4. kapitola
Temná noc přikryla celé bojiště a schovala hrůzy, které tu po střetu zbyly. Kdysi prosluněná louka plná lučního kvítí a života zpustla a stala se zemí nikoho. Nikdo se zdravým rozumem si sem nyní netroufl, pouze lupiči a jim podobní tu pročesávali bitevní pole a okrádali mrtvé o všechno cenné, co jen našli – talismany, mince pro štěstí, cetky, zkrátka vše, co by se dalo prodat alespoň za nějaký peníz. Někteří lidé se skutečně neštítili ničeho. Irida tu však nebyla kvůli nim. Po bojišti stále ještě bloudila hromada duší, kterým ona přišla pomoci dostat se na onen svět.
Jedno z prvních míst, které navštívila, byla letijská polní nemocnice. Trochu s obavami, ale hlavně ze zvědavosti. Toužila zjistit, jak nakonec zdejší ošetřovatelky a zranění dopadli po tom, co byla proražena poslední obrana před chatrnými stany. K jejímu ulehčení zjistila, že v nepříteli zbyl ještě dostatek lidskosti, a ať už ty nešťastníky potkal jakýkoliv osud, pobiti na místě nebyli. Mezi troskami a pobořenými stany tu bloudila jediná duše. Mladá dívka v otrhaných šatech. Když zaslechla Iridiny blížící se kroky, otočila se, v jejích očích se zračil úlek, ale i ulehčení, že tu někoho potkala.
„Co se stalo? Já... nemůžu odsud pryč," vyhrkla zoufale, s pláčem na krajíčku. Její hlas, kdysi jistě zvučný a plný smíchu, teď zněl utrápeně a jakoby z veliké dálky.
„Přišla jsem tě odsud vyvést a ukázat ti cestu," odpověděla jí Irida a natáhla k ní ruku. Dívka ji však hned nepřijala, prohlížela si nově příchozí nedůvěřivě a s odstupem.
„Přišla jsi mě odvést zpět do našeho tábora? Nikdy jsem nikoho jako ty v naší armádě neviděla. Nejsi nepřítel?"
„Nepatřím ani do jednoho tábora. Ale nejsem tvůj nepřítel." Irida pochopila, že bude muset mít s dívkou ještě spoustu trpělivosti. Cosi uvnitř jí totiž stále bránilo chytnout paní smrti za ruku a opustit tento svět.
„A kdo tedy jsi, pocházíš ze zdejší vesnice? Nevypadáš, že jsi z tohoto kraje."
„Nepocházím z tohoto kraje, jsem paní smrti."
Dívka ze strachu couvla a bázlivě si ji prohlížela.
„Když tě vidím, znamená to, že... že jsem mrtvá?" Začínala pomalu chápat, co se s ní děje. Paní smrti se bála, ale také to byla vítaná společnost v samotě, již právě prožívala. Pocítila navíc silnou touhu se někomu svěřit.
„Když bitva začala, dostala jsem za úkol nosit bedny s věcmi do stanů a pomáhat dovléct vojáky na lůžko. Bolelo mě celé tělo a přes zimu jsem už skoro necítila ruce a nohy, ale netroufala jsem si přestat, pečlivě nás hlídali a hnali do další práce. Nakonec jsem to už nevydržela. Zalezla jsem za stan mimo jejich dohled a řekla si, že si odpočinu. Byla jsem tak strašně unavená. Chtěla jsem jen na chvilku zavřít oči a popadnout dech. Bylo mi jedno, že sedím ve studeném sněhu, měla jsem jen pár vteřin, než si všimnou, že se nevracím. Když jsem se ale probudila, byla tma a kolem nikdo nebyl, jen trosky. Chtěla jsem odsud utéct, někam hodně daleko, ale jakmile jsem se vzdálila jen na pár metrů od posledních stanů, krutá bolest kdesi v hlavě mě donutila vrátit se. Viděla jsem potom kolem procházet partu chlapů s pochodněmi. Hrozně jsem se jich bála, a stejně jsem doufala, že mi pomohou. Volala jsem na ně, mávala, prosila, ale oni mě přehlíželi, i když šli jen kousek od tábora. Ani se neotočili. Teď už asi vím proč. Oni mě neslyšeli, že ne?"
V jejích očích se zaleskly slzy. Irida k ní došla a objala ji. Odvedla děvče k jednomu z lůžek a společně na něj usedly. To už nedokázala zadržet pláč. Mezi vzlyky potom vyprávěla Iridě všechno, co jí přišlo na mysl.
