8. kapitola
Myšlenky na podivnou legendu, kterou jí stařec vyprávěl, pronásledovaly Iridu i při nákupu zásob, a potom ještě na cestě zpět za Clementine. Kolem zákazu magie a jejího zmizení ze světa už se za ta léta vyrojilo tolik příběhů a jejich verzí, že znát tu správnou bylo v podstatě nemožné. Na druhou stranu, ten muž nevypadal jako potulný vypravěč a jeho výraz nevypovídal, že by šlo o nějaké vtipy. Navíc znal i to proklaté heslo. Když ho vyslovila, nezaváhal ani na okamžik. Že má ten nalezený amulet magickou moc, to poznala hned, jak jí ho její přítelkyně ukázala. Dost možná nějak souvisel s tím, co se jim stalo u povozu. Při té vzpomínce se otřásla, ani ne tak ze strachu, jako spíše ze znepokojení. Vždyť ti dávno mrtví muži nerespektovali zákon smrti.
Konečně ji cesta dovedla až mezi poslední domky a mezi nimi se jí už otvíral pohled na kopec obehnaný dřevěnými plůtky s prvními stromy úplně na kopci. Zahlédla také strom, u kterého se s Clementine radily, co dál a odkud se vydaly hledat místo na přespání. Teď už to nebylo ke stodole daleko. Když však Irida co nejtišeji pootevřela vrata a vešla dovnitř, uvítalo ji ticho a prázdno. Zpočátku si s tím nedělala starosti, řekla přeci Clementine, ať se dobře schová za hromady sena a nikomu se neukazuje. Jak tak ale procházela prostornou dřevěnou budovou s vysokým stropem, která působila stále stejně opuštěným dojmem, rostl v ní pomalu ale jistě neklid.
„Clem! Jsi tady?" snažila se zakřičet jen tak hlasitě, aby nepřilákala nechtěnou pozornost, ale odpovědí jí zase bylo hrobové ticho. Už téměř v zoufalství se vrhla za poslední stoh slámy a v šoku zírala na to, co tu našla. Všechny Clementininy věci, které s sebou na cestu měla, ležely úhledně vyrovnané na zemi, ale dívka tu nebyla. Kožešina tu ležela roztažená na zemi, ale nikdo na ní neležel. Panika dostoupila vrcholu.
„Dobře, Irido, mysli," přikázala si dívka a snažila se trochu uklidnit. Rozhlédla se okolo sebe, ale v nejbližším okolí neviděla žádnou auru. Skutečně tu byla sama. To, že její společnici nikdo nenapadl přímo ve stodole a nenechal ji tu ležet zraněnou, či dokonce mrtvou, byla asi první dobrá zpráva od chvíle, co přišla. Dívčiny věci tu navíc ležely srovnané v úhledné hromádce na zemi, nebyly rozházené, ani poztrácené. Nikdo cizí tak nejspíš dívku nepřepadl. Kam ale tedy mohla jít? Možná před něčím utíkala. Irida si vzpomněla na jejich dohodu v případě problémů a už nečekala ani vteřinu. Otočila se na patě a vyběhla směrem ke stromu u cesty. Pokud ji někdo odhalil a odvlekl neznámo kam, mohla se právem obávat nejhoršího.
Ještě ani nedošla na smluvené místo, když zdálky zaslechla přidušený zpěv. V tu chvíli také zahlédla zlatavou záři, která vycházela od rozložitého buku uprostřed kopcovité pastviny. Dívka seděla zády opřená o kmen, vila věneček z lučního kvítí a tiše si prozpěvovala. Vedle ní ležela černobílá kolie, kterou předtím zahlédli běhat kolem ovčího stáda, a zaujatě ji pozorovala. Irida nechtěla věřit vlastním očím.
„Co tady děláš?"
„V té stodole mi bylo samotné tak dlouho smutno. A když jsem viděla psa uvázaného na dvorku, vzala jsem ho s sebou, aby se mohl proběhnout. On mě také nechtěl nechat samotnou." Pes zvedl k Iridě hlavu a zavrtěl ocasem, Clementine se na ni nevinně usmívala.
Hlasitý povzdech bylo to jediné, co ze sebe Irida dokázala vypravit. Možná ani nebylo, co k tomu dodat. Odevzdaně si přisedla k těm dvěma pod košaté větve a pohladila kolii pod krkem. Psa si tím okamžitě získala. Říkávalo se, že psi umí smrt vycítit. Tento to ale nedokázal, anebo nechtěl.
„Jak se to vlastně stalo, že jsi paní smrti?" položila Clementine zvídavou otázku a zamyšleně si pohrávala s hotovým věnečkem v ruce.
