Emma

Mile jsem se usmála na muže středního věku stojícího přede mnou a opětovala mu stisk ruky. Jeho jméno mi vypadlo z paměti dvě vteřiny poté, co mi byl představen. Za posledních čtyřicet minut jsem si podala ruku s více lidmi, než za celý život. Táta měl pravdu. Tahle událost se mohla na první pohled zdát jako luxusní večer pro pobavení hostů, ale ten pravý význam se od uvolněné akce velmi lišil. Stačilo se rozhlédnout na muže a ženy kolem. 

Za pochodu se mezi skleničkami šampaňského a ochutnáváním sushi uzavíraly důležité obchodní zakázky a prohlubovaly se firemní společenství. Jen na okamžik jsem upřela pozornost k baru s občerstvením, když mě hrubé odkašlání vrátilo do přítomnosti. Trhla jsem bradou s nervózním úsměvem na rtech. 

Muž, kterému jsem před chvíli podávala ruku mě sledoval s nepopíratelným zájmem v očích. To, snad ne, to snad ne... 

„Emmo, pan Azarov se tě ptal jaký je tvůj názor na aktuální stav zvyšování ceny ropy."

Usmála jsem se na tátu za jeho pohotovou pomoc a zároveň doufala, že v mých očích vyčte tu absolutní bezradnost. Neměla jsem nejmenší tušení, jak odpovědět, ale ten muž, tedy již zmíněný Azarov se jen napřímil a od kolemjdoucí číšnice sebral sklenici zlatavých bublinek. Má snaha udržet chladnou hlavu ztroskotávala každou vteřinou. 

„Ehmmm, vlastně..."

„Pane, Azarove... Co tuhle velmi zajímavou debatu odložit na později a někam do soukromí. Řeknu své asistentce aby nám smluvila schůzku na příští měsíc."

Díky, tati...  Vydechla jsem zadržovaný dech z plic a sledovala další podání ruky mezi mým otcem a... sakra, už zase jsem zapomněla to jméno.

„Výborný nápad, pane Emmersone. Těším se na naši schůzku. Slečno, Emmersonová, přeji vám příjemný zbytek večera."

Roztáhla jsem rty v úsměvu, tak jak jsem si to před zrcadlem tolikrát cvičila a pozorovala, jak záda v černém obleku odchází v závěsu i s jeho asistentem po boku k další oběti aneb pomyslnému obchodu.

„Říkal jsem ti, že to bude náročné."

V tátově hlase nezněla žádná výčitka, jen čisté konstatování, ale přesto mě bodl osten zadostučinění. Ano, byla jsem varována, připravována a já tvrdohlavě tvrdila, že to zvládnu, že jsem připravená, ale nečekala jsem tohle. Natáhla jsem se po sklenici šampaňského, kterou nesla obsluha kolem, ale otcova dlaň mě zastavila. 

„Už jsi jednu vypila, když jsme sem přišli."

Mírně jsem svěsila hlavu a ruku stáhla. Potřebovala jsem aspoň trochu rozptýlení, trochu úlevy z toho zmatku. Posadila jsem se do boxu, kde byl vyhrazen náš stůl a roztřesenými prsty uhladila lem šatů. Neustále jsem na sobě cítila pohledy, i když jsem si některé možná jen představovala. Každou vteřinu se mohl objevit kdokoli další, kdo bude chtít pozdravit mne a prohodit pár slov se známým Aaronem Emmersonema zblízka si prohlédnout jeho dceru, o které stále kolují zvěsti. I po několika měsících se stále objevovaly zprávy, ve kterých se předkládaly různorodé teorie o mně jako o podvodnici. 

„Pokud chceš, tak tě Sergej vyvede ven a Viktor tě odveze domů."

Tátova nabídka se zdála tak neskonale lákavá. Mrkla jsem na jednoho z členů naší soukromé ochranky - Sergeje. Pohyboval se poblíž celý večer v úhledném obleku a jediné, co jej lišilo byl malý komunikační přístroj v uchu a zbraň pod klopou jeho saka. Postoupil naším směrem, když zaregistroval můj pohled. Vypadnout odsud, svléct ze sebe ty šaty, co jsem měla na sobě a vrátit se do postele. Jak úžasně jednoduché... ale bylo mi jasné, co by následovalo. 

