Emma

Nikdy v životě jsem necítila stejné pocity, které se mě zmocňovaly právě teď. Dlaně se mi nepříjemně potily, v krku jsem měla sucho a neustále jsem se kousala do rtu. Přišla jsem do tátovy provizorní kanceláře připravená na dlouhou přednášku, možná i na křik, kázání, co se mi zaryje hluboko do nitra duše, ale nic takového nepřišlo.

Můj otec seděl za stolem. Jen na krátký moment vzhlédl od počítače, když jsem vešla a já se posadila. A pak plynuly jen vteřiny. Vteřiny ticha, které mě ničily s každým jedním úderem. Napětí v místnosti bylo skoro hmatatelné.

Tvář mého otce vykazovala kamennou masku, jeho pohyby byly strnulé a dalším špatným znamením bylo jednoduché gesto, kdy si můj otec povolil knoflík na košili, a agresivním pohybem sňal kravatu a přímo ji odhodil na zem.

Jazykem jsem si přejela po rtech.

„Tati, opravdu mě to moc mrzí," pronesla jsem a hlas se mi dokonce trochu třásl. Způsobila jsem skandál. Skandál v tátově firmě, která pro něj znamenala celý život, jeho kariéru.

Když mi táta odpověděl jen dalším mlčením a opřel se pažemi o hranu stolu, nalomil moje křehké sebeovládání natolik, až se mi do očí draly slzy.

„Určitě se najde nějaká cesta, jak z toho ven," zamumlala jsem a tehdy se můj pohled střetl s tím otcovým. Viděla jsem v něm únavu, možná z části rozhořčení i něhu, co mě ale srazilo na kolena bylo zklamání. Zklamala jsem svého otce, osobu, co mi byla nejdražší ze všech.

Nepamatovala jsem si, kdy naposledy jsem brečela. Ani jako dítě jsem neměla sklony k pláči, ale teď... jedna slza mi stekla po levé líci a já ji rychle setřela. Tehdy pronesl táta moje jméno. Potichu, unaveným výdechem.

„Tati, ale musíš pochopit proč jsem to udělala. Nechtěla jsem aby Ryanova rodina stále uprostřed toho všeho, aby jeho sestra, Mel... "

Slova mi z úst vylétala trhaně jak jsem snažila nezhroutit se ještě více. Měla jsem dost času abych si pročetla všechny ty články, včetně i spousty nenávistných zpráv, které se mi v hlavě usadily mnohem razantněji.

„Ona je úžasná, tati - Mel. Nezasloužila si, aby se na ní tohle sesypalo, a Ryan..."

Zastavila jsem svůj projev v okamžiku, kdy se táta zvedl ze svého místa a sebejistým krokem obešel stůl. V dlani svíral bílou obálku, kterou mi podal. Bílé obálky neznamenají nikdy nic dobrého...

Propalovala jsem ten bílý papír jako kdyby šlo o jadernou bombu.

„Co to je?" zeptala jsem se nejistě a vzala obálku mezi prsty. Můj otec skryl ruku do kapsy, zatímco já pomalu obálku otevřela a zatáhla za okraj modré karty. Okamžitě se mi udělalo nevolno.

„Emmo, věř mi, že chápu, proč jsi to udělala, ale přeci jen... bylo to možná už příliš."

Přikývla jsem, to jediné jsem zvládla, protože se mi slova zasekly v krku. Obálka obsahovala přímou letenku domů s odletem už dnes večer.

„Možná je to celé má chyba, že jsem po tobě žádal příliš, neměl jsem tě zatáhnout do toho všeho."

Pokazila jsem to... Jediná myšlenka mi vířila hlavou. Jako kdybych byla celou dobu jen v nějaké fázi popírání, že to nemůže být až tak zlé, ale mýlila jsem se. Pevně jsem sevřela víčka k sobě, když mě obklopily tátovy paže v hřejivém rodičovském objetí a vtiskl mi pusu na čelo stejně jako to udělal pokaždé, když jsem potřebovala útěchu.

„Odpočineš si, a Greta se o tebe postará. Za pár dní za tebou přijedu."

