Suzannah

Polospánek a malátnost vítězily nad tím otravným dunivým zvukem, který se prodíral do mého snu a ničil jej, dost možná bych za jiné situace v zaslouženém spánku pokračovala, ale hlas mé matky, volající moje jméno zapůsobil jako ten nejlepší budík.

„Suzan, jsi vzhůru!?"

Během okamžiku jsem byla vzhůru. Zvedla jsem se na loktech a otevřela oči. Ostré sluneční světlo pronikalo skrze záclony a to přímo do mé tváře. Zamrkala jsem a zakryla si oči předloktím. Klepání na dveře se ozvalo znovu, opět společně s tlumeným hlasem mojí matky.

„Zlato, můžu jít dovnitř!?"

Až tehdy mi došlo, jak hluboce jsem se mýlila, když jsem si myslela, že jsem vzhůru. Stačila jediná věta k tomu, aby mi krev zamrzla v žilách. Nejdříve jsem vytřeštila oči na druhou polovinu mé postele, nebo spíš, přesněji řečeno na spící polonahé tělo.

Dante Owens zabíral značnou část mé postele, s jednou paží za hlavou a druhou na břiše, s nohama přečnívajícíma okraj matrace nevypadal ani trochu znepokojen skutečností, že byla má matka za dveřmi.

„Udělala jsem nám oběma snídani," uslyšela jsem za dveřmi a dostala ten největší strach a paniku ve svém životě. Jen to mohlo omluvit mojí nečekanou reakci.

„Mami, nechoď sem!" Zakřičela jsem ve stejném okamžiku, kdy se celý můj pokoj otřásl v základech, doprovázený psím štěkotem a tlumenou nadávkou, o které jsem doufala, že ji má matka neslyšela.

„Co to bylo za zvuk? Proč máš zamčené dveře?"

Můj úzkostlivý pohled sledoval dveře, když jsem si uvědomila, že dveře byly opravdu zamčené. Má úleva trvala jen krátce. Douglas vyskočil na postel, očividně zcela probuzený a připravený pro hraní. Podrbala jsem Douglase za ušima a přitom se nenápadně naklonila přes hranu postele.

„Ehmmm, to nic nebylo... jen Douglas. Skutálel se z postele."

V duchu jsem se modlila, aby máma moji lež neprohlédla, přesto jsem měla výčitky svědomí. I Douglas to věděl. Psíma očima mi sděloval přesně to, co si myslí. Přesto bylo tohle všechno vedlejší a nepodstatné. Dante ležel stále na podlaze, na koberci vedle postele, ve stejné poloze jako předtím, akorát, že teď se díval pobaveně, ani trochu vyčítavě i přes skutečnost, že já se mola zbláznit.

„Dobře, určitě jsi v pořádku?"

Ne... Můj tep uháněl jako o závod, ruce se mi trochu třásly a netušila jsem, co bude následovat. Jak dokážu propašovat necelé dva metry vysokého muže ze svého pokoje, aniž by to viděla má matka?...

„Jsem v pořádku. Za chvíli přijdu na snídani. Jen se obléknu." Věty mi vycházely z úst jedna za druhou, nepravidelně jako od nějakého robota. Poznala jsem moment, kdy se matka vzdálila od dveří a parkety v její ložnici zavrzaly. Můj pohled se střetl s pohledem nocležníka na podlaze. Stačil jen jediný záblesk šibalství v těch očích a měla jsem jasno.

„Pšššt! Neříkej ani slovo!" Drtila jsem slova mezi zuby a přitom vyskočila z postele. Hledala jsem svoje věci, a pokud jsem se minulou noc styděla, teď mi to bylo jedno.

Dante se konečně pohnul a vylezl zpátky na matraci. Jinak se to nedalo popsat. Přesto bez sebemenší nervozity natáhla svoje tělo opět na postel a Douglas se stočil po jeho boku.

„Nemůžu uvěřit, že jsi to udělala," zašeptal Dante a opět mi tělem projela panika. Nechtěla jsem ani jen riskovat, že by máma mohla něco uslyšet.

„Neměla jsem jinou možnost, prostě jsem zpanikařila!" Divoce jsem gestikulovala rukama a přitom se snažila udržet hlas, co nejvíce na uzdě. Snažila jsem se vymyslet plán jak zaměstnat svoji matku tak, abych ji dostala z bytu.

„Rozhodně je to další poprvé, žádná holka mě nikdy nevykopla ze svojí postele, doslova," zauvažoval Owens nahlas a já jen zanadávala.

„Můžeš se trochu ztišit!?"

Svoje slova jsem přímo drtila mezi zuby a přitom sledovala dveře. Nemohla jsem uvěřit, že se tohle děje právě teď. Oblečená do tepláků a trička jsem si v zrcadle překontrolovala svůj odraz a pak se pomalu otočila.

„Fajn, takže... vyjdu ven, zavřu za sebou dveře, odlákám svoji matku a ty pak proklouzneš ven."

