Dante

Probudilo mě sluneční světlo a hluk ze silnice. Sakra... Na zadních sedadlech nebylo ani dost místa k probuzení. Každý sval v mém těle protestoval. Další noc v autě. Možnost pronajmout si pokoj v hotelu nebo motelu by nebyl problém, ale to by znamenalo dostat se dál do centra města nebo na samý okraj. Moc daleko od Krásky ... Protáhl jsem svoje tělo, jak to jen v těsném prostoru šlo, až jsem přes tónovaná skla prohlédl budovu restaurace přede mnou. Ironie osudu byla jaký podělaný stalker se ze mě stal. S klíčky od auta a mojí brašnou jsem navštívil čínskou restauraci u které jsem parkoval. Objednal jsem si cokoliv, co vypadalo jedle a uličkou mezi stoly vklouzl na toalety. Prázdno... dnes mám dobrej den. Má brašna skončila na umyvadle, nechal jsem vodu téct a využil minimálních potřeb. Rychlé vyčištění zubů, opláchnutí těla ve studené vodě a výměny špinavého trička za čisté. Tohle musí vyjít... Chrstl jsem si do tváře studenou vodu a poté sledoval odraz v zrcadle na stěně. To poslední, co jsem teď potřeboval byl zástup fanoušků a proto byla změna stylu perfektním maskováním. Ten starý kadeřník nevypadal, že úplně ví, co dělá ale stačilo, že udělal, co měl. Sbalil jsem své věci a vypadnul v okamžiku, kdy se dveře od toalet podruhé otevřely. Usměvavá žena za pultem mi jen předala mojí objednávku, kterou jsem lehce zaplatil.

Vůně číny zaplnila celé moje auto. Bylo mi fuk, co to je. Platová krabice obsahovala teplé jídlo, které muselo pro dnešek stačit. Obsadil jsem sedadlo u volantu a pozoroval protější stranu ulice. Parkoviště bylo poloprázdné. Bylo to překvapující. Teď ráno by se mělo najít dost lidí hledající rychlou snídani do práce. Dobrou půlhodinu se nic nedělo. Zatraceně... Chtěl jsem ji znovu vidět. Prázdná krabice od jídla putovala na vedlejší sedadlo spolujezdce. Přemýšlel jsem. pokud bude dnešek stejné peklo, jako slibovala předpověď počasí, tak to nevypadalo na dobré vyhlídky. Z krátkých obhlídek po okolí mi stačilo zjistit hrubé rozmístění budov.Obchody, nedaleká obytná čtvrť, zelený park, základní škola. Něco jako klidnější část města. připomnělo mi to Boston. Slunce začínalo znovu nepříjemně pražit, vzduch v autě začínal být i se staženými okny nedýchatelný. Čas přeparkovat... Má ruka se natáhla ke klíči, ale bílá šmouha na silnici upoutala mojí pozornost. Velká bílá dodávka odbočila na protější parkoviště. Z dodávky vystoupil obtloustlý plešoun v montérkách. Pod paží nesl nějaké papíry a zamířil rovnou dovnitř podniku. Netrvalo to snad ani pět minut, než vyšel ze dveří zase zpět a v patách mu byla žena ve středním věku s nádechem mědi ve vlasech a zástěrou kolem pasu. Ona i muž horlivě diskutovaly a podle postoje toho chlápka byla ta žena ignorována. Pozoroval jsem tu scénu delší chvíli. Muž krčil rameny, ukazoval na papíry a kufr dodávky, zatímco žena rozhazovala rukama a vypadala jakoby chtěla ty papíry každou chvíli roztrhat. Ten chlap něco řekl a žena se narovnala v zádech. Nevím o co šlo, ale plešoun se přesunul k zadku dodávky. Otevřel a odkryl vysoko poskládané bedny. Spoustu beden. Očekával bych, že začne náklad vykládat, ale zmýlil jsem se. Chlap sledoval ženu, která s obtížemi zvládla vyložit jedinou krabici. Do prdele... Nejsem až takový kretén. Z přihrádky na desce se mým směrem zaleskly sluneční brýle. Nasadil jsem si je a vydal se vstříc dobrodružství přes ulici. Plešoun byl zaujatý esemeskováním z jeho mobilu a žena si mě nevšimla, dokud jsem nestál za jejími zády. Podle mého zběžného odhadu byly bedny plné potravin. Na vrchu ležela ovoce společně se zeleninou.

