Sněhově bílý motýl zatřepal křídly a posadil se na stejnobarevný květ jedné z prvních sněženek ohlašujících příchod jara. Ve slabém závanu větříku a paprscích pomalu sílícího jarního slunce vypadala celá scenérie jako vystřižená z poklidného dětského snu. I neškodné dětské sny se však mohou během chvíle proměnit v noční můru. A tak si Irida zároveň všímala i chladu, který na ni dýchal z temnějších částí lesa a květina, na které motýl seděl, rostla zcela osamocena, stranou všech ostatních. Pravděpodobně byla navíc dost slabá na to, aby přežila déle než pár dní.

Noční útěk z hořícího pekla byl pro Clementine dosti vyčerpávající. Nejen, že stále ještě nedostala možnost se dostatečně najíst a vyspat, ale stále si také kladla za vinu tu katastrofu, která se ve vesnici po příjezdu vojáků stala. Tak ráda by ji Irida utěšila, řekla jí, že věci jsou v pořádku, ale nevěděla, jak na to. Nebyla tím správným člověkem do nepohody, vlastně ani tím člověkem nebyla. Její náruč byla chladná a dotek její ruky s jiným člověkem by mohl znamenat smrt. Když však sledovala Clementine, kterak tvrdě spí na improvizovaném lůžku z dubových větví, přikrytá jedinou kožešinou, již stihly ze stájí zachránit, a i přese všechno se ze spánku usmívá, věděla, že ji nechce opustit. Postará se o ni. I když to bude, vzhledem k tomu, kým je, obtížné.

Zvedla se a už poněkolikáté prošla jejich nejbližší okolí. Každých několik vteřin se zastavila a naslouchala, zda v okolí někoho neuslyší. Bála se, že mohly být sledovány. Mimo běžné zvuky lesa však v okolí nic neobvyklého neslyšela. Mimo jejich dva koně navíc neviděla ani žádné životní aury. Bylo uspokojující, že ty dvě byly výrazně zelené, bez jakýchkoliv známek neklidu.

Když se ujistila, že jsou v bezpečí, troufla si až k nedaleké řece, která tu protékala lesem. Voda byla křišťálově čistá, Irida mohla bez problémů sledovat ryby líně se pohybující řekou. Při pohledu na ně si opět vzpomněla na Clementine. Až se probudí, bude mít jistě hlad. Možná by jí mohla zkusit nějakou rybu ulovit. Nikdy to nedělala, ale výzvy se nebála. Lepší nápad na shánění nějakého jídla stejně neměla.

To všechno si tedy říkala až do doby, kdy se pokusila svůj plán uskutečnit. Stála bez bot a s vykasanýma kalhotama skoro po kolena v ledové vodě a trpělivě čekala, až si její budoucí úlovek bude natolik jistý svým bezpečím, že poleví na pozornosti a přiblíží se na dosah hrotu šípu, který držela v ruce. Minuly však dlouhé minuty a jí se doposud nepovedl ani jeden úspěšný pokus. Jednou nebyla dostatečně rychlá, jindy dostatečně přesná, a potom zase rybu vyplašila v ten nejméně příhodný okamžik.

Už jí hlavou proběhly snad všechny nadávky a neslušná slova, která vůbec znala, když se konečně jeden pstruh přiblížil dostatečně blízko a ve vodě se téměř zastavil. Teď! Rychle ťala hrotem šípu pod vodu a našla svůj cíl. Dala však do toho pohybu takovou razanci, že neudržela rovnováhu a letěla do mrazivé vody hned za šípem.

„Toliko k pokusu shánět dnešní oběd tím nejhloupějším možným způsobem," povzdechla si.

„Co se ti stalo?" vyděsila se Clementine, když ji spatřila vracet se promáčenou od hlavy až k patě.

„Dobré jitro i tobě," odpověděla jí Irida rozmrzele a pohodila uloveného pstruha na blízký kámen.

„Pro Matku Boží, okamžitě si to mokré oblečení sundej! Musíme tě zahřát, než bude pozdě." Dívka se okamžitě zvedla a vrhla se překvapivě energicky k její společnici, aby se o ni postarala.