Nepatrně jsem pohnula bradou ze strany na stranu a cítila, jak mi konce náušnic kloužou po krku. Ten pocit jsem z duše nenáviděla. Koutkem oka jsem viděla, jak si otec vyhrnuje rukáv a kontroluje čas. 

„Musíme zde zůstat ještě tak dvě hodiny. Viktor nás pak bude čekat u zadního vchodu."

Přikývla jsem, i když mi představa dvou hodin způsobila převrácení žaludku. Před sebou jsem viděla jen lidi, vysoko postavené, bavící se o všem možném, jen ne o dnešním počasí. 

„A co Ryan?"

Otázka mi vyklouzla téměř nevděčně. V momentu, kdy jsme byli puštěni dovnitř sálu mi jho ruka sklouzla z pasu a zanechala za sebou horkou stopu. Pak, jak bylo naplánováno se naše cesty perfektně míjely. 

„Je někde kolem. Má několik rozhovorů na dnešní večer. Setkáme se s ním u vchodu ven ve stanovený čas."

Dokonale, bez chyby a bez problémů podle plánu, do puntíku. Najednou se u našeho stolu objevila žena, celkem mladá. Mohlo jí táhnout tak na třicet. Její šaty jí zvýrazňovaly křivky na správných místech, každý vlas jak má být a ten nejširší úsměv jaký jsem dnes viděla ukazovala na odiv světu. 

„Pane Emmersone, tak ráda vás opět vidím!" začala a pak se její oči stočily ke mně. Natáhla ruku s pěstěnými a elegantně upravenými nehty. 

„Ach, a vy nemůžete být nikdo jiný, než ta objevená hvězda."

Tentokrát se mi žaludek obrátil podruhé a já věděla, že musím odsud. Někam, kde se budu moct nadechnout bez předstírání. Vstala jsem a pokynula otci, kterému se v mžiku vyrýsovala vráska na čele. 

„Omluvte mne, jen si odskočím."

Tátova ruka se už už zvedala k pokynu pro Sergeje, když jsem jej zastavila. 

„To je v pořádku. Trefím sama", zamumlala jsem, ale bylo mi jasné, že snaha je zbytečná. Propletla jsem se davem a hledala ony diskrétní místnosti, které nezbytně patřily kamkoliv.  Do půl minuty mi kdosi dýchal na krk. 

„Doleva, a na konci chodby."

Procedila jsem skrze zuby drsné „díky" a nechala Sergeje stát na rohu v chodbě, kterou mne nasměroval. Vklouzla jsem na dámské toalety, kde mě do nosu okamžitě udeřily vůně parfémů. Kupodivu byla místnost prázdná, skoro. U zrcadla stále vysoká žena, bruneta. Nevěnovala jsem jí, příliš pozornosti a obsadila první volnou kabinku. Připadalo mi, že snad uplynuly hodiny, co jsem seděla na záchodové míse a přemýšlela, ale když jsem vyšla ven, ta bruneta tam stále byla.  

Chladná voda mě trochu probrala z otupění, ale ne dost.  Nestačilo to. 

„Vypadáte bledě,je vám dobře?"

Zamrkala jsem na svůj odraz do zrcadla a pak otočila hlavu k ženě vedle mne.  Na chvíli mě ohromilo, jak krásné vypadá. Plné červené rty rámovaly husté černé a dlouhé řasy, pro které bych zabíjela. Záplava hnědých vln vyzdvihovala decentní, ale plný výstřih a od stříbrných šatů se odráželo světlo.  Páni... 

„Ne. Teda, totiž, ano...jsem v pořádku. To jen ten vzduch v sálu. Děkuji za optání," dostala jsem ze sebe a přála si odejít. Dnešní večer mělo mé sebevědomí problémy.  

„Ach, to chápu, v pořádku. Mimochodem, já jsem Janet."