O svém dětství prožitém v lesích za jejich vesnicí, o tom, jak byli jako rodina chudí a o své nejbližší kamarádce, se kterou se scházeli tajně, protože byla dcerou místního statkáře a zakazovali jim se stýkat. O tom, jak si společně vysnily, že se stanou ošetřovatelkami a společně chtěly nastoupit na studia, jak její maminka kvůli tomu dřela u statkáře na poli po dlouhé dny, aby jí mohla studium zaplatit, i o tom, jak dívky po studiích rozdělily, když je poslaly každou na jinou frontu a jak jejich představy starání se o potřebné narazily na krutou realitu války. I přes to všechno se svého úkolu zhostila s odhodláním a obětovala mu svůj život.
Paní smrti jen seděla a poslouchala, to dívce dodávalo odvahy vyprávět dál a dál a Irida přímo cítila, jak možnost se svěřit ulehčuje její duši.
„Kdybych jen mohla ještě naposledy vidět svou maminku, poděkovat jí za všechno a říct jí, ať se netrápí, že ani já už se netrápím," teď už dívka plakala bez ustání a než se mohly bavit dál, musela ji Irida nejdříve utěšit.
„Nezasloužíš si svůj osud, ale není v mé moci cokoliv změnit na tvé smrti. Můžu ti ale pomoci se ještě rozloučit s tvou matkou. Dnes v noci se ještě naposledy zjevíš zpátky u vás doma a budeš moct s ní v jejím snu prožít jeden poslední den. Teď mi podej ruku, pomůžu ti dostat se z tábora."
Poslechla a vložila svou ruku do té její. Společně se zvedly a kráčely mezi stany směrem k východu z polní nemocnice. Překonaly hranici, kterou děvče samo přejít nedokázalo a směřovaly přes kraj louky k rybníku. S každým krokem se dívka cítila klidnější a slzy na její tváři už dávno uschly.
„Děkuju, bez tebe bych bloudila táborem snad na věky," otočila se dojatě k Iridě. Ta se na ni jen usmála nazpátek.
„To je moje práce."
Nad rybníkem jasně zářily oba kulaté měsíce a jejich stříbřité světlo se odráželo od ledového krunýře na vodní hladině. To světlo je zalilo svou září a než došly ke břehu, dívka se v něm úplně rozplynula. Její duše došla pokoje.
„Nechť tvá duše najde to, co v životě pozemském nenašla," zašeptala Irida spíše pro sebe a sledovala poslední stříbřité zbytky mizející duše. V pár vteřinách už nic nenasvědčovalo tomu, že tu dívka kdy vůbec byla. Zůstala tu jen ona, rybník a noční obloha. Hladina byla dokonale hladká a jako obraz se v ní odráželo nejbližší okolí, stejně jako hvězdy.
Sledovala tu nádhernou scenérii a užívala si chvíle klidu. Před válkou muselo být to místo oblíbenou schovávačkou pro mladé ze vsi. Sama věřila, že by na tomto místě, u břehu, nebo schovaná ve vysokém rákosí, dokázala sledovat noční rybník celé hodiny. V její hlavě se však náhle vynořila vzpomínka. Krátký záblesk jako jeden tah štětcem po nekonečném plátně. Voda. Jasná noc. Ale také černočerná tma. Co to mělo znamenat? Irida zavřela oči a snažila se soustředit. Procházela své vzpomínky, příběhy mnoha a mnoha duší, které si z nějakého důvodu pamatovala a snažila se opět nalézt ten obraz, který jí právě vyvstal na mysli. Moc prostoru k uvažování však nedostala.
„Ta dívka už nebyla živá, že ne?"
Ten hlas ji vyděsil. Patřil totiž Clementine. Stála několik metrů od ní a Irida ani netušila, jak dlouho už vlastně sleduje její počínání. Problém však byl, že ta ji jako smrtelník teď vůbec vidět neměla. Byla z toho tak šokovaná, že neřekla vůbec nic, jen na dívku překvapeně hleděla. Takto tváří v tvář s ní ještě žádný živý člověk nemluvil. Alespoň ne takový, kterému nezbývaly už pouhé poslední chvíle života.
Jen ti nejmocnější mágové starých časů byli schopni porušit nejsvětější pravidla světa a spatřit smrt. Mnozí se ji také snažili spoutat a přimět k poslušnosti, často za to však sami zaplatili životem. Takové doby ale už byly dávno pryč. Irida je ani nezažila, pouze o nich slýchala v legendách. Sama se doposud nikdy s nikým takovým nesetkala. Teď tu ale před ní stála zdánlivě obyčejná vesnická dívka a hleděla jí bez bázně přímo do očí.
