Suzannah

„Ty ses zbláznil!" uniklo mi ze rtů skrze zaťaté zuby předtím, než Dante odemkl dveře od bytu. Panika ve mně vzrůstala každým krokem, každým pohybem. Zatímco Dante se jen pobaveně usmíval a ukazováčkem před ústy mi naznačoval, ať jsem zticha. 

Ani na okamžik nepustil moji ruku ze svého sevření. Bylo to frustrující, a to nejen proto, že jsem se nemohla nijak osvobodit, ale také proto, že ten dotyk vyvolával různorodé emoce v mojí hlavě. Nebo v žaludku. Měla jsem potíže to určit.  

S hrůzou v očích jsem čekala, že se odněkud vynoří má matka. Naštěstí panovala v celém bytě tma, a dveře od máminy ložnice  zůstávaly zavřené. Nespouštěla jsem z nich oči, ani když mě Danteho síla táhla neomylně vpřed k mému pokoji. Došlo mi, že boj je marný a prostě následovala rozložitá záda před sebou. 

Byla jsem natolik soustředěná na mámu, a fakt, že by nás mohla odhalit, že jsem zapomněla na jednu důležitou věc, vlastně ne věc, ale... Douglase. 

Já byla druhá v pořadí, kdo vstoupil do mého pokoje. Prakticky jsem přímo narazila do Danteho zad, když zastavil. Musela jsem si stoupnout na špičky, abych jen díky jemnému světlu prosvítajícím oknem viděla siluetu zvedající se na matraci postele. 

Viděla jsem jak Douglas naklonil hlavu. Prohlížel si nového příchozího, a najednou moje panika dosáhla nejvyššího stupně. Prosmýkla jsem se kolem těla, co mi bránilo v cestě přímo k Douglasovi, který už se dost možná chystal oznámit nezvaný příchod hlasitým štěkotem.  

„Je to v pořádku, kamaráde. To jsem já, není třeba budit celý dům," šeptala jsem a přitom hladila Douglase za ušima. Uklidňovala jsem tak i sama sebe. Douglas si to očividně užíval.

Až cvaknutí zámku, které bylo na můj vkus, až příliš hlasité, mě probralo z transu. Ohlédla jsem se ke dveřím ve chvíli, kdy od nich Dante ustupoval a klíč se mu houpal mezi prsty.  Pohyboval se pomalu a opatrně. Zcela jistě se v polotmě neorientoval tak dobře.  Netrvalo však dlouho, než se Dante posadil vedle mě a Douglas se mu zvědavě lísal k rukám. 

„Takže, teď už jsi spokojený?" zasyčela jsem do tmy a přitom si nemohla pomoct, abych se neohlédla ke dveřím. Pokud by tohle vyšlo najevo čekalo by mě dlouhé sezení na koberečku nejen před mojí matkou, ale také před strýčkem, což by znamenalo katastrofu. Pro Danteho především. 

„Ještě tomu něco chybí, ale myslím, že první polovinu jsme splnili dokonale." 

Ucítila jsem jak mi Danteho dlaň přechází po paži a horko mi vystřelilo z toho místa, až do konečků prstů u nohou. 

„První polovinu?" zopakovala jsem do tmy, a překvapením mi vyjelo obočí až na vrch hlavy. 

Mohla jsem slyšet, jak se Dante tiše zasmál. Bylo slyšet šustění lůžkovin, Danteho silueta se na posteli pohybovala a Douglas se neklidně převracel, dokud  neskočil na zem. Já se neklidně postavila vedle postele a založila si paže na hrudi. 

„Co to teď děláš?"

Špatně se mi rozeznávaly obrysy, ale nepotřebovala jsem perfektní vidění k tomu, aby se mi rozběhla představivost. 

„Dělám si pohodlí." 

Dante Owens by stejně tak mohl říct jakoukoliv banální větu, a přesto by vyzněla dvojsmyslně. Stejně jako teď. Horko se mi vehnalo do tváří, a já si byla jistá, že to ví i on. Ani tma mi nezabránila v tom, abych na jeho tváři nezahlédla široký úsměv. To by stačilo...  Jediným pohybem jsem se natáhla a rozsvítila lampu na nočním stolku. Slabé světlo ozářilo pokoj, a mně tak nic nebránilo ve výhledu na Danteho Owense nataženého v mé posteli. Pažemi si podpíral hlavu, ukazoval na odiv vypracované paže, dlouhé nohy překřížené v kotnících skoro přesahovaly délku postele, a aby toho nebylo málo. Materiál košile se mu vyhrnul tak, že odhalil kus kůže.  Od úplného ztrapnění mě zachránil můj čtyřnohý domácí mazlíček, který si hodlal nárokovat zpět své místo v mé posteli. 