„Já Emma, Emma Emmersonová."

V okamžiku po vyslovení mého příjmení nastalo ticho. Tentokrát zamrkala ona, a já se jen narovnala v zádech. V poslední době se mi dostávalo různých variant chování poté, co se lidé dozvěděli mé jméno.  Proto mě překvapilo, když Janet vytáhla rtěnku s příručního psaníčka a důkladně si ji nanesla na rty. 

„Tam venku je to docela zmatek, že? Nemůžeš tam být sama sebou."

Ramena se mi uvolnila. Janet měla naprostou pravdu. I teď byla slyšet hudba znějící z hlavního sálu. Také tam čekala spousta dalších lidí. Další, kteří budou chtít krátké rozhovory se mnou a mým otcem. Nudné. 

„Víš, vlastně ti patří určitá část mého obdivu. Zvládáš to docela dobře. Tvůj otec na tebe tak moc tlačí, do toho se ti každý chce vetřít do přízně, protože jsi jediná přímá dědička Emmersonovi firmy... a k tomu tu máme Ryana. Jaké to je být až druhou ženou v jeho životě. Pokaždé na druhém místě."

I přes vytápění místnosti jsem ucítila chlad běžící po mé páteři.  V hlavě se mi spustil poplašný alarm. Můj vztah k Aaronu Emmersonovi nebyl tajemstvím, samozřejmě se předpokládalo, že Emmerson Industries bude patřit mně, ale co znamenala ta narážka na Ryana? Druhá žena v jeho životě? Narážela snad na... och bože, Mel. 

Zvedla jsem bradu a nasadila si chladnou masku bez výrazu. Ať byla Janet kdokoliv, okamžitě navýšila imaginární zeď mé ostražitosti. 

„Nevím, o čem to mluvíte."

Janet se konečně otočila a tentokrát z jejího výrazu zmizela jakákoli vřelost. Usmála se a odhalila dokonale bílé a rovné zuby. 

„Uvidíme", odpověděla a ladnou chůzí opustila toalety. Klapot jejích podpatků rezonoval místností.  Ohlédla jsem se zrcadla a uslyšela jemný cinkot náušnic. Zasáhl mě zvláštní pocit, že ta žena může být velkým problém. Urychleně jsem opustila dámské toalety a vrazila rovnou do Sergejovy náruče. 

„Zatraceně, Sergeji!" procedila jsem skrze zuby a upravila svoji pózu. Sergej skryl ruce za záda, zkontroloval očima všechny světové strany a odkašlal si. 

„Omlouvám se. Jen jsem vás chtěl zkontrolovat." 

„Omluva přijata a teď potřebuju, abyste mi pomohl..." Sergej zvedl dlaň ke svému uchu, což byl můj signál k tomu abych zmlkla. Společně jsme poodstoupily stranou a uvolnily místo procházející dvojici žen mířící na toalety. 

„Jsi si jistý, že s tím šéf souhlasil?...Fajn, mám ji na očích. Dovedu jí tam."

Můj špatný pocit se stupňoval, když Sergej tiše mluvil. Pravděpodobně s dalším členem ochranky Adamem. 

„Naše plány se změnily a je požadována vaše přítomnost ve VIP salonku."

Sergej mi pokynul k výtahu. On vypadal naprosto klidně zatímco já měla sto chutí odsud vypadnout. Neodpustila jsem si otázky jakmile se dveře od výtahu zavřely a má ochranka stiskla tlačítko do nejvyššího patra. 

„Řekl ti Adam, o co jde? Nebo to je jen můj pocit, že to bude jako v tom filmu Rychlá smrt od Timothyho Jonese, kdy hlavnímu hrdinovi prohnaly kulku hlavou poté, co opustil výtah."

Ani kapku černého humoru, který skryl mojí nervozitu jsem si nemohla odpustit. Sergejovy zacukaly koutky úst, ale brzy se vrátil k profesionálnímu přístupu. 

„Váš rozhovor byl zrušen, a proto máte část volného plánu. Požádali,  abyste byla přítomna u Ryanova interview."