Vysvětlovala jsem svůj sebe důležitý plán, jako kdyby šlo o nějakou bojovou operaci, zatímco Dante Owens nevypadal ani trochu vyveden z míry. Pohyboval se s klidem, když z podlahy zvedl svou košili. Obrátila jsem oči v sloup, když se narovnal do plné výšky a protáhl si paže.

Pohybem ruky jsem přivolala Douglase, který se okamžitě posadil u mých nohou. Vážně jsem doufala, že můj plán zabere. Dobře, jdeme na to... tři, dva... Na dva jsem otevřela dveře od mého pokoje a dala si velký pozor, abych je, za sebou, také rychle zavřela. Douglas bez jakýchkoliv protestů vběhl do kuchyně, kde bez rozmýšlení zamířil k postavě mé matky motající se u kuchyňské linky.

„Dobré ráno," zaznělo z matčiných úst, zatímco jsem se nečinné opírala o dveře od pokoje a hledala slova.

„Na stole je snídaně. Proč si nesedneš?"

Můj pohled se střetl s tím máminým napůl cesty. S nechutí jsem udělala několik kroků a zasedla ke stolu., kde již byla připravena snídaně pro dva. Jen zlehka jsem upila z pomerančového džusu předtím, než se máma posadila na protější místo. Vlasy měla typicky zapletené na temeni a na sobě měla svůj oblíbený župan.

„Tak, jak dopadla tvoje včerejší schůzka se Shawnem?"

V jiné situaci bych možná upustila vidličku, kterou jsem držela v ruce nebo možná převrátila sklenici od šoku, ale já tu otázku čekala a vnitřně se na ni připravila. Vložila jsem si do úst kousek vafle a snažila se udržet neutrální výraz.

„Vlastně to nebylo tak špatné. Ten film byl... zajímavý."

„Jen zajímavý?" Nemusela jsem ani zvednout pohled od stolu, abych věděla, že mámin pohled září zvědavostí, v dlaních svírá hrnek s ranní kávou a nedočkavě čeká na další detaily.

„Ano, zajímavý. A přestaň mě vyslýchat, mami. Už mi není třináct."

„Díkybohu, že už ti není tolik. V tomhle věku bych nezvládla mít třináctiletou dceru. Jen mě to zajímalo. Shawn je milý a..."

„Mami!"

„Dobře, už mlčím. Jen chci, abys byla šťastná, to snad víš."

Nemohla jsem se na svoji matku zlobit, ne v takové situaci a už vůbec ne když jsem za dveřmi pokoje schovávala jedno velké překvapení. Místo trapného rozhovoru jsem změnila téma a začala pracovat na svém plánu, i když se moje myšlenky neustále vracely k včerejší noci a tomu, co jsem udělala.

Emma

Skandál v Emmerson Industries... Ryan Reed a nevěra, Emma Emmersonová v slzách...

„Neměla bys to pořád a pořád číst."

Můj palec se vznášel nad displejem mého telefonu. Poslední dvě hodiny jsem strávila čtením stále těch samých článků, titulků a komentářů zabývající se jedním a tím samým tematem. Greta měla možná pravdu. Nedokázala jsem ale dělat nic jiného. Od svého příjezdu jsem jen bloudila po celém domě, nebo nečinně ležela ve své posteli a přemýšlela. Quinton mi byl věrným společníkem po celou dobu, i když podle mého vkusu se ani trochu nezajímal o moje duševní rozpoložení, dokud dostával pravidelnou dávku svého kočičího žrádla a drbání za ušima.

Na Gretina slova jsem schovala mobil do zadní kapsy svých džínů a vzhlédla.

„Co kdybys mi na chvíli dělala společnost dole v kuchyni? Udělám nám oběma čaj."

Věděla jsem, že je tohle Gretina taktika, jak zaměstnat mojí mysl něčím jiným než jen přemýšlení o tom, co se za poslední dobu stalo. A jak bych mohla odolat zrovna Gretě a jejímu pohoštění. Vlastně to byl především Quinton, kdo jako první na nic nečekal a jeho chlupatý zadek společně s vrtěním ocasu a zamňoukáním následoval Gretu po schodech dříve, než jsem se stačila vůbec zvednout. Ten proradný malý zrádce...

Žaludek se mi zvláštně sevřel v prvním okamžiku, kdy jsem sestoupila z posledního schodu do kuchyně. Na jídelním stole se vyjímala konvice, ze které stoupala pára společně se dvěma úhledně postavenými hrnky a miskách a talířích již čekaly všechny věci, po kterých moje chuťové pohárky zatoužily. Greta měla svůj plán velmi dobře připravený a očividně ji ani nenapadlo, že bych mohla její nabídku odmítnout.

„Neexistuje nic, co by nespravil šálek horkého čaje" pravila Greta, zatímco nalévala čaj. Nachytala jsem sama sebe, jak se usmívám a posadila se do židle.

„To zní jako věta z nějakého béčkového filmu," zamumlala jsem a sevřela hrnek do dlaní jen natolik, aby mi teplo příjemně zahřálo dlaně.

