Rána sekyrou byla tak silná, že mu rozštípla štít ve dví. Pod její tíhou musel udělat krok zpět, ale za chvíli už se hbitě vyhnul druhé ráně a z výpadu ťal soupeře do hrudi. Jen co se ho zbavil, zkontroloval svou pravou ruku. Až na pár šrámů a odřenin byla zcela zdravá, zato ze štítu zbylo jen pár třísek dobrých leda tak k odhození do bahna, které pokrylo celé bitevní pole. Zahodil jej tedy, chytl svůj meč obouruč a rozběhl se proti dalším nepřátelům. Prvního po krátkém souboji zabil ranou pod žebra, druhému po dvou vyblokovaných útocích podřízl hrdlo. Rozhlédl se kolem sebe. Útok z lesa do týlu nepřítele vyšel na jedničku. Všude kolem se váleli mrtví a zranění nepřátelé, zatímco ti, co se ještě udrželi na nohou, odhazovali ve velkém zbraně a prchali z bojiště. Vyrazil s válečným pokřikem za nimi, když mu cestu zahradil jeden z mála vojáků, co se ještě neotočili na útěk.

„Budeš litovat, že jsi neutekl taky," křikl na odvážného vyzyvatele, který mu zahradil cestu, a plivl mu k nohám.

„Sklapni a bojuj," odpověděl a rychlým výpadem mířil na jeho levý bok. On však ránu hbitě odrazil a hned kontroval z pravé strany. Rána malé síly se svezla po kroužkovém brnění. Sérii tří dalších úderů protivník s lehkostí vykryl a jen zahlédl drobnou skulinku v postavení svého soka, okamžitě rychle udeřil.

„Ty prašivče," zaúpěl raněný bolestí a z pravého stehna mu stékal pramínek krve.

On se jen zlověstně pousmál a znovu zaútočil. Čím dál víc a víc útoků mířilo na pravou stranu a zraněnému bylo jasné, že pokud něco rychle neudělá, brzy mu noha vypoví službu. Rozhodl se proto k zoufalému kroku. Po dalším bloku to byl tentokrát on, kdo přenesl rychle váhu z levé nohy na pravou a rychle soupeře bodl do břicha pod kroužkovou zbroj. Zařval přitom nesnesitelnou bolestí, ale když pohlédl druhému muži do očí, věděl, že je dobojováno. Ten se konečně skácel do bláta a zanechal tak volnou cestu za prchajícími druhy. O dalším pronásledování však nemohla být řeč.

„Koně!" zařval kdosi do válečné vřavy. „Rychle do šiků, blíží se letijská jízda!"

Vyčerpaní vojáci se okamžitě začali řadit do improvizované obrany, štít na štít, píky dopředu, ale on ke svým druhům už doběhnout nezvládl. Obrátil se společně s hrstkou dalších raněných proti cválajícím koňům v zoufalé touze ubránit se střemhlavému útoku, zůstal však stát jako v transu. Přímo proti němu se řítila černá klisna a na ní rytíř s kopím v ruce, připravený k ráně. Za ním na pozadí, až úplně vzadu u lesa, stála ona. Ta samá žena, kterou viděl před několika dny na mýtině u pytlácké pasti, teď stála bez pohybu u prvních stromů, v ruce zářný luk s šípem založeným na středovce. Pochopil, kým ona je. Jeho ruka s mečem poklesla, oči se zavřely. Tělo se vzepjalo v očekávání. Rytířovo kopí mu projelo od levého ramene přímo do těla a odhodilo ho do blátivé kaše. Nebolelo to. Ne po tom, co se u něj objevila ona a položila mu ruku na ránu. Sevřel její ruku v té své. Studila i skrze rukavice. Ona se na něj jen podívala.

„Neutíkal jsi přede mnou," řekla.

„Myslím, že jsem někde v hloubi duše věděl, co mě čeká," odpověděl a pousmál se. Ona úsměv opětovala.

„Nemusíš se bát, převedu tě na druhou stranu."

Nechal se jejím hlasem ukolíbat a krátce na to vydechl naposledy.

***

Toho dne čekalo Iridu spoustu práce. Morgidovo vojsko posíleno o nově příchozí vojáky podniklo několik úspěšných útoků na okolní letijská stanoviště a vylákalo tak nepřítele z hradu.Ten, přesvědčený o své početní převaze v oblasti, sešikoval své jednotky na rozlehlé louce u rybníka, tváří v tvář nepříteli a připravoval se na útok. Jejich velitelé však neměli ani nejmenší tušení, že Morgidovi vojáci jsou připraveni zaútočit na jejich křídla ze zálohy. Už brzy se to však měli dozvědět.