„Promiňte, je tady nějaký problém?"

Chlap ztuhnul a kulatá hlava, od které se mohlo odrážet slunce s malýma očima zasazenýma do obličeje vzhlédla. Prohlédl si mě od shora až dolů a věřte mi, nechtěl bych být právě teď v jeho hlavě. Otočil jsem se spíše na tu ženu. Zblízka mi byla jasná podobnost proti komu stojím. Vysoká postava, zrzavé vlasy a tvář podobné jako Beauty... její matka. Žena odložila další bednu na asfalt a mohl bych přísahat, že už teď na ní byly vidět známky únavy.

„Ne, všechno je v pořádku. Jen tenhle pán má problém se slušným vychováním."

Na pár okamžiků jsem si myslel, že je má teorie špatná. Z téhle ženy vyzařovala jakási autorita a síla. Pohled, kterým sekla po chlapovi by v jiném světě mohl zabíjet a věřím, že ten chlap měl strach o svoje koule. Držel svoje papíry jakoby to byla nějaká ochrana.

„Hele, paninko říkám vám to znova. Objednala jste si dovoz, ale s vykládáním je to za příplatek."

Chlap klepal na podepsaný řádek dole na papíru. Pokrčil rameny a tím dal najevo nezájem.

„Je mi líto, takové jsou předpisy. Buď si to vyložíte do půlhodiny nebo s tím prostě zase odjedu."

Cítil jsem svoje obočí povyjíždět vzhůru. Žena se vrátila k vykládání beden a tentokrát bych přísahal, že nadávky jí unikají skrz zaťaté zuby.

„Dovolte, abych vám pomohl. Tohle není lehká práce."

Podařilo se mi ji vylekat. Pár tmavě až brčálově zelených očí si mě prohlédl zkoumavým a napůl šokovaným pohledem. Rozhodl jsem se nečekat a sebral dvě bedny, které jsem položil na sebe. Obě obsahovaly různé druhy ovoce od jablek, až po lesní plody v malých košících. Žena popadla jednu z menších beden a vedla mě po chodníku dovnitř. Cítíl jsem zvláštní napětí, čím blíž budova byla. Z blízka byla viditelná místy oprýskaná omítka, velká okna by mohla být umytá a dýchalo to starším nádechem. Dokonce i ten zvonek nade dveřmi připomínal zvuk, kterých jsem slyšel jen ve filmech.

„Jste vážně moc milý, že mi pomáháte. Víte, obvykle tohle dělá můj bratr nebo synovec, ale oba mají dnes své vlastní aktivity. Tady tudy... dozadu, prosím."

Následoval jsem ženu opatrně dovnitř. Stoly lemovaly zdi, dlouhý a mramorový pult dominoval prostoru. Na zdech hrála jemně losová barva společně se žlutou. Zahlédl jsem i pár rámů s fotografiemi, ale nerozeznal jsem ani jeden z obrazů. Působilo to domácky, útulně.

„Položte to sem. Má dcera to roztřídí na místa, až se vrátí."

Za slunečními brýlemi nemohlo být znatelné, jak se mi oči zaleskly zájmem. Co nejopatrněji jsem odložil bedny na stůl v rozsáhlé kuchyni. ve vzduchu se vznášela vůně něčeho sladkého a celkově to tady vypadalo jako z reklamy na vaření. Ani má matka snad neměla nikdy v kuchyni tolik uklizeno. Moje pozorování bylo až moc nápadné. Pár zelených očí mě okatě prohlížel. Ticho bylo trapné. Sejmul jsem ze slušnosti brýle a odkašlal si. To vytrhlo ženu z transu.

„Och, jistě. Tohle je nezdvořilé. Já jsem Helen, majitelka tohohle podniku. Ještě jednou děkuji. Dovozce nám udělal čáru přes rozpočet."