Och,bezva...  Výtah zastavil a hlasité cinknutí předcházelo otevření dveří. Ocitli jsme se na chodbě a Adam, další člen ochranky mířil naším směrem. Pokynul mi strohým přikývnutím ve formě pozdravu. 

„Slečna Leclère ještě nedorazila. Ryan je uvnitř s několika asistenty."

Adam prohodil několik tichých slov stranou se Sergejem a nakonec se oba obrátili ke mně. 

„Budeme stát hned za dveřmi, pokud nastane jakýkoli problém tak stačí dát signál. Tady, schovejte si to v dlani a stiskněte pokud bude třeba."

Poněkud překvapeně jsem zamrkala na malý drobný čtverec, který mi Adam vložil do dlaně s jediným tlačítkem na vrchu. 

„Páni, teď si fakt připadám jak ve filmu."

Rozhodně jsem nechtěla pokoušet štěstí a ukryla ten malý zázrak do kapsy kožené bundy. Mít jen ty šaty, hledání kapes by bylo o dost těžší. 

„A ještě něco...ehmmm, váš otec vám vzkazuje, že nemáte zapomenout na to chovat se s Ryanem jako dokonalý pár, ať už to znamená cokoli."

Obrátila jsem oči v sloup a mírně se bavila nad tím, jak se Adam zadrhával při vlastních slovech. Poté jsem se otočila čelem ke dveřím, kde se z jedné strany postavil Adam a z druhé Sergej. No, přejte mi štěstí.... zaklepala jsem. Skoro jsem neodtáhla ruku, než se dveře rozlétly. Přivítala mě drobná žena v kostýmku s brýlemi na nose. 

„Och, slečna Emmersonová. Prosím, vstupte."

Správně jsem předpokládala, že jde o pouhou asistentku a jen naprostý idiot by nepoznal, že se nachází v soukromém apartmá. První, co mě do očí udeřil naprosto úchvatný výhled na město. Na druhý pokus jsem přelétla očima přes drahý nábytek k útulně zabydlenému středu místnosti.  Ryan zabíral jedno celé místo a naproti němu mladík v podobném oděvu jako žena, která mi otevřela. Jejich rozhovor ustal a já nezabránila ztuhnutí těla, když Ryan vstal a zamířil mým směrem.  Snažila jsem se číst v jeho očích. Díval se soustředěně celou dobu, co ke mně kráčel. 

Při prvním doteku, kdy se naše dlaně dotkly, jsem ucukla ale Ryan mě zadržel a s lehkostí si přitáhl mojí dlaň k sobě. To vše se odehrálo pod bedlivými a zvídavými pohledy dvou přihlížejících. Ryan mě dovedl do středu místnosti a ukázal na mladíka.

„Emmo, toto je asistent slečny  Leclère."

„A já její asistentka. mohu vám nabídnout něco k pití nebo zákusek? Bude tu, co nevidět..."

„To nebude třeba Grace. Již jsem zde, a velmi se omlouvám za zpoždění."

Ten hlas jsem poznala moc dobře. Pevně jsem stiskla Ryanovu ruku, protože on byl teď tím jediným člověkem, kterému jsem mohla věřit. Do místnosti vplula Janet elegantní chůzí jako královna. Onen mladík k ní okamžitě přiskočil a vzal jí její kabelku. 

„Přijměte moji omluvu, prosím. Musela jsem ještě něco zařídit. Ryane, velmi jsem se těšila na naše interview a doufám, že vám Emmo nevadí, že jsme vás pozvali také. Dovolte abych se formálně představila. Mé jméno je Janet Leclère  a je mi ctí s vámi tento večer vést rozhovor."

Jak špatné by bylo pokud bych použila to pitomé tlačítko?... Ještě více jsem stiskla Ryanovu ruku zatímco on si potřásl s půvabnou brunetkou. 

„Potěšení je na naší straně," odvětil slušně Reed a já měla nutkání nakopnout jej za tu zdvořilost. Na mojí straně rozhodně žádné potěšení nebylo.  