Iridu zoufalý boj o kontrolu oblasti nezajímal. Procházela ohnisky největších bojů, neviděná, nezranitelná. Zjevovala se pouze těm, kteří na bitevním poli našli svou smrt. I těch však bylo mnoho. Střet dvou velkých armád znamenal spoustu zmařených životů, o které se musela postarat a převést je do posmrtného života. Většina z nich se smrti podvolila a jí tak stačilo pouze se dotknout jejich duší, aby se rozplynuly a nastoupily svou další cestu, našli se však i tací, kteří před ní zbaběle utíkali a nehodlali se smířit se svým osudem. Takové však osud dohnal v podobě jedné střely z jejího luku, který nikdy neminul.

Mezi dušemi zemřelých se znovu setkala i s mladíkem, kterého poprvé zahlédla teprve před několika dny v lese. Už tehdy během té vteřiny, kdy se jeho tvář zkřivila bolestí a on upustil meč do sněhu, viděla jeho osud. Věděla, že za pár dní se uvidí zase - tentokrát naposledy.

„Neutíkal jsi přede mnou," řekla mu, když v bolestné křeči sevřel její ruku.

„Myslím, že jsem někde v hloubi duše věděl, co mě čeká," odpověděl a pousmál se. Pohlédla mu do očí, ve kterých spatřila jeho životní příběh. Akční a energický mladík, už v tak mladém věku velitel čety, který pojal za manželku půvabnou mladou dívku z nižšího šlechtického rodu. Ta mu nabízela oddanost, věrnost a pohodlný život na nemalém statku, který dostala od otce věnem, ale takový život, to nebylo nic pro něj.

„Potáhnu ve jménu krále do války a zpátky se vrátím se slávou a bohatstvím. Potom teprve budeme moc žít život, jaký si zasloužíš, až z tebe udělám hradní paní!"

Marně ho jeho žena prosila, aby neodcházel, že netouží po ničem jiném, než být s ním. On ve své mladické nerozvážnosti nakonec do války odjel a teď už se k ní nikdy nevrátí.

Podívala se znovu na něj a jeho úsměv opětovala. Teď nebyla vhodná chvíle mu cokoliv takového připomínat.

„Nemusíš se bát, převedu tě na druhou stranu."

Nechal se jejím hlasem ukolíbat a krátce na to vydechl naposledy. Teď už jeho duše došla pokoje.

Vstala a rozhlédla se. Už několikahodinová bitva stále nevypadala, že by se chýlila ke konci, řinčení zbraní a válečný ryk bez ustání naplňovaly celé širé okolí. Letijské jízdě nevyšel překvapivý útok od lesa, nepřátelské šiky se stihly včas zformovat k obraně. Nejzuřivější boje však probíhaly na pravém křídle. Morgidova armáda zde už téměř prorazila nepřátelskou obranou, jen několik desítek metrů za obranou se přitom nacházela letijská polní nemocnice. Pokud se útočníci rozhodnou nikoho nešetřit nebude pro ty chudáky úniku. Tam tedy teď bude ona nejvíce potřeba.

„Kdo jsi? Jménem Letie, vzdej se a odhoď zbraň," křičel na ni jeden z letijských velitelů, když se před ním objevila. V jeho auře spatřila odhodlání, ale také šílenství. Tento člověk hnal v zaslepenosti své vojáky vstříc přesile a jisté smrti a býval by je nechal zemřít všechny do jednoho, kdyby ho nezastavila smrt. Ve jménu své slepé víry takto ubližoval lidem celý život.

„Přišla jsem si pro tvůj život, Tristame," odpověděla, „tolikrát už jsem stála jen kousek od tebe, když jsem se starala o duše nevinných lidí, které ty jsi bez mrknutí oka poslal katovi pod sekyru. Nikdy jsi mě nespatřil, dnes mě však vidíš naprosto jasně. Je čas, abys ve smrti pykal za své činy."

„Ti lidé, byli nepřátelé říše, zastánci kacířských praktik a rituálů, které nemají v našem světě místo. Nyní odhoď svou zbraň a já tvůj život skončím rychle, v opačném případě bude předvedena před soud v řetězech!" Nečekal na její odpověď a zaútočil. Jaké bylo jeho překvapení, když se Irida ani nepokusila jeho výpad vykrýt, a když jen o vteřinu později projel meč jejím tělem neškodně jak oblakem prachu. S hrůzou sledoval, jak se k němu dívka otáčí a klade šíp do luku.