Helen... Zapamatoval jsem si jednoduché slovo do svojí hlavy a stiskl nabízenou ruku. Helen Bayerová, matka mojí Beauty. Nemohl jsem zastavit úsměv, který se mi vytvořil na rtech. podle toho, jak se Helen zatvářila jsem na ní zapůsobil. Můj šarm se nedal ignorovat. to by bylo. Její matku bych mohl zvládnout. Opojení z vítězství netrvalo dlouho. Díky zpomaleným reakcím byla i moje schopnost představování nulová.

„Těší mě, jsem Dan... "

Do prdele, pokud by to zmínila před Beauty... Zpanikařil jsem a v hlavě jsem měl najednou prázdno. oči mi putovaly po místnosti. Do prdele, to chce jméno... Čím více vteřin uplynulo tím byla atmosféra i výraz u majitelky restaurace napjatější.

„Ehmm, jsem Billy."

Billy?! Co to kurva?!... Stáhl jsem ruku zpět a na tváři Helen se rozzářil milý úsměv.

„Hezké jméno. Těší mě, Billy. No, asi půjdeme vyložit zbytek, těch beden, co říkáš? Můj bratr nesnáší nepořádek v kuchyni."

Během okamžiku mi bylo jasný, že právě tohle byl špatnej tah ale stejně jsem se smál jako idiot a následoval matku holky, kterou jsem přijel přesvědčit ven do počínajícího pekla jen proto, abych vynosil zeleninu do kuchyně. Jak šílený to je?

Suzannah

Skrz okno mého pokoje prosvítaly teplé paprsky a zcela jistě dopadaly na koberec, kde tvořily světelnou pavučinu. Napůl v polospánku jsem zabořila tvář do polštáře, přikrývka mi během noci sklouzla k pasu, ale kupodivu mi vůbec nebylo chladno. Naopak. Přitulila jsem se ještě blíž k hebkému povlečení, když se matrace za mnou prohnula. Teplo se přitisklo k mým zádům. Horký vzduch ovanul moje zápěstí a stoupal výš nahoru po mém předloktí. Otočila jsem se na bok, abych utekla před tím dotekem, ale byl neodbytný. Něco studeného a mokrého šťouchalo do mojí ruky, postupovalo to výš, po mém rameni, přes ramínko tílka až ke krku. Postel se celá prohnula podruhé. Pozdě mi po kůži přejela hebká srst, těsně předtím, než mým systémem pronikl zvuk fuňění a poté se vlhký jazyk otřel po celé délce mojí tváře. Fuj...

Okamžité probuzení šokem mělo okamžitý efekt. Dlaněmi jsem odstrčila váhu deset let starého zlatého retrívra ze svého těla. Ze svrchu mě sledovaly pátravé psí oči s vyplazeným jazykem.

„Fuj, Douglasi. Slez dolů."

Můj domácí mazlíček seskočil dolů z mojí postele. Vrtění ocasem, pár zaštěkání a škrábání o podlahu byl douglasův univerzální signál pro nutnou vycházku. Podrbala jsem hlavu, která se mi opřela v klíně za ušima a zaostřila na okolí. Můj pokoj vypadal stejně jako včera předtím, než jsem usnula. Má obrovská skříň, postel a psací stůl byl dominantou celého pokoje. Kromě šicí figuríny, kde už byl tři týdny návrh pro džínovou vestu působil pokoj docela prázdně, neosobně. Studený čumák mě znovu šťouchl do ruky. Ukázala jsem na dveře a poslala Douglase pryč. O moment později, už byl vidět jen jeho ocas, který mával ze strany na stranu ve dveřích. Paličák jeden... V odrazu zrcadla jsem několikrát pročesala vlasy a rozhodla, že jakákoliv úprava by byla zbytečná. Už jen pohled z okna sliboval velké parno. Psí štěkání mi bylo dalším varováním, že bych si měla pospíšit. Ledabyle jsem odbyla ranní hygienu a převlékla se do šortek a trička. Z pračky jsem vytáhla svojí zástěru z restaurace a hodila jí do jedné igelitky. Lehká snídaně v podobě jablka musela stačit. Douglas mě přivítal v poslušném sedu u dveří, ale rychlé kmitání jeho ocasu, kterým by klidně vytloukl díru do podlahy ukazoval jeho nadšení. Se smíchem jsem otevřela dveře ven a byla odměněna radostným zaštěkáním poté, co se zlatavá čmouha mihla ve dveřích. Zamkla jsem dveře od bytu a s Douglasem po boku se vydala klidnou chůzí po chodníku směrem k blízkému parku. Měla jsem ještě trochu času, než půjdu pomoct mámě do restaurace. Podle plánu bylo dnes naplánováno doplnění zásob. Strýček Mick a Jack teď pravděpodobně vykládají bedny plné potravin z dodávky, abych je při mé odpolední směně mohla uskladnit ve skladu. Letmo jsem hlídala Douglase a házela mu klacíky pro aport. Park v centru bylo perfektní místo pro odpočinek. Tedy až na desítku kolemjdoucích, další pejskaře, volnomyšlenkářské běžce a taky zvukům aut. Najít klidné a čisté místo bylo něco, co se mělo přirovnat k zázraku...bingo.