Rozhlížela jsem se po pokoji, jako kdybych hledala únikovou cestu, ale ta nikde nebyla. 

„Krásko?" Mírně jsem ztuhla jak to oslovení dolehlo k mým uším, ale rychle jsem se vzpamatovala. Měla jsem Danteho plnou pozornost. Jeho oči se na mě upíraly, ale nebyla to touha ale starost, co z nich vyzařovalo. Uhnula jsem a všimla si Douglase, který se stočil v rohu pokoje, kde měl vlastní deku na spaní, ale málokdy jí používal. Jak se mu tohle jen povedlo?

Jako kdyby mi Dante mohl číst myšlenky, uškrnul se tím směrem, kde Douglas ležel a zároveň se odsunul na okraj postele, aby mi udělal místo. 

„Dospěli jsme k příměří." V Danteho očích zaplály jiskřičky neplechy, které ale pohasly stejně rychle jako se objevily.   

„Byl to dlouhý den, Krásko. Pojď si lehnout. Chci spát." Možná jen proto, aby Dante potvrdil svoji teorii zavřel obě oči a zaklonil hlavu, zatímco já se ze svého místa ani nepohnula. Uplynuly dvě vteřiny ticha, tři, čtyři, pět,... než Dante oči znovu otevřel. Jeho pohled na mě spočinul v tiché otázce. 

„Dobře fajn." Zamumlala jsem a několika kroky překonala vzdálenost mezi místem kde jsem stála a šatní skříní. Přitom jsem mohla cítit, jak mi Danteho oči propalují díry do různých částí těla. V hlavě jsem si opakovala, že nic o nejde. Přetáhla jsem si tričko přes hlavu, a mechanickými pohyby rozepnula podprsenku. Celou dobu jsem si v hlavě přehrávala větu, že Dante Owens už mě nahou viděl. Ani to však nezměnilo to, že se mi třásly ruce a tričko na spaní jsem si natáhla rychlostí blesku. Shození džín poté rychle následovalo. 

Pohled jsem udržovala na zemi, nejistá a vědoma si neustálého sledování. 

„To není z tvojí skříně."

Zamrkala jsem ve zmatku. Řekněme, že právě taková slova jsem nečekala. Zvedla jsem hlavu a zmateně pohlédla na Danteho, který se mračil směrem k mému hrudníku. 

„Cože?" vyslovila jsem jednou a potom podruhé tišeji. 

„Sundej to."  Až pozdě mi došlo, že Dante musí myslet mé triko na spaní. Ani jsem si neuvědomila, že jsem popadla jedno z vyřazené kolekce Jackovy výbavy. Hodlala jsem vše vysvětlit, a protestovat, ale to už si Dante Owens rozepínal knoflíky na své vlastní košili, a veškeré myšlenky vyletěly oknem.  Jen o chvíli později mi byla právě ta košile nabídnuta. Donutila jsem mozek pracovat a zvedla obočí v otázce. 

„Jsem v tomhle majetnický bastard. Nebudeš mít na sobě oblečení jinýho chlapa, když budeš spát se mnou."

„Ale to je Jackovo," protestovala jsem.

„To je mi fuk. Buď budeš spát v tomhle, nebo nahá, Krásko. Akceptuju obě možnosti. Preferuju tu druhou."

Přišla jsem o dech. Ne, byl mi přímo sebrán z plic, a já nenáviděla reakci svého těla na ta slova.  Vytrhla jsem Dantemu košili z rukou, zatímco, on se opět uložil do své původní pozice, opírajíc se vyrýsovanými pažemi za hlavou. 

„Fajn, dej to sem."

Obrátila jsem zády, abych alespoň zčásti skryla svůj hrudník a sundala Jackovo tričko, které jsem odhodila na opačný konec pokoje. Pak jsem na sebe natáhla Danteho košili. Okamžitě mě obklopila jeho vůně. Knoflíky mi pod prsty vyklouzávaly a bylo pro mě obtížné je zapnout. Nakonec se mi to podařilo. 

Obrátila jsem se k Dantemu. Pokud jsem si předtím myslela, že jsem viděla jiskry tepla v jeho očích, byla jsem si jistá, že teď přímo planuly. 

„Perfektní." To jediné slovo  vyslovil, než si mě přitáhl do náruče. Zadržovala jsem dech, když mě  obklopily Danteho paže, jeho hrudník se přitiskl na moje záda a naše nohy se nějak samovolně propletly. Chtěla jsem se uvolnit, ale něco mi v tom bránilo. Dívala jsem se vpřed, dokud můj pohled nezaostřil na fotografie na nočním stolku. 