Táta se ode mě odtáhl a já bojovala se svými vlastními emocemi. Poslal mě domů. Z cesty, aby on mohl urovnat nepořádek, který jsem způsobila. Tak tomu vlastně bylo vždycky.

„A co Ryan?" vypadlo ze mě téměř automaticky. Musela jsem na ní znát odpověďještě před tím než odjedu.

„Vrátí se k pravidelnému tréninku, společně s Anthonym. Ten mladík se musí zaučit, Ryan mu předá nějaké zkušenosti a alespoň dostane možnost, jak zaměstnat mysl."

Znovu jsem tupě přikývla a ještě pevněji sevřela letenku. Nechtělo se mi na ní ani podívat. Místnost se znovu ponořila do ticha, a já konečně vstala.

„Půjdu si sbalit věci," pronesla jsem a obrátila se na odchod.

„Marcus tě doprovodí na letiště, Viktor vás odveze."

Poslední tátova slova jsem skoro ani nevnímala. Vyprovodily mě jen z jeho kanceláře a já se nedívala na nikoho kolem sebe. Pamatuju si, jak jsem vběhla do autobusu a systematicky začala balit věci. Quinton se mi motal pod nohama, mňoukal a nebyl k zastavení.

Zůstal mi na ruce krvavý škrábanec po našem menším zápasu, kdy jsem jej musela dostat do přepravky pro kočky. Už se stmívalo, když se u mě objevil Marcus. I v jeho očích bylo vidět, že neví, co má říct.

„Strýčku, prosím. Nech to být," požádala jsem a on mi s lítostivým úsměvem vyhověl. I zaměstnanci věděli, že se něco děje. Odmítala jsem se rozhlížet kolem sebe více, než bylo nutné. Přistavený range rover se nedal přehlédnout. Marcus naložil moje zavazadla a já se pokusila o nějakou verzi úsměvu, když mi do zorného pole vstoupil Viktor. Abych zvedla pochmurnou náladu zeptala jsem se jak si užil dovolenou se svými vnučkami. Viktor začal okamžitě vyprávět ve snaze mě rozptýlit, ale já poslouchala jen na půl ucha. Uslyšela jsem zvuk přibližujícího se motoru a brzy na to vjela do areálu motorka, kterou jsem velmi dobře znala.

Ryan zaparkoval s lehkostí. Jen jsem sledovala, jak sesedá a sundává si helmu. Tu stále držel v rukou, když se vydal mým směrem. Sledoval mě, pravděpodobně si skládal dvě a dvě dohromady, když si všiml Marcuse i Viktora. Zvedla jsem ruku a naznačila, aby zastavil. Udělal to. Na tu dálku jsem si představovala jak se asi tváří, ale nakonec jsem pohnula hlavou ze strany na stranu a otočila se k němu zády.

Jakékoliv bližší rozloučení by mohlo vyvolat rozruch. Nechtěla jsem zpochybňovat věrnost otcových zaměstnanců, ale ani nechtěla riskovat. Co by Ryan udělal? Nebo co bych udělala já? Místo vystavení se riziku jsem raději nastoupila do auta a zabouchla za sebou dveře. Vydechla jsem. Marcus již seděl na svém místě a Viktorovi stačilo jen oběhnout auto a nasednout na místo řidiče.

Nastartoval a s burácejícím motorem se rozbušilo i moje srdce jako závod. Dovolila jsem si vyhlédnout z okénka, když se auto rozjelo. Ryan stál pořád na stejném místě. Helmu přidržoval pod paží, černá bunda mu visela rozepnutá na ramenou a díval se na to jak odjíždím.

„Neboj se, Emmo. Všechno se uklidní, najdeme způsob jak tohle překonat."

Marcus se mě snažil uchlácholit, a já to přijala. I když jsem se cítila naprosto na nic a vidina domova, kde budu sama jen se svými myšlenkami, se mu vůbec nezamlouvala.

Doufám, že mi všichni příznivci dvojice Emmy a Ryana odpustí, ale muselo to být... 

Jednu dvojici jsem rozvrátila, tak co s tou druhou?  Že bych je konečně dala dohromady?