale byl proti němu naprosto imunní. Zpanikařila jsem, když jsem si uvědomila, že mě vláčí k plně obsazenému stolu jeho kamarádu v odlehlejším koutu restaurace. Snažila jsem se vysmeknout ale Jack držel pevně. Přímo mě strčil do ohniska pozornosti.

„Takže, pískle... představuju ti svoje kámoše."

Uvnitř jsem si zatrhla poznámku, abych Jacka později nakopla.. tvrdě. Přála jsem si utéct. Skupinka u stolu byla od začátku jejich příchodu hlasitá, a já jim nevěnovala příliš pozornosti. Byli v Jackově sekci a tudíž ne moje starost. Teď jsem měla možnost si je poprvé prohlédnout. Kolem stolu se mačkalo šest osob. Tři kluci a tři dívky. Všichni jen lehce oblečeni do letního horka. Smáli se a zběsile konverzovali. Vůbec se mi nelíbilo, jak mě pozorují. Nakonec promluvil jako první kluk sedící uprostřed celého stolu. Byl blond s jemně rozcuchanými vlasy v plážovém stylu a jemně oříškovýma očima.

„Neřekl jsi nám, že tvoje sestřenice vypadá takhle, Jacku. Dovol, abych se představil jsem..."

Blonďák nemohl domluvit. Holka, která seděla nalevo od něj zarazila svůj loket přímo mezi jeho žebra, což vedlo k bolestnému zaskučení.

„Omluv ho. To je prostě Olie. Jako kojenec spadl ze schodů a proto teď trpíme jeho naražený zadek. Ale souhlasím. Jack nám tě popisoval trochu jinak."

Mé obočí muselo stoupat až navrch hlavy, jak jsem byla překvapená. Ta dívka si mě prohlížela jako cenný objekt muzea. Bez okolků si vložila brčko mezi rty a pila z její sklenice. Očima mě vyzývala.

„Zmkni, Alanno. Fajn, takže pískle tohle je.... Frank,  Sarah. Ollie už se ti pokoušel představit, Alanna, její sestra Peyton,..."

Mozek mi pracoval na plné obrátky, jak se snažil všechno pobrat. Jack začal z kraje. Frank měl hodně opálenou pleť, přímo bronzovou a jeho vlasy byly dlouhé po ramena se spletitými dredy. Zajímalo mě zda je dívka vedle něj jeho přítelkyně. I ona byla stejně opálená a mile se usmívala se zářivým úsměvem. Na rozdíl od Franka byly její vlasy rovné a zdobila je pírka. Pak tu byl Olie. Mrkl, když se naše pohledy střetly, což mě uvedlo do silných rozpaků. Dívka, která si vzala hlavní slovo byla Alanna. Klidně se pokusila upít i ze sklenice, která stála na stole kus vedle. Její pokus selhala. Další dívka,která byla své sousedce vážně velmi podobná se zamračila a odtáhla svůj pohár z dosahu.

„...jo a tohle je Shawn. Možná si ho pamatuješ. Chodil s tebou do školy na základce."

Naposledy jsem si prohlédla mile vypadající tvář. Světlé oči barvy mezi modrou a zelenou působily trochu kouzelně. Stejně jako hnědé napůl rozcuchané vlasy. I když jsem si posledního člena Jackových kamarádů prohlížela detailně, tak jsem si na nic nevzpomínala. Právě on jako jediný - Shawn. Natáhl ruku.

„Čau, jsem Shawn. Vážně bych tě vůbec nepoznal. Chci říct, Bayerová.. no, rád tě zase vidím."

Horko mi stoupalo do tváří. Přijala jsem stisk ruky a ucítila stejně horkou kůži. Jack mě dloubl loktem do zad a to bylo můj spínač.

„Uhmm, já jsem Suzannah, ale můžete mi říkat Suze."

Opatrně a jak u mě bylo zvykem i stydlivě jsem zvedla daň a zahýbala prsty na pozdrav. Shawn se mezitím posadil zpátky na místo, ale stále jsem na sobě cítila jeho pohled. Dobře, tohle bylo trapné. Vysvobozením od nepříjemného pocitu v žaludku a přešlapování z nohy na nohu mě vysvobodil zvonek a mámin hlas.

„Objednávka, zlato!"