„Ne, nech toho!" Irida před ní ulekaně couvla. „Jsem smrtka, nic mi nebude. Vlastně ani žádný chlad necítím." To druhou dívku zarazilo.

„Skutečně vůbec nic?"

„Ano, skutečně vůbec nic. Mohla bych v těch mokrých šatech bez problémů chodit celý den."

Clementine zkřížila ruce na prsou a významně se na ni podívala.

***

Oheň vesele praskal a táborem se nesla vůně pečeného rybího masa a bylinek. Clementine seděla u ohniště a sledovala pečící se rybu položenou na plochém kameni uprostřed ohniště. Sem tam vzala do ruky dva klacíky, kterými opatrně otočila rybu tak, aby byla rovnoměrně propečená z obou stran. Na druhé straně ohniště seděla Irida. Byla zabalená do kožešiny a její oblečení se sušilo na větvích opodál. Marně se snažila Clem vysvětlit, že jako paní smrti opravdu nemůže dostat zimnici. Nakonec byl její odpor zlomen a její společnice se o všechno postarala sama. Nanosila na palouk kameny, kterými obložila ohniště, a následně i chrastí a trochu mechu, který zapálila křesáním nože o kámen. Postarala se i o Iridu, kterou zabalila do jejího pláště a kožešiny, a když zjistila, že si dívka pádem do řeky ušpinila košili, rovnou jí ji vyprala v řece, a když už v tom byla, přibrala k tomu rovnou i kalhoty.

Irida teď seděla u ohniště jako hromádka neštěstí. Chtěla se postarat ona o Clem, ale nakonec to dopadlo přesně obráceně. Přitom ona žádnou pomoc ani nepotřebovala, neříkala si o nic. Anebo potřebovala? Kdesi v nitru se jí rozléval zvláštní hřejivý pocit. Neuměla ho popsat, ale bylo to něco jako kdyby byla ráda za to, že o ni někdo projevil starost. To sbližování se s člověkem bylo tak zvláštní. Nikdy to vlastně pořádně nezkoušela. Proč se vázat na lidi a na lidský svět, když to nikdy předtím nepotřebovala? Uměla se postarat sama a všechny lidi stejně nakonec přežila. Teď to ale bylo jiné a ona zjišťovala, že se jí to líbí.

„Jak velký budeš chtít kousek? Půlku? Nebo víc?" Clementine právě sundávala rybu z ohniště a chystala se ji porcovat.

„Děkuji, nechci ani sousto. Já nemívám hlad."

„Ach, promiň, pořád zapomínám, nikdy jsem se nekamarádila... se smrtí," rozpačitě se usmála a donutila tak Iridu usmát se taky.

„Tentokrát mě nebudeš přesvědčovat, abych něco snědla?" Paní smrti se na Clementine přátelsky ušklíbla.

„Ne, tentokrát ne," rozesmála se. „Mám sama hlad jako vlk."

Pozorovala ji, jak jí. Clementine se na rybu vrhla s takovou chutí, že nevěnovala pozornost ničemu okolo sebe. Irida tak měla čas si ji prohlédnout. Dívka ještě pořád působila spíše jako malé dítě. Jako kdyby v jejím dospívajícím těle uvízla dětská radost a touha být obyčejnou dívkou, která zažívá obyčejné věci. Procházku za chalupami, ranní vstávání a sypání zrní slepicím, koupání v rybníce ve stínu mohutných dubů na břehu. Osud tomu však chtěl, že k něčemu takovému nedostala příležitost. Irida neuměla odhadnout, zda se dívka se svým talentem už narodila, nebo ho získala až později. Kdysi bylo normální, že lidé objevili své nadání pro magii až v pozdějším věku a jejich život to často proměnilo vzhůru nohama. Možná to byl i její případ. Magie si potom v takových případech nevybírala, neptala se, zda je vítána, nebo ne. Clementine si ji podle jejího úsudku nejspíš nepřála. Ale bude se s ní muset smířit.

„Obdivuju, že jsi dokázala takhle ulovit rybu jen za pomocí šípu. Já bych to nedokázala ani s prutem," řekla Clementine mezi dvěma sousty a přerušila tak ticho.