Ryan

Tahle situace byla hodně mizerná. Na stupnici od jedné do desíti se rovnala jedenácti. Janet Leclère patřila do smečky žraloků ve světě novinářů, přímo na vrchol potravního řetězce. Patřila mezi ty, kteří vyhrabali špínu na kohokoliv. Aaron a Marcus si dali zatraceně záležet na výstavbě každé odpovědi,  ale teď tu se mnou skončila i Emma. Jak se to do hajzlu mohlo stát?  

Emma mi pevně svírala ruku, a Leclère vraždila očima. Její asistenti, ta žena Grace a Josh se drželi poblíž. Působili nenápadně jen naoko. Leclère odkázala na gauč a já tam sebe i Emmu nedobrovolně zavedl. 

„Věřím, že moji asistenti vás již seznámili s naším vlastním programem a..."

„Ehmmm, je mi líto slečno. Obeznámen je jen pan Reed, slečna Emmersonová přišla krátce před vámi," ozvala se pohotová asistentka, přinášejíc na stůl každému sklenici vína. 

  Leclère se usmála a já ještě pevněji stiskl Emminu ruku, když na sebe upřela plnou pozornost. Stisk mi opětovala. 

„Mám zde několik otázek. Moji asistenti budou vaše odpovědi zaznamenávat stejně jako je bude zaznamenávat i tento přehrávač. Rozumíme si?"

Jako jeden jsme s Emmou naráz přikývli a já měl pocit jako kdybychom spadli do pořádné pasti. Leclère si na klín položila materiály a s úsměvem směřovala první otázku. 

Emma

Jen pokračuj ty jedna mrcho...  S každou zodpovězenou otázkou mnou nebo Ryanem jsem se víc a víc uvolňovala, i když jsem tušila, že se musím mít na pozoru. Dle mého odhadu uplynula necelá půlhodina konverzace. Otázky se týkaly Reedových počátků v kariéře, nastávající sezóně, předpoklady vítězů v nadcházejících závodech. Mně patřily otázky ohledně toho, kde mě můj otec schovával celé ty roky, co plánuji v životě do budoucna  a kupodivu i na mé oblíbené značky oblečení. „Slavná" Leclère se nezeptala na nic, na co by se neptali už jiní. 

Letmo jsem pohlédla na Reedův profil. Také se uvolnil. V pravou chvíli se dokázal usmát tak až to bralo dech. Přesto jsem věděla, že byl nervózní. Jeho bunda ležela na pohovce opodál a ve chvílích přemýšlení kreslil palcem do mé dlaně drobné kruhy. 

Bylo to uklidňující i rozptylující zároveň. 

„No, můžu vám blahopřát. Pomalu se blížíme do finále. Ještě tu mám otázku tady na Emmu. Emmo,  věřím, že na světě je spousta žen, které vám závidí místo po boku motocrossového závodníka jakým je Ryan Reed, takže jaký je vlastně váš tajný recept, kterým jste si jej získala? Ryane, prosím neodpovídejte."

Na první pohled nevinná otázka měla za následek, že se mi v krku utvořila překážka. Připomněla mi přetvářku celého dnešního večera a zároveň mě rozrušila zvláštní předzvěst, že Janet si to nejhorší nechává nakonec. Zatím se pokaždé usmívala a vůbec působila jako milé stvoření, především neškodné. Jaká blbost... 

Ryan propletl naše prsty a tím upoutal moji pozornost zpět k rozhovoru. Roztáhla jsem rty do úsměvu a naklonila hlavu do strany. 

„Klíč je v tom jezdit rychleji než on."

Má odpověď měla za následek, že se zasmáli oba Janetiny asistenti, kteří úsměvy skryly za obrazovkami počítačů a stejně tak i Ryan. I Leclère se usmála, ale ne upřímně. Úsměv jí nedosáhl k očím. 

„Musím uznat, že na vlastní oči jste opravdu roztomilý pár. Už zbývá jen poslední otázka." 