Otočila jsem se a viděla mámu, jak čeká u pultu. Věnovala jsem skupince milý úsměv se zamumlanou omluvou a odběhla pryč. Jack tam zůstal. Pořád jsem cítila to horo v tvářích, když jsem byla u mámy. Na mramorovém pultu byl připravený talíř se žlutě zářící omeletou posypanou vrstvou sýra, která se roztékala a sklenice vody. Och, to ne!.. Na mém plánu byl útěk, ale ten se nelíbil mojí mámě. Vrazila mi obojí do náruče jako když dáte dítěti batoh a pošlete jej na výlet.

„Běž Suze, zákazník čeká."

Ústa se mi otevřela připravená protestovat. Máma na to měla vlastní zbraně. Zmizela v kuchyni během okamžiku. Přímo zpanikařeně jsem se dívala na jídlo a pohledem hledala Jacka. Ani on nemohl. Ježíši... ani nevím jak se moje nohy dali do pohybu. Sunula jsem nohu před nohu a přitom si přále zmizet. Proč zrovna já? Zabočila jsem za roh. Se zavřenýma očima postupovala a doufala, že bude všechno rychlé a hladké. Otevřela jsem oči. Nikde jsem neviděla nikoho,kdo by čekal na objednávku. Ženy měly vlastní zábavu. Dva dělníci popíjeli ranní kávu a jinak byl každý stůl prázdný. Záhada... Talíř mi zůstal v ruce stejně jako já se mohla na chvíli prohlásit za sochu našeho podniku. Ani jsem se nehnula.

„Tak, co proč tu stojíš?"

Hlas mámy mě vytrhl z transu a zároveň mě vyděsil... znovu. Máma se mi přímo tiskla a záda a snažila se do mě strčit.

„Mami, vždyť tady nikdo není!"

Napůl navztekaně jsem uhnula z cesty, aby máma mohla projít úzkou uličkou. Rozhlížela se po stolech stejně jako já a zmatek stínil její tvář. Nakonec se postavila, až dozadu k rohovému boxu s rukama v bok ukazovala bradou na perfektně uklizený stůl.

„Já tomu nerozumím. Seděl přímo tady."

Pochybný výraz se usadil na mé tváři. Přesně ten stůl, kde seděl ten mrzutý muž. Nic jsem na to neřekla. Byl teprve začátek perného dne a já se nechtěla zabývat zbytečnostmi. Možná se máme spletla z přepracovanosti nebo jejích nervů Na tom nezáleželo. Posunula jsem si talíř v ruce.

„Možná měl naléhavou práci a odešel."

Máma pokrčila rameny a stále se mračila. Nakonec se narovnala v ramenou. Dvěma pohyby mi ukradla talíř i sklenici z rukou a pochodovala i s tím pryč směrem do kuchyně. Já se potichu usmívala. Vytáhla jsem hadřík z mé kapsy zástěry a sehnula se abych otřela desku stolu u kterého prve muž nebo mámin „zachránce" seděl. Zvláštní vůně mě udeřila do nosu. Jemná, ale přišla mi známá. Jen jsem jí nedokázala zařadit. Když jsem se chtěla nadechnout podruhé, už tam nebyla. Jen jsem tam stála a zamračeně sledovala místo.

„Pískle, hejbni sebou!"

Zvuk zvonění nade dveřmi oznámil příchod dalších zákazníku. Jack na mě mával s útržky objednávek v ruce. Prostě jsem musela zatřást hlavou a vrhnout se zpět do práce. 

Aby jste věděli tak tuhle kapitolu jsem totálně nestíhala. -_- :( Ale, co ocením komentáře a vote jako vždycky, nebojte se rozepsat. ;) Dante byl v téhle kapitole zase blízko a moc mu to nevyšlo, ale nevadí... slibuju, že to bude ještě a ještě lepší. Jinak, co říkáte na Jackovi přátele? je pravda, že jsem je zatím moc nepředstavila, ale taky budou mít vlastní roli. :)

Sem nenapíšu, kdy bude další kapitola protože od zítřka (páni, to zní hrozně) se vracím po 14 dnech do školy a nečeká mě nic jiného, než termíny testů dopisování poznámek a blá, blá, blá... nevím jestli stihnu napsat další kapitolu během všedních dnů. Nejdéle ale za týden bude další. ;)

https://ask.fm/Tinawriter