„Už si to nepamatuji," odpověděla Irida možná až příliš rychle. Pamatovala. Opět se jí před očima mihl ten obraz, který už dávno zahrabala hluboko do své mysli. Svěží louka, měsíc v úplňku, klidná vodní hladina. Zoufalý boj o každý nádech, tělo vzpínající se k poslednímu pokusu v boji o život. Něčí ruka, modrošedé oči, slastný pocit záchrany. A potom...
„Irido?" Clementine jí opět hleděla snad až do duše, věneček z bílých a modrých květin pečlivě urovnaný ve vlasech.
„Jen... jsem se zamyslela." Clementine nevypadala, že by jí její chabou výmluvu věřila, nicméně kývla a dále to nerozebírala. Irida po krátkém mlčení zvedla ze země seschlou větev a hodila ji nadšenému psovi. Jeho veselé pobíhání odlehčilo ticho mezi nimi.
Povídaly si nakonec ještě dlouho, a i den se potom postupně nachýlil ke svému konci. Irida si už dlouho nemohla s někým takto promluvit, a tak Clementine nadšeně vyprávěla všechno, na co si jen vzpomněla. O cestách do dalekých krajů, o fantastických zvířatech i podivných lidských zvycích, o lidech, kteří se odmítali vzdát svého života, i když nadešel jejich čas i o tom, jaké to vlastně je být Smrtkou.
„I jako Smrtka jsem jen služebníkem smrti. Sama smrt existuje už od počátku věků a je tak mocná, že není svázaná ani prostorem a časem. Je to těžko popsatelný pocit, jako kdybych byla zároveň u každé smrti na světě, i když tu teď sedím s tebou, kdybych chtěla, natáhnu jeden okamžik natolik, že s každým umírajícím v tom momentě prožiju jeho poslední chvíle, anebo tu mohu jako teď sedět s tebou a prožívat vteřinu za vteřinou jako to znáte vy, lidé. I tak ale budu mít v mysli každého, kdo kdy zemřel, budu si pamatovat jeho životní příběh i to, jak se se svým životem v posledních vteřinách loučil."
„Víš tedy, proč ti lidé v lese obživli, i když byli mrtví?" Clementine se nervózně ošila, když vyslovila tu otázku nahlas.
„Nevím." odpověděla váhavě její společnice. „Smrt je přirozená, ale ne bezchybná. Občas se přihodí něco, kvůli čemu duše nemůže být převedena na druhou stranu a zůstává ve vašem světě. Takové duše vy nazýváte duchy, někdy je uctíváte a jindy se jich bojíte. Žádná duše ale není schopna vrátit se zpět do svého smrtelného těla."
Šelest v houští u plotu na chvíli vytrhl trojici z jejich nočního klidu. Chvíli napětí ale ukončila energická kolie, která se na ně hned na to z křovin vyřítila a nadšeně se dožadovala dalšího klacku.
„Jak je tedy možné, že se to tentokrát stalo?"
Irida pokrčila rameny. Sama ještě netušila, jak je možné, že k tomu došlo. Stella nostra celat futurum. Snad jim toto heslo přinese odpovědi.
Obě zmlkly a zvuky vlahé letní noci brzy ukolíbaly jejich myšlenky ke klidu. Sotva znatelný šelest listí nad jejich hlavami doprovázely cikády a cvrčci svým cvrkáním, od lesa sem potom čas od času zaznívalo houkání sovy. Vysoko na nebi jim potom dělaly společnost tisíce hvězd rozeseté jako drobné korálky mezi dvěma obrovskými měsíci. Jejich rozdílné cykly vytvářely na nebi často velmi zajímavé obrazce – dnes se oba vytvarovaly do dvou písmen C, brzy tak bude noční obloha bez nich až smutně prázdná.
„Měly bychom jít," navrhla Irida, když si obě dosyta užily nočního klidu. Clementine místo odpovědi dlouze zívnula.
„Dnes by nás snad nic ohrožovat nemělo," zamumlala si Irida spíše pro sebe, když opět hlídala klidně oddechující společnici. Původně chtěla opět hlídat celou noc, teď ale víc a víc cítila, že si bude muset také odpočinout. Nemusela spát jako lidé, ale i tak potřebovala dát čas od času odpočinout své mysli. Jedině ve spánku mohla navštívit druhou stranu a ujistit se, že je s dušemi zemřelých vše v pořádku. Ulehla tedy do sena vedle Clementine a brzy už se stodolou neslo pouze dvojí tiché oddechování.