„Těžko říct, jestli jsem já ulovila rybu, nebo ryba mě," zamumlala Irida a její pohled bezděčně zabloudil k sušícímu se oblečení. Clem se tomu s chutí zasmála.

„Musím uznat, že z té vůně se mi sbíhaly sliny, vypadá to, že se ve vaření opravdu vyznáš," vrátila Irida kompliment a uznale se na dívku zadívala. Ta jí jen beze slova nabídla kousek ryby. Irida zpočátku zdvořile odmítala, ale nakonec se dala přesvědčit a skutečně sousto ochutnala. Na jazyku se jí rozplynula tak příjemná chuť, až musela slastně přivřít oči. Směs několika druhů bylinek se mísila s mistrně propečeným rybím masem a jídlo zanechávalo dojem, že bylo připraveno panskými kuchaři kdesi v hradní kuchyni.

„Mmmmm... kde jsi se tohle naučila?"

Clementine se zarděla. „Vždycky jsem vařila ráda. Bavilo mě míchat nejrůznější bylinky dohromady a vytvářet nové chutě."

Irida sama už také poznala daleké kraje a ochutnala nejedno jídlo, během chvíle tak spolu vedly družný rozhovor. Brzy ale bylo třeba sklidit tábor a vyrazit dál.

„Myslím, že zpátky k vojsku už se vrátit nemohu," poznamenala Clementine, když sklízely své zásoby a zahlazovaly stopy své přítomnosti. Měla samozřejmě naprostou pravdu. Letijští by ji teď nejspíše považovali za zrádce a na hranici by šla hned. Morgidovo vojsko by ji potom možná dřív zabilo, než by se ji pokoušelo jakkoliv využít ke svému prospěchu. Už to chtěli udělat jednou. Rukou čeledína, od kterého by to nikdy nečekala.

„Kde je tvůj domov?" Irida mezitím přivedla koně a jala se uvazovat jejich koním sedla.

„Nevím."

Dlouhé ticho a taková jednoslovná odpověď nebylo to, co Irida očekávala. Tázavě se na Clementine podívala, zda si nedělá srandu, ale její zamyšlený výraz nepůsobil, že by to měl být vtip.

„Ty nevíš, odkud jsi?"

Clementine nešťastně zavrtěla hlavou. „Něco se mi stalo. Pamatuji si jen tmu a když jsem se opět probrala, ležela jsem v parku v hlavním městě. Nevzpomínám si ale na nic z minulosti."

To Iridu dosti vyvedlo z rovnováhy. Netušila, že je vůbec něco takového možné. Dívka skutečně nevypadala, že by si dělala srandu. Stála před ní jako hromádka neštěstí.

Rychle si v hlavě prošla všechny možnosti. Bohužel jich moc nebylo. Zpátky se opravdu vrátit nemohly, měly své důvody, proč právě maskovaly veškeré stopy. Zůstat s Clementine však taky nemohla. Pořád byla paní smrti. Nemohla se na nikoho vázat, nikomu dělat společnici. Navíc se takové možnosti bála. Nebyla pro mladou dívku tím, koho ona potřebovala – skutečným člověkem.

„Pojďme," povzdechla si, ale potom se na Clementine povzbudivě usmála, „cestou něco vymyslíme."

***

Cesta lesem byla velmi příjemná, před přímým sluncem je chránily koruny stromů, ale i tak se během dne udělalo až překvapivě teplo. Dívky však i přesto vyrazily svižným krokem. V noci opět teploty spadnou hodně nízko, hodilo by se do té doby narazit na nějakou vesničku a nakoupit nezbytné zásoby přes noc.

Brzy dorazily až k panské cestě skrz les a konečně se mohly vyšvihnout do sedel. Skrze nerovný lesní terén si troufaly své koně jen vést. Pořád si dělaly starosti, co budou dělat, až někoho potkají. Jak moc už se mezi lidmi rozkřiklo o událostech okolo bojiště? Vyhlásili po ní pátrnání, nebo jim jsou zatím na stopě pouze vojáci? Nezbylo než doufat, že to celé nějak dopadne. S koňmi by se stejně nikde neschovaly.