Mé srdce začalo rychle bít a mně bylo jasné, že stejně tak to Ryanovo. Cílová rovinka se rýsovala před námi a mezi ní a námi stála jediná otázka. Při této příležitosti položila Leclère fotografii na stolek před námi. Tehdy mi srdce vynechalo úder. Ryan fotku zvednul, abychom oba lépe viděli. 

„Jsem si jistá, že valnou většinu vašich fanoušků zajímá vaše minulost Ryane, vaše vítězství, váš život, ženy ve vašem životě... Můžete se vyjádřit, to znamená tetování na vaší kůži?"

Svévolně se mi pootevřela ústa. Fotografie zachycovala Ryana bez trička. Muselo to být někdy v letních dnech. Ať to fotil kdokoliv, musel mít dobrou techniku a nebo se dostal k Ryanovi dost blízko na to, aby bylo tetování znázorňující jméno „Melanie" zřetelné. 

„Ryane, pokud se nemýlím, tak je u vašeho srdce vepsané jméno Melanie. Prozradíte mně a mým čtenářům co pro vás tato osoba znamená nebo... znamenala?"

Pohlédla jsem na  Leclère a přála si ji uhodit. Teď se usmívala a očima pozorovala Ryana jako svojí kořist. Tohle byl celý plán od začátku. A Ryan?...

Dlouho zíral na fotku a na čele se mu perlil pot. Tentokrát to byl on, kdo drtil moji dlaň ve své. Sama jsem odpočítávala dlouhé vteřiny a čekala na odpověď.  Nakonec fotku ledabyle odhodil zpět na stůl. 

„Stará láska, moje první. Znáte to, opijete se a probudíte se vytetovaným jménem na těle."

Dobrý tah... Znovu jsem očima vyhledala Leclère, která přejela nalakovaným nehtem po fotografii. 

„Zajímavé. Já mám však ověřené zdroje, že vy pravidelně odesíláte zásilky. Nemůže jít o dary pro Melanii?... Prozraďte mi,kdo je Melanie, Ryane."

Mrcho... Zaryla jsem nehty do Reedovy kůže tak, jak jsem si to přála udělat na obličeji Leclère.  Věděla jsem, že v Ryanovy stoupá vztek i úzkost z toho, jak byl zahnán do kouta. Oni měli skryté eso v rukávu. Jméno Ryanovy sestry, milé Mel. Kdyby na ní přišli a odhalili pravdu. Zničilo by to jak Ryana a jeho úsilí ochránit svou sestru tak i život dospívající dívce na vozíčku a stejně tak jeho matce. Bylo mi jasné,  Leclère se nespokojí s ničím jiným než s uvěřitelnou odpovědí a pokud jí nedostane, možná odvodí něco mnohem horšího. 

Znovu se mi v zorném poli objevila Reedova fotografie a v tíživém tichu můj mozek pracoval na plné obrátky. Najednou mi v hlavě blesknul nápad. Táta mě za to asi zabije, ale soukromí Ryanovy sestry a matky za to stálo. 

Vyškubla jsem ruku z Reedova drtivého sevření v okamžiku, kdy otevřel ústa v odpověď a ať byla jakákoli, nikdo v té místnosti ji neslyšel. Za to zvuk, který vydala má dlaň v kontaktu s Ryanovou tváří ano. Viděla jsem šok v jeho výrazu a ruka mě pálila, ale nestarala jsem se. 

„Tys mi lhal! Tvrdil jsi, že už se spolu nestýkáte!"

Reed na mě zíral zcela ohromeně, když jsem nad ním stála a uštědřila mu další ránu do ramene. Až na druhý pokus zachytil mojí ruku. V pozadí jsem vnímala jak Leclère vstává do bezpečné vzdálenosti a stejně tak situaci zmateně sledují její asistenti. Zůstala jsem ve své roli a teatrálně rozhodila rukama. 

„Jak dlouho jsi to chtěl přede mnou tajit?!"