„Jsem už stará dáma, mluvím ze svých zkušeností," zlobila se naoko Greta, ale s úsměvem se posadila naproti mně. Quinton se okamžitě stočil do klubíčka na jejím klíně. V kuchyni zavládlo ticho, ale to nemělo nic společné s příjemným klidem. Tohle ticho bylo napěchované nevyřčenými otázkami a úvahami. I když jsem v rukou držela výtečný horký čaj, nemohla jsem se zbavit myšlenek na novinové titulky, a už vůbec jsem nemohla zapomenout na to, že před naším domem čekali novináři, kameramani a fotografové. Většina to vzdala po pár dnech, kdy jsem nevyšla ven, ale i tak mi bylo jasné, že tam venku čekají ti vytrvalí, trpěliví, kteří vystoupí z úkrytu, pokud bych se jen objevila u okna.

„Emmo, zlatíčko...," přerušil Gretin hlas moje úvahy a já prudce zvedla hlavu. Oči barvy santalového dřeva lemované vráskami mě sledovaly s něhou a pochopením. Odtáhla jsem se a zavrtěla hlavou.

„Omlouvám se, já na to prostě nemohu zapomenout. Mám pocit..." odmlčela jsem se a sklopila pohled k zemi. Nenáviděla jsem to, jak jsem se cítila. Tu bezmoc, neklid, i stud. Těžce jsem polkla a pročistila si krk.

„Mám pocit, že jsem úplně ve všem selhala, Greto."

Přiznat něco takového nahlas bolelo, ale strávila jsem ve své bublině a izolaci, až příliš času. Tohle jsem ani nebyla já.

„Pokazila jsem to všechno. Nezvládla jsem to, co po mně táta chtěl, naučit se vést podnik, zklamala jsem ho, a to ani nemluvím o Ryanovi."

Hlas se mi třásl, ale slova ze mě vycházela jako, kdyby se uvnitř mě protrhla přehrada.

„Chtěla jsem mu jen pomoct. Přitom jsem z něj udělala jen někoho, kým vůbec není. Předhodila ho médiím..."

Došel mi dech, jak se mi do očí nahrnuly slzy. Ano, chtělo se mi brečet, a to přesto, že já nikdy nebrečela. Neměla jsem to v povaze, ale teď ano. Přemýšlet o Ryanovi mě ničilo ze všeho nejvíc. Neměla jsem o něm žádné zprávy, táta jej nezmínil ani jednou jedinkrát při našich telefonátech, a jediné, co jsem věděla, bylo, že se Ryan připravuje společně s Anthonym na závody.

„Není to tvá vina, Emmo."

Slyšela jsem, jak to Greta říká, ale nic pro mě ta věta neznamenala. Říkal jí můj otec, několikrát, ale já si nemyslím, že je to pravda. Pokud bych si dávala větší pozor, nebyla tolik impulzivní, všechno mohlo být jinak. Dívala jsem se do šálku čaje, jako kdyby mohla být na dně nějaká odpověď - nebyla tam.

„Věř mi, když ti říkám, že se všechno zase napraví. Tvůj otec už najde nějaké řešení."

Pevně jsem zavřela oči, abych zabránila slzám spadnout dolů. Můj otec, záchranář, který vždy ví, co dělat, a pokaždé vyžehlí moje problémy. On byl králem impéria a já rozmazlená princezna. Ze rtů mi unikl hořký smích absurdity, když jsem si vybavila kolikrát mě tak Reed nazval. Odhadl mě už tehdy zcela přesně.

„Vidíš, smích je dobré znamení."

Otevřela jsem oči, Greta si právě ve svém čaji namáčela sušenku. Pravděpodobně netušila, že tenhle druh smíchu, dobrým znamením nebyl.

„Víš, co Greto... jsem už dost unavená. Vezmu si ten čaj nahoru do postele."

Nečekala jsem na žádnou odpověď, ale vstala od stolu. Věděla jsem, že Greta propaluje má záda pohledem, ale bylo mi to jedno.

„Dej tomu ještě trochu času, Emmo. "

Letmo jsem přikývla, a balancovala s čajem v ruce, jak jsem stoupala po schodech. Čas, všechno vyléčí. Nenáviděla jsem tu větu, protože jsem měla pocit, že čas mi jen zbytečně protéká mezi prsty společně s příležitostmi.

Vynechám dlouhosáhlou omluvu za mojí neaktivitu, za to, že jsem se prostě nemohla nějak dokopat ke psaní a najít si na to čas. Lidi, jestli vás něco vysoká škola naučí, tak to, že odteď už čas nebude nikdy a na nic - prostě si ten čas musíte nějak udělat. -_-

Nicméně, vrátit se ke psaní, a to i k postávám a jednotlivým příběhům, je pro mě taková forma terapie. Možná jsem za ty měsíce prokrastinace vyšla ze cviku - dejte mi vědět. :D Za sebe můžu říct, že jsem si psaní scénky „humorného" rána mezi Suzannah a Dantem užila, doufám, že to tak nějak působilo i na vás. :)