„Jsem velice vděčen za Vaši už několikátou návštěvu v tak krátkém čase, mohu vás však ujistit, že v mém sídle se neděje nic, co by vás mělo jakkoliv znepokojovat," pronesl v duchu společenských konvencí, avšak pohledem dal jasně najevo, že ho jejich zvýšený zájem vůbec netěší. Lordova slova byla mířena dvěma mužům, které právě vedl po chodbě. Oba byli oblečení v černých košilích a vestách s logem státu Letie a také znakem společnosti, pro kterou pracovali – inspektoři pro vyhledávání magie.

„Rozumíme vašemu rozčarování, lorde Ragisi, nicméně jistě chápete zájmy Nejvyšší rady a zákon o zákazu provozování magie. Kdesi na vašem panství byl přitom výskyt magie hlášen," odpověděl mu jeden ze dvou mužů, kteří ho doprovázeli na cestě chodbou, „jistě potom chápete, jaké nemilé důsledky by to pro vás mělo, kdyby rada zjistila, že někoho provozujícího magii skrýváte, či ji dokonce sám provozujete."

Mužovo povytažené obočí značilo, že nemají na hlouposti čas ani nervy, Ragis se tím však nenechal vyvést z rovnováhy.

„Pokud na mém panství někoho takového naleznete, velice ochotně takového člověka předám Radě podle zákona, ujišťuji vás však, že nikoho takového neznám."

„To posoudíme my, zda tu někdo takový skutečně je, o vašem případu se už dokonce doslechl i rytíř Tristam, doporučoval bych vám tedy spolupracovat. Ten totiž nechová vůči lidem provozujícím magii takovou schovívavost, jako já." 

Společně prošli dalšími dveřmi a ocitli se v pracovně. Prostorná místnost s velkou knihovnou na levé stěně, cihlovým krbem a masivním stolem, za kterým lord Ragis obyčejně pracoval.

„Toto je poslední místnost, která nám zbývá. Mám tady spoustu důležitých knih a dokumentů, prosím tedy o opatrnost," informoval Ragis inspektory, kteří se hned během chvíle pustili do práce. Moc ohleduplně se nicméně nechovali a Ragis je tak musel ještě několikrát důrazně upozornit zejména na své kontakty v hlavním městě a že si jim bude na jejich počínání stěžovat. Nic, co by se jim hodilo, zde však inspektoři nenašli, což jim zrovna radost neudělalo.

„Veškeré lidi pohybující se v tomto domě jsme už tedy také viděli?" zeptal se jeden z pátrajících mužů, zatímco procházel hřbety jednotlivých knih a zkoušel, zda některý z nich neprobudí nějaký tajný mechanismus.

„Ano," reagoval lord. „Veškeré služebnictvo, včetně těch, co měli dnes volno, jsem nechal předvolat kvůli vám."

V jeho hlase už se zračila značná netrpělivost. Oba muži ho jeho domem provázeli už třetí hodinu.

„Zdá se, že tady také nic nenajdeme," promluvil jeden z mužů spíše ke svému společníkovi, Ragis na to však reagoval spokojeným úsměvem.

„V tom případě pojďte, dovedu vás zpátky k domovním dveřím." Ragis otevřel dveře do chodby a pobídl oba k další cestě.

„To je velmi zajímavý obraz," přerušil ho jeden z mužů. Na stěně naproti oknu tu visela skutečně krásná malba, která také musela stát nemálo peněz. Muž přistoupil až k ní a se zájmem si ji prohlížel.

„Světlušky nad Jarou, obraz od Thomase Loriho, nedotýkat se," odpověděl mu Ragis, poprvé od jejich příchodu se známkou nejistoty v hlase. Nervózně přešlápl z nohy na nohu a opět pobídl gestem inspektory k další cestě, obdivovatel obrazu se však zatím k odchodu neměl.

„V umění se vcelku vyznám, takový obraz vás musel stát hodně peněz." Muž si ho stále se zájmem prohlížel, když se však ozvalo významné odkašlání jeho druha, otočil se od obrazu a všichni tři brzy pokračovali ve své cestě k domovním dveřím. Ragis za oběma zabouchl dveře své knihovny a nenápadně si setřel pot z čela. Tohle bylo skutečně o fous.

Když inspektorský kočár konečně zmizel za vzdálenou zátočinou, obrátil se Ragis na patě a urychleně se vydal nejkratší cestou zpátky do pracovny. Dovnitř vrazil jako velká voda a hned se hnal k obrazu, který si inspektor tak zaujatě prohlížel. Na jeho pozlaceném rámu otevřel malinkou tajnou přihrádku a zatáhl za páčku uvnitř. Ozval se rachot ozubených kol, jak kladkový mechanismus vytahoval jeden díl knihovny nahoru, a za ní se objevila tajná chodba prostorná tak akorát pro jednoho mírně skrčeného člověka. Do té lord vlezl a za moment se ocitl ve velké, tajné laboratoři.

Ve ztemnělé místnosti zářilo hned několik olejových lamp, jejich světlo však přesto nedosáhlo do spousty temných zákoutí. Podél zdí stálo několik stolů přeplněných nejrůznějším vědeckým, alchymistickým i astrologickým náčiním, a také spoustou knih. Vzadu bylo také několik zamřížovaných cel, taktéž téměř ponořených ve všudypřítomné tmě.