„Slyšela jsem o tobě příběhy, zranění vojáci se báli toho, že tě spatří. Ty jsi smrt." Jistota, s jakou to vyslovila, byla přímo odzbrojující. I přesto však nevypadala, že by se Iridy bála, naopak ještě vykročila k ní. Jasně teď viděla emoce vepsané do její tváře. Soucit, smutek.
„To byla Lenia. Rozumněla jsem si s ní z celého tábora nejlépe. Byla jemná, šikovná a měla velké srdce. Ale Tristam si na ni zasedl, snad proto, že pocházela z chudých poměrů." Clementine teď stála na samém kraji rybníka, otočená k jeho klidné hladině. „Jsem vděčná, že jsi jí pomohla dál. Já už bych v tuto chvíli pomoci nemohla."
„To je moje práce," řekla Irida toho večera už podruhé.
„Lidé se tě bojí, za žádnou cenu se s tebou nechtějí setkat, v příbězích býváš vyobrazena jako ten, kdo zatracuje. A ty přitom pomáháš. Svět někdy dovede být krátkozraký." Otočila se a usmála se na ni.
Iridě projel jen na moment tělem zvláštní pocit. Pochvala od živého člověka byla něco, co si nedovedla ani představit. Stejně jako bavit se s někým, kdo ví, kým ona je.
„Je mým posláním pomáhat těm, co sami cestu najít nemohou. Lidé se bojí smrti, tvrdí, že každý nakonec zemře sám. Se mnou ale nikdo neumírá opuštěný," vyslovila myšlenku, které se za ta léta už naučila věřit. Bylo to lepší než připustit si, jakým strachem pro mnohé lidi byla.
Slova jí vylétla z úst, ale hned se zamýšlela nad jejich pravdivostí. Bude s tím Clementine souhlasit? Najednou jí opravdu záleželo na tom, co si ona o smrti myslí. Byla náhle jako malíř předkládající své životní dílo kritikům, kteří teď měli rozhodnout o jeho nesmrtelnosti. Nebo zatracení. Clementine se zastavila až těsně u břehu. Pod jejím krokem zapraskal tenoučký led.
„Pomáhat lidem, co si sami pomoci nemohou, je šlechetné. Také jsem vždy chtěla takto pomáhat. Přála jsem si to vždycky, už jako malá. Pomáhala jsem také v hlavním městě léčit lidi výměnou za trochu jídla a střechu nad hlavou. Potom mě ale zatkli a dovlekli sem, abych léčila v armádě. Podmínky tu byly drsné, ale mně to nevadilo, dokud jsem mohla zachraňovat životy. Proto jsem teď tady."
Jak naivní byla její slova. Kolik dobra bylo v té dívce, která i přese všechno, co prožila, chtěla jen dál zachraňovat životy. Snad jako by si ani nechtěla připustit, že kvůli jejímu magickému nadání může mít její příběh jen stěží šťastný konec.
Z dálky se ozvalo vytí vlků. Sotva znatelný poryv větru se prohnal listím prvních stromů na kraji lesa. Clementine využila těch zvuků k pauze ve svém vyprávění. Možná nechtěla mluvit, možná jen nevěděla, co má říct. Irida se po chvíli ticha rozhodla přerušit mlčení.
„Je zvláštní, že jsi neskončila na hranici. Viděla jsem už spousty procesů s lidmi provozujícími magii. Často přitom nešlo ani o velké věci."
„Ušetřili mě. Rozhodli, že jim budu víc platná živá než-li naopak. I Tristam, který mě chtěl poslat na smrt, to nakonec uznal."
Irida si při vyslovení toho jména vzpomněla, jak proti němu stála v jeho posledních chvilkách.
„Ten muž si zasloužil svou smrt. Jsem ráda, že se tak stalo dříve, než na tebe stihl vztáhnout ruku."
„Já mu odpustila. Bůh je mým soudcem a bude i jeho. Nad žádným člověkem bychom neměli tak snadno vynášet soud sami."
Iridu to zarazilo.
„Copak ty jsi se nebála, že tě bude mučit? Nebála jsi se zapálené hranice?"
„Ne. Nebojím se ani smrti." Pohled jejich očí se střetl a Irida cítila, jak kdyby jí Clementine hleděla přímo do nitra. Kým ta dívka je? Nebo možná čím? Další zašumění listí. Tentokrát však ne tak slabé. Z lesa vycházely další a další zvuky. Dusot koňských kopyt. Výkřiky pobízející zvířata kupředu. Měsíční svit se odrazil od lakovaného štítu oběma dívkám přímo do očí a na moment je oslepil.
