Suzannah

Koutkem oka jsem pozorovala mámu jak sedí u stolu a pije kávu. Už byla relativně v pořádku. Nevolnost ustoupila, horečka klesla a když mohla Helen Bayerová znova myslet, tak to znamenalo jistou dávku tvrdohlavosti.

„Vím, že mě pozoruješ. Jsem v pořádku, Suzan. Už mi nic není."

Položila jsem hrnek a utěrku v mých rukou na linku. Jistě, že máma o mně věděla. Nemohla jsem si pomoct. Právě se znovu schylovalo k rozhovoru který jsme spolu měly i včera večer.

„Mami, měla by jsi zůstat ještě doma, zajít si k doktorovi."

Uvědomila jsem si, že zním jako strýček Mick. Obvykle mluvil s mámou přesně takhle a já musela jeho zvyk podvědomě převzít. Obrátila jsem se čelem ke kuchyňskému stolu a vyložila značnou část úsilí k tomu aby byl můj výraz vážný. Máma trvala na tom, že půjde do práce. Oblékla si svojí oblíbenou halenku a skládanou sukni. Nepochybovala jsem o tom, že její kabelce bych našla vypranou zástěru. Máma vstala a s úsměvem na tváři popadla mé lokty. Nevzpírala jsem se když mi umístila pusu na čelo jako to dělávala pro vyjádření mateřské lásky.

„Mám úžasnou a krásnou dceru. Jsem hrdá matka, pyšná na tebe zlatíčko. Už se cítím skvěle, nemohu ležet v posteli, když je mi dobře.Vezmi si den volna, připrav se do školy."

Nemělo to cenu. Máma stiskla v povzbudivém gestu mé rameno a já hleděla na zem. Cítila jsem nevolnost při představě mého odjezdu. Bylo to tady. Odjíždím... tenhle víkend, za dva dny. Stačilo mi když jsem vstoupila do svého pokoje a uviděla otevřený kufr na podlaze mého skromného pokoje. Vím, že ani máma nebyla nadšená a proto se snažila tak rychle dostat na nohy. Zabraná do svých myšlenek jsem skoro nepostřehla mámu jak zmizela ve své ložnici. Douglasova srst se mi otřela o nohy a já se jen instinktivně natáhla a hledala huňatou hlavu a to citlivé místo za psíma ušima. Douglas to miloval a dával to hlasitě najevo štěkáním a mácháním ocasem ze strany na stranu. Musela jsem se také usmívat. Vkročila jsem do pokoje a raději se pečlivě vyhnula místu kde ležel kufr společně s letenkami uvnitř. Měla jsem všechno tak perfektně promyšlené a zajištěné, že jsem jen čekala na příležitost až Douglas rozhází mé věci. Nestalo se.

Sledovala jsem Douglase jak skáče na matraci a upírá na mne psí oči. Dát si volno nebyl špatný nápad, alespoň na chvíli. Pustila jsem hudbu pro odreagování a se skicákem v ruce zaujala místo vedle Douglase. Má postel byla dost velká pro oba ale stejně byl Douglas velký pes. Nedokázal ležet vedle mě. Váha chlupatého těla zalehla mé nohy a už se nehnula. Pokud bych se pokusila o útěk tak by to bylo jako hýbat s těžkým nákladem. Tohle byl prostě Douglas. Položil si hlavu na přední tlapy a byl spokojený. Já se zády opřenými o čelo postele jsem byla také uvolněná. Čekala jsem na příchod inspirace. Neuplynuly ani snad tři minuty, než se pokojem rozezněla melodie mého mobilu. Douglas okamžitě zvedl hlavu a zaštěkal, o okamžik později byla váha z mých nohou pryč a já měla volnost pohybu. Douglas stále štěkal a strkal svůj čumák do mé tašky. Musela jsem odstrčit jeho hlavu pryč,a bych se pro mobil dostala. Neznámé číslo na displeji telefonu mne překvapilo. Zvedla jsem telefon a povelem naznačila Douglasovi aby šel pryč. Poslechl.

„Haló?"