Sesunula jsem se do trávy a okusovala jablko. Douglas se po deseti minutách svalil k mým nohám s vyplazeným jazykem až na zem a tlapami strkal do mého boku. Automaticky se má dlaň natáhla k jeho hřbetu.

„Takže spokojený? Udělal jsi, co bylo třeba?"

Netřeba zmiňovat, že Douglas se zdál být nadšený jeho výkonem. Ano, tenhle chlapák si dokázal dobře značkovat svoje území naprosto všemi různými způsoby. Skoro jakoby mi Douglas rozuměl spokojeně zaštěkal a strčil svůj čumák do igelitky. Raději jsem ji urychleně stáhla z jeho dosahu. Otisky psích tlap by na bílé zástěře nepůsobily jako dobrá vizitka. S úsměvem na rtech jsem vstala a oprášila svoje šortky od prachu ze země. Douglasova váha mě málem strhla k zemi, když vyskočil. Nebyl to žádný drobeček.

„Hej, neskákej, Douglasi. Máš nějakou dobrou náladu, hmmm?"

Běžné odpovědi se mi nedostalo, ale ani to mi nevadilo. Dostat Douglase ven byla hračka. Horší byla cesta zpátky. Nejtvrdohlavější člen mé rodiny se vrátil dovnitř bytu jen za podmínky plné misky psího žrádla. Naposledy jsem podrbala Douglase za ušima a pak odešla z bytu. Cesta do restaurace mi netrvala ani deset minut. Stačilo obejít necelý jeden blok od našeho bytu a voilá... budova mého dětství se objevila nedaleko. Už cestou jsem hbitými prsty zavázala kus látky kolem pasu a pak jen neslyšně vklouzla do nitra restaurace. Překvapil mě strýčkův zvýšený hlas a mámino brblání.

„Ale no tak, Micku nic se nestalo. Co jsem měla dělat? Všechno to vynosit sama?"

První, co moje oči zaregistrovaly v jindy prostorné kuchyni byla úhledně vyskládaná pyramida dřevěných a plastových beden různých velikostí. Několik přepravek se královsky vyjímalo i na lince.

„To netvrdím, Helen ale jen stačilo počkat. Měl jsem něco důležitého na práci."

Způsob jakým strýčkovi zatnula čelist bylo jasné, že pravděpodobně dokončoval jeden ze svých projektů. Strýček Mick měl dvě práce. Práci tady, která byla za minimální plat a z rodinného hlediska zadarmo a druhou, kde se živil jako grafik. Dle mého názoru byl v tomhle směru stejně dobrý jako v kuchyni. Právě teď třídil ovoce z koše na dvě hromady a vypadal znepokojeně. Máma nad tím vším pokrčila rameny. Byla tu už od brzkého rána jako vždy, když měla dorazit objednávka, ale něco se muselo stát.

„Fajn, příště nechám vše na tobě. Neměla jsem na vybranou Micku, tak se nerozčiluj. Šlo jen o slušnou pomoc člověku v nouzi, nic nám tady nechybí."

Co?... Zvědavost do mě zatnula svoje drápy v touze zjistit, o čem se ti dva bavili a přesně jako na zavolanou se ve dveřích objevil Jack. V náručí nesl dvě bedna, které byly až po okraj plné sáčků od těstovin po rýži. Stejně jako já měl na sobě stejnou zástěru a vypadal naprosto nezaujatě. Přelétl očima po mně, když odkládal svůj náklad stranou.