„Pozor, jezdci!" Irida zareagovala pohotově a v momentu se obě krčily pod svahem u břehu. Nad hlavami se jim hnalo snad dvacet jezdců na koních. Mířili směrem k nedaleké vesnici. Když se konečně odvážily vylézt z úkrytu, viděly z toho směru vycházet oranžovou záři. Jako by slunce vycházelo a bojovalo o své místo na obloze s oběma měsíci. Do rána však bylo ještě daleko.
„Hoří! Vesnice hoří! Musíme těm lidem pomoci!" Clementinin klid byl najednou pryč, v očích se místo toho zračila bolest, jako kdyby se sama stala obětí běsnícího živlu. Nedbaje na Iridinu reakci se mu naopak okamžitě rozběhla vstříc.
„Clem, stůj! Zatraceně...," Irida přidala ještě pár ostrých nadávek a rozběhla se za ní.
***
Dívku doběhla jen kousek před vesnicí a jen tak tak ji před projíždějícím jezdcem na koni strhla do příkopu. Ten si jich však naštěstí v hluku a oslepujícím světle nevšiml.
„Co tě to napadlo? Nemůžeš tam jen tak vtrhnout." Chtěla dívku ještě pokárat, ale při pohledu do jejích zoufalých očí zmlkla.
„Ti lidi nám pomohli. Nemůžeme je v tom nechat."
Irida si povzdechla a zahleděla se směrem do vesnice. Rudé aury bylo zatím velmi málo, avšak černé více než dost. Zatím nebylo moc obětí, ale strach a panika posilovaly lidské aury natolik, že z toho Iridě až tepalo ve spánku. Vojáky osud místních obyvatel nejspíše moc nezajímal. Ale udělají cokoliv proto, aby našli tu dívku. Dívku, kterou ona našla první. Věděla, co je teď třeba udělat.
„Pojď," zavelela a vzala Clementine za ruku.
Společně se plížily podél stěn chalup a vyhýbaly se místům, kam kvůli jezdcům nebo nesnesitelnému žáru nemohly. Společně se tak probojovaly až k hospodě, ke které prozatím lačné plameny nedoputovaly.
„Říká se, že víš všechno, hospodskej, že bys pro drb i do studně skočil nebo na střechu vyšplhal. Tak mluv! Kde je ta dívka?" Na dvorku drželi dva vojáci Elvara každý za jednu ruku a třetí na něj promlouval. Hospodskému už se pod pravým okem rýsovala pořádná modřina.
„Vždyť už jsem vám říkal, že nevím. Zajímalo mě to samotného, snažil jsem se o tom cokoliv zjistit, ale nikdo nic neví. Po dívce jako by se zem slehla."
„Budižkničemu! Ještě chvíli lži a zem se slehne i po tobě!" Voják se napřáhl a Elvar zasténal. Další modřina se mu začala vybarvovat pod levým okem. Clementine odvrátila pohled. Po tvářích jí stékaly slzy. Irida ji objala. Poprvé, co si pamatovala, objala člověka. Cítila teplo jejího těla i zběsilý tlukot srdce a děsila se její reakce na chlad, který ona jako neživá vyzařovala. Clementine se k ní však ještě přivinula. Jejím tělem brzy přestaly otřásat vzlyky.
S nově nabitou odvahou vyrazily na další cestu a nikým nezpozorovány se dostaly až ke stájím, jejichž střechu už olizovaly první plameny. Koně uvnitř se vzpínali a ryčeli, ze svých stání se však dostat nemohli. Byli v pasti.
„Honem, musíme je vysvobodit," poručila Irida a opřela se do vrat vedoucích dovnitř. S Cleminou pomoci se jí podařilo je otevřít a obě se hned vrhly zachraňovat vyděšená zvířata. Poslední vrátka otvíraly ve chvíli, kdy se v zadní části zřítily trámy přímo do míst, kde ještě před pár okamžiky stáli koně.
„Nemůžeš tady zůstat, Clementine. Hledají tebe. Musíme odsud utéct."
Dívka právě vyváděla poslední zvíře od žáru a plamenů a smutně se rozhlížela kolem.
„Tolik bolesti a utrpení. A to všechno kvůli mně. Takhle to skončit nemělo."
„Není to tvá vina, je válka. My teď musíme zachránit nejprve tebe. Pokud opět padneš do zajetí, možná to bude ještě horší."
Položila jí ruku na rameno a pohlédla na ni, jak nejsoucitněji dokázala. Víc času na přemýšlení už nebylo. Obě co nejrychleji ustrojily své koně tím, co zachránily ze stájí a tryskem se rozjely zpátky k lesu. Praskot hořícího dřeva a křik těch, co přišli o střechu nad hlavou, se pomalu vzdaloval. V tichosti a temnotě lesa budou prozatím v bezpečí.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top