1. Zima vlády krále Benedikta II.

Lidé tvrdili, že mu stíny radí, kdo má být jeho další oběť. Nebylo na tom mnoho pravdy, ostatně strach dokázal skutečnost velice dobře pokroutit. To, že jeho zjev připomínal příchod samotné temnoty, už vyvrátit nemohl. Vlastně mu to nevadilo. Naopak, lidská zášť a stranění se skýtali mnoho výhod. Snadno dostal, co chtěl, a jeho plánům nestála v cestě žádná morální zásada. Co budeš namítat proti pobití několika mužů, když víš, o kolikero více jich má zločinec na svědomí? Ne, to nemá cenu. Ta lákavá, svádivá, myšlenka vyvolala na chladné tváři úsměv zvráceného potěšení. Stejnou zlou auru vyzařovaly i rázné kroky mířící vpřed blátivou ulicí. Jemný déšť slil všechny neřesti na popraskaných kamenných dlaždicích do jedné špinavé stoky a pak ji hnal okolo podrážek nezvaného chodce. Kvalitní, jistě drahé, boty černé barvy prozrazovaly svědectví úplně jiného druhu hříchů. Byl to také jediný pár bot, který se mezi zašlými, polorozpadlými chatrčemi procházel. Celá ta čtvrť byla plná bezzubých úsměvů a míst, kam zákon nedohlédl. Ze zapadlých koutů, kde se lidi odvážili šeptat si do ucha, se začaly šířit zvěsti. A pohádky.

Už od počátku to byli velcí bojovníci, říkaly. Tvářili se jako bohatí dobrodinci, kteří shovívavě nechali ostatní prosperovat v jejich přítomnosti. Ale moc jim zachutnala. Najednou drželi vše ve svých rukách a nebylo nikoho, kdo by se tyranům vzepřel. Až na Sluneční slunovrat povstal jeden hrdina, jež je pro své obětavé činy znám pod přízviskem Statečný. Zmařil jejich špinavý rituál, načež potajmu shromažďoval vojáky, aby se je na Zimní slunovrat, bratra toho hřejivého, vydal porazit. Byl to jejich dřívější společník, partner při studiu i neuvěřitelných bojích. Když se dověděl, jaké hrůzné myšlenky se líhnou v hlavách jeho druhů, zděsil se. Marně je přemlouval, marně se dotazoval, co se s nimi stalo. Nenávratně propadli temnotě. Statečný, vida, že přátelům již nepomůže, jal se varovat ostatní. Během krutovlády Tří podporoval odboj a veškeré své prostředky užíval k pomoci potřebným. Jakmile nastala noc před zimním magickým dnem, vyrazil. S vojskem v patách přepadl hrad v ledových pustinách, kde se zrádci chystali na nový, mnohem krvavější rituál. Strhla se nelítostná bitva. Hradby byly odolné jako málo obraných zdí, co bylo kdy postaveno. Nakonec se, díky brilantní strategii Statečného, podařilo útočníkům dostat dovnitř. Tam se rozhořel další, mnohem velkolepější boj. Mezitím, co proti sobě vyráželi skupinky obránců a narušitelů, vůdce povstání se pustil do křížku s původci toho všeho zla. Takový souboj ještě země nikdy nespatřila, měření sil daleko přesahující naše chápání. Zapomenutá kouzla jiskřila ve vzduchu. Nebylo jasné, kdo se stane vítězem. Statečný, ač proti přesile, se nevzdával. Jeho meč se míhal vzduchem tak rychle, že ho smrtelníkovo oko nemohlo spatřit jinak, než jako vířící šmouhu. Podhled jeho očí prorážel okolní chaos. Vyzařovala z něj taková vznešenost a neporazitelnost, až se úspěch zdál být jistě osudem přislíben pouze jemu. I zalekla se ta zkažená srdce a lstivě ho ve chvíli nepozornosti bodla do srdce. Ale ani smrtelná rána nezastavila Statečného od osvobození nevinného lidu. S posledním výdechem zpřetrhal vlákna temné magie, se kterou Tři ovládali svět. Poražení ze strachu utekli a schovali se ve stínech, odkud se kdysi vynořili. Když byla hrozba zažehnána, vrátili se vojáci spolu s tělem hrdiny zpět, do hlavního města, aby uctili jeho památku. A po celé zemi konečně zavládl mír. Nechť tento hrdina se všemi svými dobrými skutky navždy ulpí v naší paměti.