„Heleme se, kdo se vyspal do růžova."

S rukama v bok jsem vynaložila hodně úsilí, abych se pokusila vytvořit stejně smrtící pohled jako to dokázala Emma jackovým směrem. Nic se nestalo, nezhroutil se k zemi podle plánu ale naopak já k tomu neměla daleko. Do tváří mi stoupalo horko, když jsem se stala středem zájmu. Strýček i matka roztáhly výrazy do úsměvu s popřáním dobrého rána. Místo trapného okounění jsem popadla nejbližší přepravku s úmyslem dostat jí do skladu. Jack mi byl brzy v patách s jeho pobaveným smíchem.

„Po tolika letech a ty se proměníš v rajče kvůli každé maličkosti."

Soustředila jsem se na klidné a pravidelné dýchání místo vztekání na Jacka, který rovnal jeden z regálů. Mojí prací bylo to samé a podle počtu beden v kuchyni z dneška nebude práce na pět minut. Já i Jack jsme upadli do známého a stereotypního rytmu. Ticho mezi námi bylo ale otřesné. Přinesla jsem další dva košíky s čerstvými rajčaty a přisunula se blíž k Jackovi.

„Tak, jaké bylo rande?"

Podle toho, jak se Jack napjal a hodil po mně pohledem jsem se asi neměla ptát. Kéž bych to mohla vzít zpět.

„Proč tě to zajímá pískle?"

Zúžila jsem své oči na osobu vedle mě.

„Neříkej mi tak."

Tentokrát se Jack usmál jeho pěkným úsměvem a obrátil celou konverzaci proti mně.

„Nemůžu si pomoct a co se mých schůzek týče, tak to není tvoje věc."

Drsný pocit odmítnutí se rozvinul v mojí hrudi z náhlé změny jackova chování. Raději jsem proto mlčela a neodvážila se promluvit jediné slovo. Dnes to vypadalo na špatnou náladu u každého.

„Omlouvám se, to jsem neměl říkat. Je to osobní, Suzan. Navíc myslím, že tvoje hlava je na to moc nevinná."

Pobavený úšklebek zdobil jackovu tvář jak nemravně zakroutil boky, což jsem opravdu nechtěla vidět. Dost názorně ukázal jakým směrem se jeho myšlenky ubírají.Atmosféra se znovu uvolnila a trapné ticho zmizelo.

„Jaký to vlastně bylo na turné? Od tvýho příjezdu jsi o tom skoro nemluvila."

Krev se mi zasekla v krevním oběhu. Zvláštní jak moc dokáže taková nevinná otázka udělat. Mé nehty přebíhaly po etiketách s datem spotřeby a moje oči stejně tak hledaly záchytný bod. Jack se věnoval svojí práci, ale vnímal pořád dobře. Hluboký povzdech opustil moje plíce.

„Jo, byla to zábava."

Mohla bych soudit jen sama sebe, za to jak hloupě jsem se připletla do téhle konverzace, která se obrátila prudce proti mně.Jako nějaká past.

„Byla jsi na velkým motocrossovým turné a ty řekneš jen: „Byla to zábava."? Něco je s tebou špatně, pískle. "

Pokrčila jsem rameny a popadla prázdné bedny, které odnesu zpátky do kuchyně. Jasně, že je se mnou něco špatně, když jsem odešla od někoho, kdo řekne pověstná slova „miluju tě". Jack se smál a zvuk jeho smíchu se odrážel místností. Pro něj to znělo jako vtip, jenže pro mě realita. Pálení v očích mě donutilo urychleně vymyslet jiné téma k mluvení.

„Ty, Jacku... o čem se to Mick s mámou bavil?"

Jackův výraz ztuhl, jak vzal několik beden z mých rukou. Najednou mě to zajímalo ještě více.

„Jen takový nedorozumění. Táta zapomněl na dnešní dodávku potravin a já měl volno. Ukázalo se, že ti idioti z firmy si chtěli naúčtovat další prachy za vyložení a samozřejmě tvoje máma s tím nesouhlasila."