„Zdravím, omlouvám se za vyrušení. Jsem Cassandra Miery a volám ze středoškolské kanceláře. Mluvím se slečnou Suzzanah Bayerovou?"

Má dolní polovina těla našla oporu na matraci zatímco jsem cítila jak se mi zvedá tep. Něco se muselo pokazit. Možná jsem špatně vyplnila formulář s přihláškou mimoškolních aktivit nebo mě chtějí přestěhovat do jiného pokoje. Nebo mi možná chtějí přidělit spolubydlící... V hlavě se mi najednou vyrojilo tolik myšlenek, až jsem zapomněla na ženu v telefonu.Hlas se mi třásl od stresu a zněl příliš vysoce.

„A-ano, to jsem já."

V telefonu praskalo. Skoro jako šustění papíru a také zvuk klikání na klávesnici. Kousala jsem se do rtu a vyčkávala. Napětím jsem skoro nemohla dýchat.

„Víte, máme potíže s vaším bankovním účtem. Několikrát jsme se pokusily strhnout finanční částku za vaše ubytování a studium z vámi poskytnutého bankovního účtu ale banka nám oznámila, že na vaše konto není dostatečné. Volám vám, abychom tuto situaci nějak vyřešili."

Všechen vzduch mi unikl vzduch a zamrkala musela jsem zamrkat, abych potlačila závrať. Nemohla jsem promluvit. Přes prvotní šok se mi dařilo jen koktat a dávat dohromady slova. To nemohlo být možné.

„T-to, musí..musí jít o ně-nějaký omyl."

Drtila jsem mobil ve své ruce a druhou rukou objímala svůj pas. Žena se odmlčela a tím jen protahovala moje zmatení. Slyšela jsem povzdech, takový ten typ povzdechu, kdy se chystáte říct něco špatného a potřebujete to říct, co nejvážněji a klidně.

„Slečno Bayerová, můžete si být jistá, že jsem to ověřila. Je mi líto. Ve své elektronické schránce určitě najdete oznámení. Opravdu vám musím oznámit, že je nutné uhradit částku za ubytování i poplatek za studium, které nepokrývá vaše stipendium a to nejdéle do konce tohoto týdne. Jinak mě opravdu mrzí okolnosti situace ale vaše studium tím může být přerušeno. Rozumíte tomu?"

Zírala jsem na podlahu a nemohla pochopit, že se tohle děje. Nebylo to možné. Šlo o mámin účet. Trvala na tom, že mi zaplatí školu, šlo o její peníze. Není možné, aby tam nebyly. Přikývla jsem a neuvědomila si, že tohle osoba na druhé straně hovoru nevidí.

„Ano, rozumím. Děkuji za informaci."

Mluvila jsem jako robot a přitom zapínala počítač přihlášením na účet. Čekání bylo hrozně dlouhé a hlas ženy mne jen znervózňoval.

„V pořádku. Věřím, že jde o nedorozumění. Omlouvám se za vzniklé nepříjemnosti. Přeji, krásný zbytek volna."

Konečně zavěsila a i když už byl mobil hluchý, tak mně zvonilo v uších, když jsem se dívala na zprávu z banky. Všechny peníze na mojí školu byly pryč. Ta částka, co tam měla být zmizela. Byla vybrána celkem nedávno... měsíc zpátky. Otupěle jsem vstala od počítače a váhavými kroky přešla skrz kuchyni do máminy ložnice. Opřela jsem se ramenem o dveře a pro odvahu založila ruce na hrudníku. Máma právě stlala postel, prozpěvovala si. Neviděla mne takže jsem ji sledovala jak se snaží Douglase odhánět od toho, aby skákal na postel. Nabrala jsem vzduch do plic a zastrčila pramen vlasů za ucho.

„Mami, co je s mými penězi na školné?"

Máma se ani neotočila. Ustala ve falešném zpěvu a uhladila povlečení.

„Co by s nimi mělo být, zlato?"