Brzy však zjistily, že obavy jsou alespoň prozatím zbytečné. Stále nepotkaly ani živáčka a zdálo se, že tuto cestu v době války snad nikdo nevyužívá. Cesta se vlnila mezi vzrostlými listnatými stromy a brzy se opět přiblížila k řece, jejíž šumění ukolíbalo obě dívky ke klidu. Po chvíli nechaly starosti za sebou a skoro se cítily, jako kdyby byly pouze na přátelské vyjížďce kamsi.

„Znáš tuto cestu?" optala se Clementine.

„Ne tak úplně." Irida se snažila udělat si v sedle pohodlí. „Tímto lesem vedou tři nebo čtyři cesty. Netuším přesně, po které jedeme, ale z lesa nás dostane."

Clementine se rozhlížela po okolí a užívala si uvolněné atmosféry.

„Takhle bych mohla cestovat pořád."

„Já ne," opáčila Irida a šibalsky se na dívku ušklíbla, „na mě je ta cesta moc pomalá."

Nečekala na Clementinu reakci a pobídla koně do trysku. Druhá dívka však s radostí přijala výzvu a vyrazila hned za ní.

Clementine si jako začátečník netroufla hnát koně tak rychle a Irida tak brzy získala slušný náskok. Jen párkrát se ohlédla přes rameno, zda se jí Clementine drží, ale potom už si jen užívala svěžné jízdy a větru ve vlasech. Vletěla v plném trysku do další zatáčky a jen tak tak, že nespadla z koně z toho pohledu, který se jí naskytl.

„Co se děje, proč stojíš?" křičela na ni odkudsi zezadu její společnice, ale Irida neodpovídala. Teprve když se Clementine přiblížila dostatečně blízko, pochopila. Přímo za zátočinou ležel v příkopě u cesty dřevěný vůz. Po koních už nebylo ani památky, stejně jako po čemkoliv cenném, kolem se však po cestě stále povalovalo několik mrtvých.

Irida ihned seskočila z koně, aby našla jakékoliv stopy.

Většina mrtvých byla zabita šípy. Museli být přepadeni ze zálohy zloději, kteří poté také pobrali všechno cenné, co našli. Podle zaschlé krve poznala, že k přepadení muselo dojít už před nějakou dobou, možná už včera, přesto se znovu obezřetně rozhlédla kolem. Les byl však stále stejně tichý, jako před pár minutami. Zloději se nejspíš museli opět rychle stáhnout z dohledu kamsi do lesa. Iridě se nedařilo nikde kolem nalézt jakékoliv náznaky toho, že by se vydali po cestě jedním nebo druhým směrem.

Zatímco byla Irida na průzkumu, Clementine hleděla na celou scénu se zármutkem. Tolik zmařených životů a viníky nejspíše nikdo nepotrestá. Seskočila z koně a opatrně procházela okolo. Pochybovala, že by tu ještě bylo komukoliv pomoci, ale co kdyby náhodou.

Procházela kolem mrtvých a přemýšlela nad tím, jací asi byli, dokud ještě žili. Na cestě ležel jeden z ozbrojených mužů s mečem u pasu. Ruka se k němu natahovala, jako by ho chtěla ve spěchu vytáhnout z pochvy, ale nestihla to po tom, co mu hruď proklály dva šípy. Určitě byl v životě statečný a hned vyběhl na obranu ostatních. Nedostal však šanci. Vedle vozu ležela žena. Nebyla zas až tak stará a její výraz byl vlídný a milý i po smrti. Vypadala, jako kdyby jen spala. Poklekla k ní a zahleděla se na předmět, který měla žena pověšený na hrudi. Mosazný amulet znázorňoval otevřenou knihu s husím brkem a nápis táhnoucí se po celém okraji. Stella nostra celat futurum. Co to mohlo znamenat? Tak jako tak byl šperk precizní prací a musel stát nemalé peníze. Podle toho, jak byl ohmataný, byl pro ženu také opravdovým pokladem. Zvláštní, že ho lupiči prve neukradli.