Ryan stále nic nepochopil a já se modlila ke všem svatým, aby pochopil. Noták, Reede, nebuď takový idiot... Reed mě chytil za loket a otočil čelem k němu. Ve tváři měl vepsaný zmatek i vztek. Zmatek jsem pochopila, ale vztek mi smysl nedával. 

„O čem to sakra mluvíš?!"

Překvapilo mě, že se stále ještě neobjevil Adam ani Sergej, a až pozdě mě napadly zvukotěsné stěny. Proto možná požadovaly to zařízení. Hrubě jsem se od Ryana odstrčila a přitom rychle sáhla do své kapsy a stiskla tlačítko. 

„Nesahej na mě, Reede!" vykřikla jsem a v zápalu energie chtěla Ryana udeřit do žeber. Nevkládala jsem do toho pohybu dost síly, ale doufala, že mě on chytí. Stalo se. Přesně v okamžiku, kdy se dveře rozletěly a Sergej s Adamem vrazili dovnitř jako kavalerie. 

„Co si sakra myslíš, že děláš?" procedil mi naštvaný Ryan u ucha.

„Zachraňuju tě, ty troubo" sykla jsem nazpět a tehdy v Reedových očích blýsklo poznání. 

Reed mě pustil, když jsem mu dupla na nohu. Na jednu stranu jsem si tohle docela užívala, tak trochu, ale co můj herecký výkon přivedlo kvůli Leclère k dokonalosti byly slzy. Já sama byla překvapena, když jsem ucítila horké kapky stékat dolů po mé tváři. Za tohle mi Kathrina nakope zadek, ale až později. 

„Věděla jsem, že přede mnou něco tajíš a teď vím, že to byla milenka!"

Mezi slzami jsem ze sebe nechávala křičet slova a byla sama sebou ohromená. Nevím, kdo to byl zda-li Sergej nebo Adam. Jeden z nich mě chytil a nepouštěl, i když jsem se snažila vyprostiti v rádoby divadle uštědřit Ryanovi další ránu. 

„Tak dost!"

Skoro mlhavě jsem vnímala, jak mě Sergej, jelikož Adama jsem zahlédla jak mluví s Ryanem, dostal na chodbu. Zavolal výtah, a jakmile jsme ve výtahu osaměli, uklidnila jsem se. 

„Sergeji, nemáte kapesník?"

Během chvíle jsem měla v rukou kapesník a mohla si utřít své slzy.  Dokonce jsem se usmívala na svůj odraz ve výtahovém zrcadle. Po chvíli jsem si všimla i naprosto zmateného výrazu své ochranky. 

„Víte, dělal jsem ochranku na mnoha místech a mnoha lidem, včetně vašeho otce, ale vy jste unikát. Vysvětlíte mi, co se tam stalo? Protože jsem již poslal zprávu vašemu otci, že jste ehhmm, velmi rozrušená a vedu vás k limuzíně stojící u zadního vchodu."

Otočila jsem se na Sergeje a kapesník mu vrátila. Až teď jsem ucítila pálení v ruce a všimla si zarudlého odstínu pokožky. 

„Beru to od vás jako kompliment, a můžu vám zaručit, že to, co se tam stalo bylo ve jménu vyššího dobra."

Sergej mě pozoroval bystrým pohledem a nakonec pokrčil rameny. K mému údivu mi kapesník nabídl zpět.

„Obávám se slečno, že budete muset ještě několik slz uronit cestou ven. Kdokoliv nás může vidět. "

S trochou nechuti jsem si vzala kapesník do rukou a obrátila oči v sloup. Ryan Reed mi dluží Oscara za dramatický výkon roku. 

Ryan

Vše se událo v rychlém sledu. Až teď v klidu a ve sprše jsem měl tu možnost urovnat si myšlenky. Děsil jsem se dnešního večera od doby, kdy mě Aaron Emmerson přijal ,a udělal ze mě závodníka, jakým jsem dnes. Moment, kdy Leclère vytasila Melaniino jméno byl moment, kdy se mi zastavilo srdce. To tetování byla chyba, mladistvá idiotská chyba a až dnešek mě donutil zvažovat odstranění inkoustu z mého těla. 