***
Velmi zvláštní věci se toho dne děly v městečku Buková. Dokonce tak zvláštní, že byly i do zdejší kroniky zaneseny jako zázrak, neb nikdo zde již nevěřil, že by mladá dívka tak silnou moc magickou ovládala, ale že jimi tolik dobra vykonala, tu bylo od předsudků jejího původu v plémě čarodějnickém upuštěno a lidé si ji navždy jako strážného anděla pamatovati budou.
Když toho rána Magdaléna, dcera pastevce Jakeše, s prvními slunečními paprsky vstávala, zjistila, že se jejímu otci ještě přitížilo. Vyhnal toho jara ovce na pastvu až příliš brzy, ve stále chladném počasí prochladl a brzy se i závažná choroba dostavila, se kterou si ni místní doktor rady nevěděl. Se slzami v očích a vidinou brzkého otcova sklonu vyrazila to ráno Magdaléna veškerou práci okolo statku obstarat, jaké však bylo její překvapení, když po vstupu do stodoly, kde chtěla zvířectvu ve stájích nové podestýlky nabrati, na dvě ženy nerušeně na hromadě sena spící narazila. Jistě by po takovém setkání začala hned o pomoc volati, kdyby ji jedna z žen ihned jakýmsi zlým kouzlem neuhranula a jí se hlas v krku nezadrhl. Když se s ní však dala osoba do řeči, vyšlo najevo, že obě zde nalezené ženy pouze poutnicemi jsou a žádných zlých úmyslů nemají.
I bylo jim nabídnuto pohodlí světnice a kousku chleba se sádlem, neb jsme kraj pohostinný a k vandrovním vstřícný a při družném rozhovoru najevo vyšlo, že Magdalenin otec dost možná posledního nádechu svého života brzy se dočká. Tu jedna z dívek prohlásila se za učenou v řemesle doktorském a neoblomně na svém trvala, že musí nemocného stůj co stůj viděti. I neměla už rodina Jakešova co více ztratiti, a tak obě dívky k jeho lůžku zavedli.
Zatímco jedna z nich nad jeho stavem ustaraně kývala, druhá beze spěchu ruku svou na horké čelo pantátovo položila a tomu během pár minut spánek tak klidný se dostavil, že ho brzy přivolaný doktor mohl ihned za zcela zdravého prohlásiti. I nastalo v městečku skutečné pozdvižení, neb zprávy o podivných silách rychle se z osoby na osobu rozšířily, leč sotva se na rynku skupina lidí na čarodějnický hon připravena sešla, už jim zlá slova z úst Magdaléna vzala, když stejnou měrou rychle po městě zprávu rozšířila, že jejich pantáta skvělému zdraví se těší a ona už více starost o jeho pohodlí nemá.
I musela dívka nakonec ještě několikeré chalupy navštíviti a další osoby vyléčiti, přičemž především statkářka Maryša jí za zdraví své jediné dcery horlivě děkovala a naproti všem jejím nesouhlasům na cestu štědře ji obdarovala.
Za jejich dobrodiní se však dívkám velkého bezpráví dostalo, když vetešníkův učedník Jared za dívkami vojáky z nedaleké posádky poslal a ti se bez váhání ve velkém počtu do městečka sjeli a počali ihned obě dívky hledati.
Věděla si však Jakešovic Magdaléna i tentokrát s bezvýchodnou situací rady a rychle dívky do kostela zavedla, kde jim štolu pro potřebu úniku z města ukázala. Obě dívky tak nakonec zachráněny byly, neb vojáci po nich ani stopy nenašli, a že všichni tázaní svorně na svém trvali, že žádné takové dívky ve městě jaktěživi neviděli, byli nakonec vetešník i Jared na rynek vyvedeni a oběma jim bylo pětadvacet ran bičem za falešné poplachy vyplaceno.
Škoda převeliká jest, že se Buková kvůli hanebnému činu vetešníkovu s dívkami důstojněji rozloučiti nemohla, na počest jejich jal se však velebný pán Cyril dalšího rána slavnostní mši odsloužiti a cestu jejich, ať už je za jakýmkoliv cílem vedena, svými slovy posvětiti.
Nazítří ráno bylo nad stoletým dubem v pastvinách krkavčí hejno spatřeno, což lidé hned za špatné znamení prohlásili. Ten samý den také další poutník do našeho městečka přibyl, z jehož zjevu nic dobrého nelze souditi. Jsouc jeho záměry jasné jako blankytná obloha jarního rána, krčmář Bohumil mu jistě veškerá přání za dobrý peníz vyplní. Bylo-li však krkavčí hejno předzvěstí jeho příchodu, Bůh nám buď milostiv.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top