Rudé rty pronášely slova obdivu a pokory spěšně, jako by je měl někdo každou chvíli přerušit. Zároveň se však stále snažily o poutavé vyprávění, aby si ho malí posluchači dobře zapamatovali. Jakmile příběh skončil, všechna dítka se uchváceně zadívala na vypravěčku. Vykulené oči viděly vílu z obdobného vyprávění, jak jim laskavě svěřuje tajemství. Jak krásné měla vlasy oproti mastným, slabým pramenům chudých žen. Husté a zdravé se jí kroutily okolo uší a pak postupně přecházely v dlouhé vlny. Jako kdyby jí na ramena spadal vodopád tmavé čokolády. Mladí uličníci nikdy žádnou neochutnali, ale viděli ji v okouzlujících skleněných vitrínách cukráren pro bohaté měšťany. Nezbední holomkové s roztrhanými šaty nedostávali sladkosti.

Ovšem tahle vzácná paní se k nim chovala tak blahosklonně. Hluboké zemité oči je považovaly za důležité, žádaly po nich slib, ať dávají pozor. Vyvolení šťastlivci, tak jim to aspoň připadalo, si budou svědomitě opakovat pohádku od kouzelné bytosti každý večer před spaním. Přestože nadšený hlouček by se rád zdržel déle, drobné, sněhově bílé ruce je vyprovodily ze dveří. V tuhle dobu nebylo radno zdržovat se kdekoli mimo domov. Zakrátko dětský úžas vystřídala ponurá atmosféra. Předzvěst. Mladá žena to věděla. Zrezivělé panty s nesouhlasným skřípěním vpustily dovnitř očekávaného, a přece nezvaného návštěvníka. Éterická kráska jim to nezazlívala, ona sama měla mnohdy potíže překazit jeho plány.

„Plníš hlavu malých dětí hloupými pohádkami?" Vysmíval se jí. „Od kdy jsi tak dobrotivá?" S každou větou se přiblížil o dva kroky. Teď už stál téměř u ní. Jestliže jeho hlas připomínal pichlavé pobavení, pak jeho oči se daly považovat za ostré, smrtící čepele. Pomalu se zařezávaly hlouběji a hlouběji do protivníkova nitra, zatímco za sebou zanechávaly bolestivé rýhy. Drobné tělo se zachvělo. Všechny její smysly křičely, aby se dala na útěk, pryč z dosahu predátora. Ale tahle hra měla jiná pravidla. Místo toho se narovnala a medovým hlasem odpověděla.

„Mám se bát? Přišel netvor zavraždit nevinnou dívku? Byl by z toho skvělý příběh, nemyslíš?"

„Ty? Ne. Smrti se dnes bát nemusíš. Přišel jsem si.... promluvit." Kroužil kolem ní jako sup. Za jak dlouho jí bude svírat v pařátech?

„Co by mohlo být tak zajímavé, že se dostaví sám pán noční tmy?"

Zavrčel. Nebavila ho hra na krásku a zvíře, přestože ten hrdelní zvuk opravdu divokou zvěř připomínal.

„Řekni mi, kde je? Co zamýšlíte? Já tě znám. Dříve nebo později se tohle království rozpadne, a pak budeš přes všechnu svojí nechutnou snahu na mizině, bez prostředků na záchranu. Takže mi v tvém vlastním zájmu prozraď, kam jsi to ukryla."