„Ani tváří v tvář samotné smrti nehodláš skončit se svými zbabělými skutky, nechť si po smrti souzen tak, jak si za svůj pozemský život zasloužíš," vynesla ortel nad jeho duší a vystřelila. Zasaženému vyprchaly z očí poslední zbytky života. Jeho kolena se podlomila a tělo se skácelo do bláta, mezi mnoho dalších padlých mužů. Za života byl rytířem velícím mnoha vojákům, nyní s nimi zde však ležel jako rovný s rovnými.

Iridě se ulevilo. Ani jako paní smrti nedokázala přehlížet zločiny, které tento muž ve svém fanatismu páchal na nevinných lidech. Avšak dočkala se, i na něj nakonec dosáhne spravedlnost. Ta už však nebyla v jejích rukou.

Zatímco se zabývala Tristamovou duší, prorazili Morgidovi vojáci obranu před nemocnicí a řítili se nyní vstříc několika stanům z hrubé plátoviny. Esence smrti zde byla téměř hmatatelná, nemísila se však se strachem - většina vojáků, která zde ležela, už se smířila se svým osudem. Co se bude dít dál teď nebylo v jejich rukou. Iridinu pozornost však upoutala skupinka jezdců prchajících z tábora. Čtyři muži na koních odsud prchali k nejbližšímu lesu, jeden z nich vezl za zády spoutanou dívku. Takovou esenci, jakou dívka vyzařovala, Irida nikdy předtím nespatřila. Byla zlatavá jak záře poledního slunce, jen s lehkým náznakem rudého odstínu. Měla strach.

Věděla, že její místo je tady, přesto ji přemohla zvědavost. Kdo je ta dívka se zlatavou aurou? Jaktože není schopná jakkoliv prohlédnout, kým je a jaká je její minulost? Měla navíc pocit, že tuto auru už předtím viděla, nevzpomněla si však kde. Nevyčetla z ní navíc vůbec nic, dokonce ani to, jestli ji snad v rukou jezdců nečeká smrt. Přepadla ji ale emoce, kterou skoro ani neznala - chce té dívce pomoct. I kdyby to mělo znamenat porušení pár pravidel.

***

„Odvezte odsud tu dívku, co nejdál to jen půjde. Nepřítel ji nikdy, nikdy nesmí dostat živou."

Tak zněly poslední Tristamovy rozkazy předtím, než čtveřice obrátila své koně k nemocnici s cílem splnit rozkaz za každou cenu. Celý plán se však začal hroutit už od samého počátku. Než ji vytáhli ze stanu, kde pomáhala raněným, spoutali a vysadili za jednoho z nich na koně, vzalo jim to víc času, než čekali, a při odjezdu z tábora si jich navíc všimla četa Morgidovy kavalerie, která se je okamžitě vydala pronásledovat. Trojice vojáků se tak hned oddělila od jezdce vezoucího dívku, aby soupeře odlákali, ani tak však nebylo jisté, zda tohle jeho pronásledovatele nějak extra zdrží. Výhružné výkřiky, které se za ním ozývaly sotva vjel mezi stromy, mu to také potvrdily. Utíkat nemělo cenu, jeho kůň už mlel z posledního, navíc vezl větší váhu než koně těch, co mu byli na stopě. Rozhodl se proto schovat a překvapit své nepřátele ze zálohy.

„Ani se odsud nehni, a jestli jen cekneš, zabiju tě," pohrozil vyděšené dívce, kterou pohodil do sněhu ke stromu jako pytel ovsa a sám se schoval v nedalekém křoví. Když kolem projížděli dva pronásledující vojáci, vyběhl z křoví a povedlo se mu jednoho stáhnout z koně. Okamžitě ho propíchl mečem, ale nebyl dostatečne rychlý, aby odrazil ránu druhého jezdce. Jeho košile se zbarvila krví. Porazit a zabít svého nezkušeného soupeře mu nakonec nedalo tolik práce, i tak však věděl, že dál s dívkou prchat nemůže. Byl nepříjemně zraněn, dívka se mu stala přítěží a další pronásledovatelé na sebe určitě nenechají dlouho čekat. V bezvýchodné situaci se rozhodl k zoufalému kroku. Pokud on nemůže dostat dívku dostatečně daleko, nebude ji mít nikdo. Neměl ani nejmenší tušení, že spoutaná by uměla jeho zranění vyléčit během chvíle.