„Návštěva neprobíhala tak v poklidu, jako vždy?" Na lorda promluvil muž sedící na vysoké židličce u alchymistického stolu. Míchal právě nějakou substanci na složitém aparátu před sebou a k příchozímu ani nezvedl zrak.

„Neprobíhala," zavrčel Ragis a začal chodit po místnosti sem a tam, zatímco chrlil přímo vodopád stížností.

„Zatracená rada, prokletí inspektoři, aby je všechny samo peklo spolklo. Věčně tu čmuchají a den ode dne jsou přidrzlejší. Už je ani pořádně nezajímá, že štědře podporuji mnohé státní zájmy i tu jejich přihlouplou válku. Ta banda hlupáků v čele s Tristamem a dalšími je tak posedlá svým posláním vyhubit magii, že se nezastaví před ničím. Jednou si nějaký tupec ze služebnictva vymyslel, že tu provozujeme magii a teď už se toho neustálého otravování nezbavíme. Dnes už mi čmuchali dokonce v pracovně a jeden z nich byl takhle blízko, aby si toho tajného mechanismu všiml!"

Během celého toho nenávistného proslovu druhý muž ani nehnul brvou, namísto toho odkapával velmi opatrně cosi z kapátka do kádinky. Kapalina v nádobce zasyčela a bleskově se zbarvila z temně modré na sytě zelenou.

Působivá změna barev na chvíli pozastavila lordův monolog, potom si ale vzpomněl, co dalšího je původem jeho starostí.

„Kryju ti záda už dlouhé měsíce, živím tě, kupuji ti za nemalé peníze to nejšpičkovější vybavení do laboratoře, žádné velké výsledky se však prozatím nedostavují. Možná by mé problémy spíš zmizely, kdybych tě konečně poslal ke všem čertům a se sklenkou vína pobaveně sledoval tvé pokusy o útěk před zapálenou hranicí."

Teprve teď dokázal doposud absolutně klidného společníka doslova zvednout ze židle.

„Lorde, ujišťuji vás, že dělám, co mohu, některé přírodní a magické záležitosti se však uspíšit nedají."

„Tak jim řekni, ať pohnou, abychom se nějakých záležitostí vůbec dočkali dřív, než sem naběhnou inspektoři s pochodněmi," skočil mu do řeči Ragis.

„Nemusíte mít strach, můj pane," odvětil a v očích se mu temně zablýsklo. Dokonce i lordovi v ráži z toho přeběhl mráz po zádech.

„Ověřil jsem dnes své výpočty a všechno perfektně sedí, oba zemské měsíce se mají křížit v podvečer už za dva dny, přesně na starodávný svátek Karacun. Tato namíchaná substance podaná do žíly by mohla v takovém magickém čase stvořit skutečně silnou magickou entitu, spoutanou rituálem Dominum k vaší vůli."

„Dobře, i ve tvém vlastním zájmu doufám, že se výpočty nemýlí," reagoval Ragis. „Jako vždy ti zajistím vše potřebné k tomu, abys mohl vše bez problémů provést. Jaké jsou možné komplikace?"

„Ještě přesně netuším, co vlastně mohu stvořit. A pokud se rituál nepovede, testovaný subjekt nejspíše zemře v krutých bolestech."

Ragisův pohled zabloudil do rohu místnosti, kde v pečlivě uzamčené cele seděla zády k nim dívka. Světle hnědé vlasy jí splývaly až na ramena a její oříškové oči sledovaly ruce, ve kterých právě pletla věneček z modrých a bílých květin. Rozhovoru dvou mužů nevěnovala pozornost, namísto toho si tiše prozpěvovala. Bílá růže v temném lese. Znal tu píseň. Dodávala lidem naději v těžkých časech. Jak těžké časy nastanou pro ni za dva dny, to ani jeden z mužů neuměl zodpovědět.

Oba stáli u lůžka přestěhovaného do pracovny a mlčky sledovali děni na obloze za oknem. Obloha byla jako vymetená a oba měsíce tak vrhaly tak silné světlo, že nebylo třeba svítit. Co nevidět se navíc měly oba křížit.

„Napíchněte jí jehlu do ruky, já připravím zbytek," poručil alchymista Ragisovi a pomalu naléval sytě zelenou substanci do kapačky. Lord udělal, co se po něm žádalo, a poté už jen sledoval, co se chystá. Dívka do této chvíle ani necekla, pouze soustředěně sledovala strop místnosti. Na něm namalován výjev zlatavého pole u blankytně modré řeky, zalitého paprsky poledního slunce. Od takového klidné scenérie teď děvče snad nemohlo být vzdálenější. Ragisovi jí bylo skoro líto. Vzpomněl si ale, jak dlouho už touží po něčem skutečně velkém, mocném. Stočil tedy pohled zpátky na kapačky.

„Je to tu," oznámil alchymista při pohledu z okna, „povolte kohoutek, můj pane."

Té noci naplnil dívčí křik celé širé okolí.