V prostoru ohraničeném pár sbitými prkny vládla nebezpečně napjatá atmosféra. Oba přítomní byli ve střehu. „Tak kde?" Třemi ráznými kroky se ocitl u ní, drsně ji popadl a natiskl na zeď. Naklonil se k ní a do ucha jí zašeptal „Vím, žes to byla ty." Dech ztělesněné bouře jí šimral na holé kůži krku. Pod ní jí zběsile bušil tep. „Řekni mi to." Stisk na zápěstích zesílil. Když neodpovídala, pustil ji. Náhlá volnost zastihla hnědovlásku nepřipravenou. Tvrdě dopadla na zem. Do dlaní se jí zabodaly třísky, za což zčásti mohla hrubá, špatně vyrobená podlaha, zčásti rychlý pád. Třebaže se nacházela v ponižující pozici, jakmile po chvilce zvedla hlavu, bojovně vystrčila bradu dopředu.

„Mýlíš se. Nový král je schopný. Společně přijdeme na způsob, jak tuhle zemi učinit mocnou. To ty mi pověz, proč bych se měla přidávat k poraženému zločinci?"

Predátor naklonil hlavu. Zahleděl se na rudý úsměv, bílé zuby, porcelánovou pleť, hebkou jako ty nejjemnější látky, které tkali pouštní nomádi ze samotného vánku. Vyzývavě mu pohled oplácela přes oponu hnědých pramenů, jež jí volně spadaly na záda, ramena, přes obličej, když je nedržela žádná spona. Neměl ji rád. Ovládalo ho téměř zuřivé podráždění, kdykoli se na ni podíval. Teď mu v hrudi přecházelo ze strany na stranu netrpělivé zvíře připravené zaklesnout někomu tesáky do hrdla, on ho ovšem dokázal dokonale ukočírovat. Pro nápadně tmavé oči nebylo typické nechat na povrch vyplout zuřivost. Naopak, jeho největší zbraní byla chladná vypočítavost, často tak brilantní, že roztříštila vše ostatní. Studoval a odhadoval. Rusalka mu nic neprozradí. Věří svým pohádkám, zaslepena vůči zcela jiné realitě. Avšak král, mladý, ve vládnutí ještě ne příliš zkušený, ten by se dal přesvědčit. Nebylo pravděpodobné, že by věděl, kde hledaný předmět je, koneckonců ona si ráda nechávala svá tajemství pro sebe, ale uzavřít s ním spojenectví by se hodilo do budoucna.

Pomalu se otočil. Přestože se mu stále pod splývavou vlněnou látkou pláště rýsovaly napnuté svaly, jako kdyby byl v pozoru, kráčel s nenucenou ležérností. Na chvilku se zastavil, jen aby mohl prohodit poslední větu.

„Nevadí, zjistím to sám."

Hrozivou ozvěnu těch slov nepřehlušilo ani rázné bouchnutí dveří.

............

V červených polstrovaných křeslech okolo malého kulatého stolu, tak akorát pro dva, se mezi sebou domlouvala dvojice potenciálně nových spojenců. První z nich, menší, zato však šlachovitý muž si měřil zkoumaným pohledem toho druhého.

„Tak tedy, na co konkrétně potřebujete zbraně, které se ode mě chystáte odkoupit? Dnes je nebezpečná doba. Všichni vědí, že brzy budete prohlášen za nepřítele království, nejste-li jím neoficiálně už teď. Povězte mi, proč bych vám měl pomáhat?"

Oslovený se ani nezachvěl, když se na něj upřela vypočítavá černá očka, místo toho se na ryšavého společníka přátelsky usmál. Zbrojíř měl bystrou hlavu, proto s ním tak rád vyjednával. Na rozdíl od kovářů a obchodníků se věnoval obojímu, a tak nejen dobře znal své řemeslo, ale i uzavíral smlouvy v rozumných mezích.

„Nemusíte se bát. Lidé často přehánějí. Ujišťuji vás, že mám dobrý důvod vás žádat o pomoc. Po dokončení akademie jsem složil přísahu věrnosti a cti a tu dodržím." Hluboce se mu zadíval do očí. Chvíli se oba poměřovali a zvažovali slova toho druhého. Pak se zrzavý zbrojíř spokojeně opřel do křesla. Znal muže naproti už dosti dlouho, ještě před celou aférou, a teď viděl, že je stále stejný. Věřil jeho slovům. Však on se v pravou dobu dozví, co má jeho mazaný přítel v plánu.