Dívka v hrůze sledovala, jak voják sáhl do pouzdra u pasu a v jeho ruce se zalesklo ostří dýky. Přišoural se k ní a napřáhl se k ráně. Hrůzou vykřikla a zavřela oči. Žádná bolest se však nedostavila. Otevřela oči a spatřila ho, jak se kácí k zemi. Z hrudi na místě srdce mu trčel šíp. Než stihla vstřebat, co se vlastně stalo, objevila se u ní jeho majitelka.

„Pojď se mnou, nemáme moc času," poručila jí a zvedla ji na nohy. Společně se rozběhly hlouběji do lesa. Neměla ani nejmenší tušení, kdo ji zase kam vleče, ale něco jí říkalo, že téhle ženě může důvěřovat. Už jen proto, že zabila toho vojáka dřív než ten stihl zabít ji. Nedoběhly daleko, když se za nimi opět ozvaly hlasy pronásledovatelů. Neznámá si však věděla rady. Zavedla ji do strže a tam ji schovala mezi kořeny pod svahem. Naznačila gestem, ať mlčí za každou cenu a sama se rozběhla od strže pryč, aby pronásledovatele odlákala. Vojáci tu byli chvíli na to a ihned se dali do prohledávání okolí. Trvalo to dlouhé minuty, několikrát byl někdo dokonce tak blízko nad ní, že ji zasypala sprška hlíny uvolněná jeho těžkými kroky. Nakonec se však ozval hlas oznamující, že se našly nové stopy. Všichni se tak jako o překot rozběhli od strže na druhou stranu. Nastalo tíživé ticho, ve kterém se neodvažovala ani pohnout. Brzy se, kde se vzala, tu se vzala, objevila opět její zachránkyně. Zalezla do skrýše za ní a gestem jí opět poručila, ať stále ani nedutá. V lese stále nebylo bezpečno.

Vojáci se naděje na její nalezení vzdali až k večeru. Tou dobou už utichly i vzdálené zvuky boje, usoudili tedy, že by nebylo bezpečné v oblastí déle zůstávat. Obě ženy tak mohly konečně vylézt ze svého úkrytu.

Zachránit dívku dalo Iridě mnohem víc práce, než si dovedla představit. Moc nechápala, proč věnovali lirijští vojáci záchraně služky z lazaretu tolik úsilí, a proč ji chtěl jeden z nich v bezvýchodné situaci radši zabít, než aby ji vydal nepříteli. A proč po ní i nepřítel pátral? Potom jí to došlo. S tou zlatavou září, která dívku obklopovala, se už jednou setkala, před několika dny. Tehdy se zjevila vedle mladíka v temné kobce hradu, a dokonce mu vstoupila do snu, aby mu podala pomocnou ruku a ukončila jeho trápení, když náhle neznámá zlatavá záře vyškubla mladíka z náruče smrti a jejího dosahu. Nejpodivnější na tom však bylo, že neviděla, kdo byl tím neznámým mladíkovým zachráncem. Ale ta barva. Byla až příliš podobná té, kterou tehdy viděla.

Podívala se do jejích oříškových očí a spatřila beznaděj a vyčerpání. Ať už byla kýmkoliv, rozhodně si prošla svým. Osud k ní milosrdný nebyl.

Dívka, ač zachráněná, očividně mlela z posledního. Její chatrné oblečení mohlo jen stěží poskytnout dostatečnou ochranu před okolním mrazem, ruce měla očividně prokřehlé, její výraz byl spíše odevzdaný. Bylo nutné se o ni nejdříve postarat.

„Pojď, dáme tě dohromady," řekla vlídně a povzbudivě se na ni usmála. Děvče zaváhalo. Její zachránkyně po ní chtěla odevzdat se jí, zase jen dělat to, co jí přikáže. Na druhou stranu byla tou první, která k ní za posledních mnoho a mnoho dní pronesla vlídné slovo. Pohlédla do jejích cihlově hnědých očí a sotva znatelně kývla. Společně se tak vydaly sněhovými závějemi z lesa směrem k vesnici.