Co bylo ale ještě víc matoucí? Emma. Myslel jsem, že jí přeskočilo.  A nepřesvědčily mě zcela ani její slova, ale její slzy... ty ano. Emmersonová nebrečela, neuronila by jedinou slzu pokud by se stala obětí nevěry. Ona měla tendenci vybuchnout vzteky, a to, co udělala dnes... zachránila mojí rodinu. Seru na to, že Leclère ze mě udělá záletníka.  Ztratím tak možná pár bodů na cti a popularitě, ani nic nedorovná bezpečí Mel a mé matky. 

Co se Aarona týče, očekával jsem jeho projev zlosti, ale nic nepřicházelo. Nevolal, neodpovídal a já byl ráda, že dnešní noc dopadne klidně. Nemohl jsem spát a možná to byl důvod, proč jsem ve tmě čekal před Emminým vozem.  Poslal jsem krátkou textovku a do dvou minut otevřela dveře. Nespala stejně jako já. Šaty vyměnila ze obyčejné tepláky a triko, všechen makeup byl pryč a zbyly jen oči za obroučkami brýlí. 

„Pojď dovnitř," pokynula mi a já nezaváhal. Vstoupil jsem do nitra známého prostředí. Bylo očividné, že Emma se příliš neobtěžuje s úklidem, ale kdo by se staral. 

„Takže, už se ti ozval Aaron?" optal jsem se a přitom podrbal za ušima Quintona, který vyskočil na pohovku. Chyběl jsem ti, kámo?... Kocour zapředl v odpověď.

„Ne, s tátou jsem ještě nemluvila. Předpokládám, že si svůj vztek šetří na zítra a vymýšlí dokonalou řeč, o tom, co jsme způsobili." 

Emma se chvíli přehrabovala v policích malé provizorní kuchyně, než se usadila na pohovce s plechovkou sodovky v jedné ruce a sáčkem chipsů v druhé.Uchopil jsem Quintona do rukou a sedl si. Během okamžiku se ta chlupatá koule lísala k mému boku. Emma zapnula televizi. Vypadalo to, že dnes ještě nehodlá jít spát. 

„Co myslíš, že se stane teď? Zabere to tak dvanáct hodin, možná méně, než Leclère uveřejní svůj rozhovor a nebo jakýkoliv jiný článek, kde z tebe udělá podvedenou chudinku, zdrcenou princeznu a ze mě..."

„... Podvodníka? Lháře? Děvkaře?" dokončila Emma sama a přitom nadzvedla obočí. Opřel jsem se lokty o kolena. 

„Chci jen pochopit, proč jsi to udělala," vyslovil jsem otázku a čekal . Emma odložila balíček chipsů a dlouze vydechla. Pak se na mě zcela vážně obrátila. 

„Ty to vážně nechápeš? Kvůli Mel, Eleanor a..." 

Řekni, že kvůli mě.... řekni to....

„Kvůli tvojí rodině Reede. Nechtěla jsem to udělat a ať teď bude následovat cokoliv, tak bude tvoje sestra a matka v bezpečí."

Sledoval jsem jak Emma zalovila v sáčku pro hrst chipsů a vhodila si je do úst. Ještě s plnou pusou na mne ukázala prstem. 

„A abych nezapomněla. Tohle neznamená, že jsme zase spolu. Je dávno po půlnoci, dnešní večer skončil a tím i naše dohoda."

Zvláštní, když tvrdila, že jsme spolu nikdy nebyli... pousmál jsem se a mrknul na obrazovku televizi. Hororové napětí se nedalo přehlédnout. Sundal jsem si bundu a odhodil jí na sedadlo vedle. 

„Nevadí ti, když se přidám, že ne? Stejně vím, jak se bojíš hororů."

„Nebojím se...." začala protestovat Emma, ale to už jsem stačil ukořistit celý sáček chipsů jen pro sebe a zasednout místo blíže. Emmersonová měla pravdu, tenhle horor byl slabý odvar. Ona vytuhla stočená do klubíčka u mého boku dříve než film vůbec skončil.