Celá jsem ztuhla, když se Danteho paže natáhla a uchopila jeden z rámů do ruky. Přitáhl jej blíž, a já tak zblízka viděla sérii několika fotek. Patřily mámě, jako mladší jsem si je často prohlížela, dokud jsem z nich neudělal vlastní koláž. Na jedné fotografii byla má matka když jí bylo dvacet. Byla nádherná. Mívala husté zrzavé vlasy, co jí v bohatých vlnách padaly na záda.  Tvář, posypanou pihami tak, že by se o ni všechny modelingové společnosti v dnešní době popraly, a pronikavé oči, o kterých táta říkal, že jej polapily na první pohled.  

Můj otec. I on byl na dalších fotografiích. Nebo spíš jeho mladší verze. Jedna svatební fotografie, a další jen momentka z jejich společného výletu z Oregonu, kde se poznali. Milovala jsem ty fotografie, a nenáviděla zároveň. 

Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že mi po líci stekla slza. Teprve, když ji Dante setřel bříškem prstu, uvědomila jsem si to. Mrkala jsem,a bych zahnala další příval. 

„Víš, tvoje máma byla vážně kost."

Uslyšela jsem za sebou Danteho hlas se stopou smíchu. A i když to byla naprosto nepřiměřená reakce. Začala jsem se smát, a tím zahnala i svůj smutek. Otočila jsem se k Dantemu čelem, i když jsem se musela vzdát hřejivého objetí. 

„Měl by sis dát pozor na pusu, mluvíš o mé mámě."

I on se usmál. Zavládlo klidné ticho. Uklidnila jsem se, a sama převzala fotografii z Danteho rukou. 

„Slušelo jim to, co? Byli dokonalý pár. "

Konečky prstů jsem přešla po fotografii. Můj otec ve svých létech, vypadal opravdu dobře. Nenalézala jsem jedinou shodu mezi mužem na fotografii a mužem, co byl v mém životě teď. Věděla jsem, že Dante mlčí, ale přesto tiše naléhá, abych pokračovala. 

„Bylo mi třináct, když začal táta aktivně sázet," bylo to první, co jsem vyslovila a poté se odmlčela, když se mi v krku vytvořila překážka. Douglas do pološera zakňučel. 

„Ze začátku vlastně o nic nešlo, ale později mu to nějak přerostlo přes hlavu. Ani strýček Mick ho nedokázal přesvědčit, aby přestal."

Ve vzpomínkách jsem se vracela do minulosti před několika lety. Táta mi říkal „Čtyřlístku" proto, že jsem mu údajně přinášela štěstí. Během let mého dospívání se, ale situace změnila. Já ani máma jsme do tátových očích nedokázaly vnést stejnou radost jako byla radost z výhry. 

V hlavě jsem si přehrávala noci, kdy se otec vracel domů se sklopenou hlavou, máma brečela u kuchyňského stolu s otázkou „Kolik tentokrát?", a otec se jí snažil ukonejšit stále stejnými sliby a letmými polibky se slovy „miluji tě". Až mockrát jsem ta slova slyšela vyřčená v souvislosti s omluvou. 

Co bylo mnohem horší? Nedokázala jsem svého otce nenávidět. Chtěla jsem k němu cítit nenávist zvlášť po tom všem, co zničil, ale nemohla jsem.  A ani má matka to nedokázala. K rozvodu nikdy nepřistoupila, a znala jsem pohled, jakým se na otce dívala, pokaždé, když se střetli. 

Hrozilo, že budu opět slzet, a moje hrdost mi to nechtěla dovolit. Pokusila jsem se o chabý úsměv. 

„No, a tak jsem teď tady. Možná je to dobře. Pochybuju, že by ses za mnou vydal až na druhý konec světa."

Chtěla jsem aby má slova vyzněla spíš jako vtip, ale Dante se ani trochu nepousmál. Místo toho jemně převzal fotografii z mých rukou, a odložil ji s úctou zpět na místo. 

„Nepodceňuj mě. Mám mnoho skrytých talentů."  

Způsob jakým to Dante řekl, mě donutilo se pousmát. Tentokrát jsem se dokázala uvolnit v hřejivém objetí, ale i tak zůstaly v mé hlavě obavy 

„Jen aby bylo jasno. Ráno musíš pryč."

Dante se zasmál do mých vlasů a položil mi svojí ruku na bok v jemném sevření. 

„Bez starostí. Co by to bylo za tajné přespání u své holky, kdybych se pak neměl vyplížit ven."

Doufala jsem, že Dante neucítí zachvění, které se mi po jeho slovech rozprostřelo po celém těle.  

Takže, jsem ráda, že jsem vlastně relativně brzo dokázala sepsat další kapitolu. :D Mám z ní radost. Paradox je možná takový, že jsem při psaní poslouchala jen skupinu Skillet, a kdo ji zná, tak mi asi dá za pravdu, že si to s klidným a tichým, romantickým prostředím v kapitole úplně neladí. :D 

„

„