Trpělivě jsem naslouchala každému slovu a nakonec zjistila, že se mračím také. Máma by se měla šetřit a už vůbec by neměla zvedat těžké předměty. Není už nejmladší. S myšlenkou jen na to, jak odtáhnu svojí mámu ze směny a dostanu jí do postele pro pořádnou dávku spánku se stala o mnoho reálnější. Jen ruka, která se obtočila na mém zápěstí mě zastavila.

„Klid, teta si s tím poradila. Vlastně,jestli to chápu dobře, tak se tu objevil někdo, kdo to všechno vynosil. Už nevím, říkala jméno... Bobby,nebo tak nějak. V každým případě je jen dobře, když se tu ten chlap objevil. Pro jistotu jsme prošli všechno drahý, co máme ale nic nechybí."

Zvláštní pocit se rozvinul v mém žaludku. Nechala jsem Jacka rovnat potraviny samotného a sama se potichu vykradla zpátky. Mick měl plné ruce práce s vařením a připravováním jeho specialit. Ani si nevšiml, když jsem mu proklouzla za zády. Stoly se zdály poloprázdné. Na malý moment jsem čekala plnou místnost až k prasknutí, ale potom mě ta představa přešla. Doufala jsem, že můj úsměv není kamenný a připojila se k máme za pultem.

„Ach, to už to máte s Jackem hotové?"

Máma zářila a tím myslím doslova. Pohybovala se do rytmu tlumené hudby, která se rozléhala kolem a přitom stačila obsluhovat zákazníky. Rychle jsem místo ní vyřídila objednávku ženy, která si pouze přišla pro láhev vody a pak se otočila k mámě.

„Jack mi řekl, o tom, co se tu dělo ráno. Je to pravda? Mami, proč jsi mi nezavolala? Přišla bych ti pomoct."

Byla jsem zklamaná. Náš dům byl tak blízko. Proč mi nezavolala?... Byla jsem doma. Máma se na mě podívala se zářícíma očima a vřelým úsměvem.

„Já vím, Suzan jsi totiž moje úžasná dcera. Už je to v pořádku. Ten pozorný mladík se nabídl mi pomoct. Vážně to bylo milé překvapení na tak mladého muže. Důkaz, že gentlemani nevymřeli, nemyslíš?"

Mami... Moje máma byla až moc důvěřivá. Jediné, o co jsem se musela starat byl fakt, co všechno se mohlo stát. Jak to vypadá, tak jen maličkostí dokázal nový cizinec mojí mámu dočista uhranout. Stála jsem u zdi a na jazyku pečlivě volila každé slovo.

„O to nejde, mami. Nevíš, kdo to byl. Co když, to byl zloděj, který si přišel obhlédnout naší restauraci, aby to tady mohl příště vykrást?"

Sevřel se mi žaludek jenom z té představy ale máma se zasmála a věnovala mi malý úsměv.

„Ach, zlato neboj se o mně. Myslím, že je pěkné, když si lidé pomáhají navzájem... a nebyl to cizinec, jmenoval se Billy. Líbil by se ti, zlatíčko. Byl vysoký, svalnatý a..."

„Mami, stop!"

Můj ukazováček vyletěl do vzduchu a já se nechutně zašklebila. Vážně jsem nepotřebovala aby mi moje máma říkala věci, které mě nezajímali. V každém případě má Billy, ať už to byl kdokoliv smůlu. Máma mě chytila jemným stiskem kolem ramen. V poslední době to dělala často. Pokaždé, když jsem byla doma nechyběla hromada objetí a doteků, které mi pak celý rok na koleji chyběly. Oplatila jsem máme stisk.

„Jen mi slib, že příště zavoláš a nepustíš do naší restaurace nikoho cizího."

Zvonek nade dveřmi upozornil na dalšího zákazníka. Já i máma jsem se od sebe rychle odtáhly a vyměnily si chápavé pohledy. Dohodnuto. S lehčím srdcem jsem se alespoň vrátila zpátky do skladu za Jackem. Zbytek dne jsem byla duchem nepřítomná. Vím, že má nervozita byla zbytečná, ale stále mě dusilo pomyšlení na to, že tyhle bedny vynesl z dodávky někdo jiný. Někdo, kdo byl pak tady. Přesně tak to bylo i v hororových filmech nebo kriminálkách...vážně bych měla přestat sledovat televizi.