Zrovna vstávala, když koutkem oka postřehla sotva znatelný pohyb vpravo od sebe. Okamžitě se tím směrem otočila, ale viděla pouze onoho mrtvého muže s rukou na meči, který stihl jen lehce povytáhnout z pochvy. Ležel tak ale před chvílí? Clementine z té představy přeběhl mráz po zádech a rychle vykročila směrem k Iridě, která hledala jakékoliv stopy pár kroků vepředu.

Ta se k ní otočila, aby jí pověděla o tom, co našla, ale slova se jí zadrhla v krku.

„Pozor!" zmohla se na jediné slovo.

Clementine za sebou zaslechla pohyb. Otočila se a v okamžiku se spíše z instinktu než z vlastní vůle vrhla k zemi. Nad hlavou jí v ten samý okamžik prosvištělo ostří meče. Nad ní se tyčila postava obránce, kterému stále trčely z hrudi dva šípy. Jeho pohyby byly dost mechanické a nepřirozené, očí prádzné, neživé.

„Ustupte od dívky, zbloudilci, neb nemáte žádného spojení se světem živých," Iridin hněv dal průchod její proměně, oči přešly do modrošedé barvy, vlasy zavlály, v rukou se jí zhmotnil luk. Její výjev byl tak naplněn zlobou vůči povstalým mrtvým, že vyděsil i Clementine dosud ležící na zemi, oživlí se jí však očividně moc nebáli. Jak rychle spočítala, stáli tu proti ní tři muži. Zbylí dva kupodivu zůstali ležet na zemi.

„Útočili ze skrytu. Zabili všechny. Nešetřili. Pomstíme se." Odpověď byla úsečná a nevěstila nic dobrého.

„Jsem paní smrti! Podřiďte se mé vůli a zahoďte zbraně. Pomůžu vám dostat se na druhou stranu."

„Pomsta. Je naše."

Clementine vykřikla, když se muž natáhl k další ráně, okamžitě byl však proklán šípem s takovou razancí, až udělal dva kroky zpět a upadl. K hrůze obou dívek se však ihned znovu zvedal ze země.

Irida na nic nečekala. Okamžitě založila další šíp, skočila před Clementine a dobře mířenou ranou sundala dalšího z nich k zemi. Třetí z mužů však projevil značnou vychytralost a zaútočil hodně z úhlu na Iridinu levou stranu. Jen tak tak, že stihla zareagovat a ozvalo se zařinčení, jak se ostří svezlo po lučišti jen těsně kolem její levé paže. Vrazila mu šíp do hrudi a rychle ho odstrčila od sebe jen aby se v příštím okamžiku sehnula před ranou prvního, který už se mezitím zvedl ze země.

Ke svému ulehčení zjistila, že Clementine neváhala a stihla se zatím dostat do bezpečí, sama ale musela čelit dalším a dalším útokům. Chytla lučiště obouruč, vykryla další ránu mečem přicházející z vrchu a přešla do plynulé piruety z níž zasadila dalšímu muži takovou ránu do temene, až se bez hlesu svezl k zemi.

Třetímu potom stihla rychle střelit šíp do nohy, což ho značně zpomalilo.

Její protivníci měli naštěstí přeci jen zpomalený pohyb i reflexy, a postarat se tak o tři soupeře nakonec nebylo pro zkušenou bojovnici takovou výzvou. Druhého se zbavila dýkou, kterou mu po sérii úhybů zabodla do hrudi a posledního ustřílela několika dalšími šípy. Dva další šípy potom pro jistotu vystřelila i do muže, který dostal už nějakou dobu nazpět ránu do temene.

Udýchaná přešla zpátky do své lidské formy a klekla si, aby měla prostor se vydýchat. Kdyby měla srdce, jistě by jí teď bušilo jako o závod. Clementine na tom nebyla o moc lépe.

„Pojď. Nebudeme tady dále ztrácet čas." Irida se zvedla a podala ruku Clementine. Brzy už obě cválaly daleko od místa nehody. Clementine se před očima opět zjevil obraz mrtvé ženy ležící vedle vozu. Vytáhla z kapsy amulet  a přitiskla si ho k hrudi.