Zamračila jsem se a mlčela dokud se máma neotočila. Musela si všimnout mého výrazu. Úsměv jí zamrzl na rtech a já hledala náznak v její tváři. Nevypadala, že by o tom něco věděla. Cítila jsem jak si nehty zarývám do předloktí ale na tom nezáleželo. Musela jsem to přeci říct.

„Volali mi ze školy. Nemohou uhradit peníze za ubytování a studium. Myslela jsem, že je to omyl ale právě jsem zkontrolovala výpis z účtu. Ty peníze tam nejsou, mami."

Mámě spadly ruce podél těla. Výraz v její tváři povadnul a zbledla. Stály jsme tam v tichosti zírající jedna na druhou. Máma vzhlédla s očima skelnýma, v jediném rychlém pohybu schovala tvář do dlaní a zřítila se na právě ustlanou postel. Neslyšela jsem žádné zvyku ale ramena se jí otřásala. Viděla jsem to a okamžitě přispěchala k posteli. I Douglas zkoušel svojí verzi psí útěchy. Držela jsem mámu kolem ramen a bála se.

„Půjčila jsem mu kreditku. Vůbec mě nenapadlo, že je toho schopný. Zlatíčko, tak moc mě to mrzí."

Ztuhla jsem a nezmohla se na jediné slovo. Máma nebrečela. Bylo málo věcí, které by k tomu mámu donutily a já až moc dobře znala tenhle tón. Znala tenhle pohled. Obě jsme věděly o kom mluvíme. ON, byl tady a znovu použil svoje řeči k tomu aby z mámy vymámil další peníze. V hrudi mne bodlo zklamání a vztek. Malé zrnko vzteku na mojí vlastní mámu za to, že podlehla a za to, že ji Mick neohlídal.

„Vždycky mě oklame, ale tvrdil, že potřebuje jen pár dolarů. Nikdy by mě nenapadlo, že..."

Neslyšela jsem další mámina slova. Vstala jsem a jako v transu kráčela z ložnice. Ani jsem si neuvědomila, že jsem u sebe v pokoji a házím do tašky nezbytnosti, co mi přišly pod ruku jako telefon, peněženka, klíče. Moje myšlenky se točily jen kolem mého školného, mojí kariéry, mé příležitosti. Dřela jsem, dřela jsem abych dělala, to co miluju... vím, že nemáme peníze. Není tu šance, kde vzít peníze na školné. Půjčka by byla hloupost. Splatit úroky není pro naší rodinu. Asi na mne až teď dolehla tíha celé situace. Potřebovala jsem odsud. Tady jsem se dusila. S malou taškou přes rameno jsem se ve dveřích srazila s mámou. Její oči byly červené a nateklé.

„Kam jdeš? Suzan, co chceš dělat?"

Uhnula jsem pohledem od mámy, protože jsem se jí nedokázala podívat do očí. Prostě jsem ji obešla a cítila jak mi buší srdce v hrudi.

„Jdu se projít, mami. Potřebuju přemýšlet... řekni Jackovi a strýčkovi, že dnes na směnu nepřijdu."

Otevřela jsem dveře od bytu a slyšela matku jak je na pokraji zhroucení. Douglasova srst se mi otřela o nohy a já shlédla dolů. Alespoň on mi bude dělat společnost a hebký polštář kam budu moct schovat svojí mokrou tvář.

Půl kapitoly je lepší než žádná. Ráda bych znala váš názor na tuhle polovinu. Ta druhá bude patřit Dantemu. Možná víte, kdo je ten ONo kterém Suzahnina máma a sama Suzannah mluví. 

A ještě jedna věc. Hrozně a šíleně moc mně už před dlouhou dobou dostala ilustrace, která mi dostala do rukou od jedné čtenářky. Vyrazilo mi dech, že někoho něco takového napadne. :D Já vás sobecky prosím pokud jste něco vytvořily k příběhu Přesvědč mě, tak mi to pošlete. Ráda bych to viděla a když to bude stát za to nebo budete chtít, tak to tady také uveřejním. :) 

Nikeda_Wolfer Moc ti děkuju ;) A omlouvám se, že je to až za tak dlouho :/