***

„Tumáš, zahřej se." Hospodyně jí vtiskla do ruky plecháček s vařícím bylinkovým odvarem a přihodila pár polen do krbu, u kterého dívka seděla. Ta jemně kývla na náznak poděkování a hned usrkla horké tekutiny. Chuťové pohárky pohladila lahodná chuť směsi heřmánku, jitrocele a pampelišky, tělem se jí potom rozlila vlna tepla. V blaženém úsměvu dál usrkávala a sledovala přitom praskající oheň. Irida její spokojenost tolik nesdílela. Cesta z lesa jim nakonec zabrala víc času, než zamýšlela. Než se dostaly k prvním chalupám, už padla tma. Děvčeti se závějemi nešlo ani zdaleka tak dobře jako jí, oblečení měla promáčené a ze samého vyčerpání několikrát do sněhu i upadla. Nakonec ji musela Irida z velké části podpírat a vést, doufajíc, že její studené ruce společnici ještě nepřitíží. Štěstí, že věděla, kam ji zavést. Hospodyně, která se jich ujala, bydlela společně s manželem v jedné z lépe vypadajících chalup ve vesnici. Žádosti o nocleh s radostí vyhověla a hned se také začala starat - dobře si totiž pamatovala, jak Irida zbavila vesnici loupeživé bandy se kterou si pořádně nevěděl rady ani rychtář. Konečně jí nikdo nechodil krást drůbež a vyhrožovat násilím. Byl by navíc hřích neposkytnout pomoc děvčeti, které vypadalo, že se už doslova pere se smrtí.

I když ji však nakonec do chalupy dostali a zahřáli, ani tak nebylo zdaleka vyhráno. I když ji okamžitě převlékli do suchého, zabalili do houní a zatopili v krbu, dívka strávila v mrazivých teplotách na bojišti i na útěku víceméně celý den. Teď mohla vypadat spokojeně, ale pokud chytne horečku nebo zápal plic, možná jí už nebude pomoci. Ač to Iridě připadalo absurdní, musela uznat, že si k nevinné mlčenlivé dívce utvořila citové pouto. I přes vše, čím si prošla, z ní stále cítila chuť k životu a odhodlání. Znepokojovalo ji však, že ať se snažila sebevíc, nebyla schopná spatřit dívčin životní příběh, a dokonce ani její životní auru. I teď, když stála za jejími zády a soustředila se, jak nejlépe to jen uměla, nenašla zhola nic, jen onu zlatavou auru, kterou spatřila už na bojišti. Ta barva očividně přehlušila vše ostatní, paní smrti tak nebyla schopna určit, zda se vlastně dívka dožije rána, nebo ne. Doteď navíc netušila, co vlastně ta zlatá barva znamená. Povzdechla si a přisedla k ní na lavici před krb. Dívka na ni v očekávání upřela své oříškové oči. Vývar v plecháčku už měla skoro vypitý.

„To byl hrozný den, že?" pokusila se Irida začít rozhovor, ale asi se jí to nepovedlo nejlépe.

„To ano," odpověděla však k jejímu překvapení. Byla to její první slova od chvíle, co se setkaly.

„Už se nemusíš bát, tady se o tebe postarají. Tady jsi v bezpečí." pokračovala tedy.

„Děkuju," řekla jen a sklopila zrak k plecháčku. Zamyšleně si pohrávala s tekutinou na jeho dně a tu a tam z něj usrkla. Společně tak strávily několik dalších dlouhých minut.

„Odkud ses sem vlastně dostala? A proč se k tobě chovali jako k vězenkyni?" zkusila to znovu Irida, ale odpovědí jí byl další z mlčenlivých pohledů. Možná stále ještě nebyl čas to říct. Usoudila, že s touto otázkou si ještě bude muset počkat.

„Abych se ti představila, já jsem Irida. Jaké je tvé jméno?" zkusila ještě otázku jak pro malé dítě.

„Já jsem Clementine."

„Krásné jméno," uznala hospodyně, která právě vešla do světnice, „ale už je čas jít spát. Nechci přikazovat vzácné paní, ale ty, děvečko, půjdeš okamžitě pod peřinu. Zítra je taky den."

Jak řekla, tak se také stalo. Paní domu dokonce pro hosta uvolnila svou postel a sama si ustlala na slamniku ve světnici. Pod duchnou se dívka téměř ztratila a za chvíli už blaženě oddechovala v posilujícím spánku. Dlouho se na ni ještě Irida dívala, než sfoukla svíci a potichu se vytratila z domu. Ona spát nepotřebovala. A po takové krvavé bitvě musela jako smrtka ještě mnohé zařídit.