„Než jsem sem přišel, dlouho jsem váhal, zda mám pozvání na schůzku přijmout. Mezi lidmi se o vás šíří mnoho nepěkných věcí. Ovšem nyní jsem se přesvědčil, že vám stále mohu důvěřovat. Ač jste mi neprozradil žádné informace o plánech, které chystáte, a ač některé mé pochyby přetrvaly, můžete se mnou počítat."

Po delší době si ti dva mezi sebou vyměnili dobrosrdečný stisk pravic. Přestože se zpočátku zdálo setkání jako strohé, nakonec se napjatá atmosféra rozplynula. Oběma se ulevilo.

„Jsem rád, že se shodneme, příteli. Zanechme tedy pro teď povinností a raději si povězme, co je nového." Mladík v pěkném kabátci z tmavě modrého sametu opětoval stisk rukou stejně pevný, jako mnoholeté přátelství mezi nimi. Pak už se konverzace stáčela okolo veselých témat, kdy si vyměňovali všechny novinky, které se nakupily během let.

Uběhlo několik hodin v přátelském duchu, než se mužík naklonil blíže ke stolu. Založil si ruce na klíně a s vážnou tváří, tolik rozdílnou od předchozího veselí, se odvážil položit nebezpečný dotaz.

„Co se doopravdy stalo tu noc? Kolik si toho vymysleli ustrašení vesničané? Je těžké říci, co se ti honí hlavou, ale něco takového... Nebylo to přesně podle těch příběhů, které teď kolují, že?"

Bez dechu vyčkával na odpověď. Jenže po pár vteřinách se mu dostalo pouze tajemného pousmátí.

„To tajemství si nechám ještě chvíli pro sebe, jestli dovolíš. Do budoucna to nemá pražádný význam, nevidím důvod se tím znepokojovat. Až to bude třeba, snadno kohokoli přesvědčím o své nevině. Neměj obavy."

Takže pravda se rozhodla skrýt před světem. Zbrojíř si dlouze povzdechl. Dobrou chvíli pozoroval mlčenlivého člověka naproti sobě, než se poraženecky vrátil k tématu o nových obchodních lodích v přístavech. Čas plynul rychleji a rychleji. Brzo se nachýlila doba rozloučení. Menší z obou mužů hlasitě odsunul židli, načež si oba začali vyměňovat rozjařené pozdravy a sliby. O několik minut později druhá osoba osaměla.

Postava v drahém oblečení přemýšlela nad zvědavou otázkou, i poté, kdy už dobrácký výrobce zbraní dávno odešel. Velice dobře si na tu událost vzpomínal. Až příliš dobře. Zavřel oči. Výkřiky. Hustý kouř. Jeho blízký přítel máchá stříbrným ostřím. Na kratičký okamžik se na něm zachytí odlesk světla a prorazí okolní chaos. Pak se ale meč pohne dál v setrvačném pohybu dolů. Ozve se vysoké zvonění. To on na poslední chvíli zvedl svoji zbraň v obranném krytu. Jejich čepele se sráží ve stále rychlejším sledu třískání oceli o ocel. Již to není jen boj, ale tanec na život a na smrt. Musí něco udělat. Brzy bude pozdě. Pak si toho všiml. Ten chtivý úšklebek v očí jeho protivníka značící jistou lest. Něco chystá! Pozorně sledoval každý jeho pohyb. Teď! Mezitím, co spolu zapáleně sváděli souboj, nenápadnými pohyby druhé ruky....

Ne! Mladý muž prudce zamrkal. Ty vzpomínky sem nepatří. Přesto nemohl z hlavy vyhnat obraz, jak se jeho ostří noří do soupeřova hrudníku. Ven vytéká krev. Ty jemné pramínky jsou kupodivu malé na to, co značí. Neustále přítomná jiskra v oku vyhasíná. Tělo padá na zem a už se nikdy nemá znovu samo zvednout. Jak strašný pocit by ho teď měl stravovat. Ale, i když to nepovažoval za příjemné zážitky, nepronásledovaly ho. Necítil vinu, když mu probodl srdce.