Ačkoliv se velitelé Morgidova vojska zdráhali zpočátku uvěřit zprávám o zázračné léčitelce, která i smrtelně raněným vrací zpět jejich sílu, brzy chtě nechtě museli. Kdykoliv totiž došlo k šarvátkám a potyčkám mezi hlídkujícími skupinami obou stran, letijští vojáci byli během jednoho odpoledne zpátky na nohou, zatímco ti jejich se ze svých zranění často zotavovali i celé dny. Nikdo nechápal, jak to to děvče vlastně dělá, vždyť tak silná magie byla už dávno jen legendou. Ještě menší smysl potom dávalo, že magii využívali zrovna letijští, kteří bez váhání dokázali poslat na popraviště i obyčejného mastičkáře nebo bábu kořenářku. Mladý Loran, čeledín na letisjkém hradě Kauka a špeh pro Morgidovu armádu tak dostal nový důležitý úkol - zjistit o záhadné dívce co nejvíc.

Úkol to byl nakonec jednodušší, než očekával, i když ji stráž hlídala jako oko v hlavě, mladíka pracujícího v maštali nikdo z ničeho nepodezříval. Jednoduše si tak vyhlédl odpoledne, kdy v kapli zůstala jen ona, a proklouzl dveřmi dovnitř. Na lůžcích tu leželo jen asi deset vojáků, zbytek postelí byl prázdný. Musel uznale pokývat hlavou, denně slýchával o mnohem větších počtech zraněných, než tu momentálně viděl. Její schopnosti vskutku musely být zázračné.

„Potřebuješ něco ošetřit? Kopl tě některý z koní?" dívka stála několik kroků od něj s tázavým pohledem. V ruce držela misku s polévkou, kterou zrovna nesla jednomu z ležících. Otázka Lorana úplně probrala ze zamyšlení.

„Já... ano, nebo spíše asi ne. Prostě, přišel jsem se podívat, jak se našim vojákům daří." Jen se pousmála a došla k lůžku, ke kterému měla namířeno.

„Tak když už jsi tady, můžeš mi také trochu pomoci. Podej mi támhle z bedny obvaz," poručila mu a přešla k dalšímu lůžku. Ležel tu voják, který ráno na hlídce schytal šíp do ramene. Loran si hned vzpomněl na Thomase, který se před jeho odchodem z tábora kasal, jak statného jezdce třemi dobře mířenými šípy zranil, snad i dorazil. Buď šlo o jiného vojáka, anebo Thomas značně přeháněl. Takto uvažujíc došel pro obvaz a dorazil za ošetřovatelkou zrovna, když s jemností odhrnula košili ze zraněného místa. Voják i tak lehce sykl. Rána byla hluboká.

Aniž by si všímala jeho příchodu, položila léčitelka ruku na vojákovo rameno a zavřela oči. Z její ruky vyšla slabá zlatavá záře a rána po šípu se za chvíli zcela zahojila. Loran na to znovu zíral jako na něco zcela nemožného. Přesto to právě viděl na vlastní oči. Dívka se ztěžka zvedla a zapotácela se. V rychlosti oběhl lůžko a zachytil ji jen tak tak než spadla na kamennou dlažbu. V jeho náruči se po pár vteřinách probrala a okamžitě se odtáhla.

„Promiň mi to, jen, toho léčení je tolik, bere mi to hodně energie," zamumlala omluvně.

„To je v pořádku, ale asi bys měla víc odpočívat," reagoval rozpačitě.

„Nenechají mě."

Na to neměl co říct. Chvíli jeden na druhého hleděli, potom se však ona otočila a rychlým krokem mířila ke dveřím za oltářem, vedoucím přímo do hradu. Za mladíkem už se ani neohlédla. Zato on ji pozoroval, až dokud nezmizela. Ač si to nechtěl přiznat, skromná dívka s nevinnýma oříškovýma očima se mu líbila. Věděl ale, že jakékoliv city by tu byly velmi nepříjemné pro ni i pro něj.

V dalších dnech se nic zvláštního nedělo. Loran se i nadále čas od času zastavil v kapli a někdy i pomáhal, s dívkou se však moc často do řeči nedostával. Jednak kvůli jejímu odtažitému chování, ale také proto, že teď málokdy bývala v kapli úplně sama. Potyček přibylo a někteří vojáci už potřebovali i obvyklou péči ošetřovatelek, ne jen rychloléčení za pomocí magie. I věčně zachmuřený Tristam musel se skřípajícími zuby připustit, že léčit všechny okamžitě a pořád by také mohlo zázračnou dívku zabít. Do její blízkosti se tak dostal jen když jí přinášel obvazy, anebo čisté pokrývky. I tak ale ještě několikrát viděl, jak vypadal proces jejího léčení, o kterém potom detailně vyprávěl zpátky ve vojenském ležení zvědavým velitelům. Těm se zprvu zdálo příliš rizikové něco ohledně toho podnikat, ale brzy jim došlo, že pokud budou letijští využívat jejích schopností i nadále, mohl by to být velký problém i v nadcházející bitvě. Než se však shodli na tom, co vlastně chtějí podniknout, dorazil do tábora posel s nečekanou zprávou. Sám král Morgid přijíždí na inspekci.

Loran by se nejradši ten den vypařil zpátky na Kauku, ale velitelé ho nepustili z tábora. Co kdyby chtěla jeho Výsost slyšet nějaké zprávy detailně přímo od něj? A co kdyby jeho případný hněv padl spíše na hlavu obyčejného čeledína než na skupinu urozených pánů? A tak mladíkovi nezbylo než otráveně a v obavách očekávat příjezd. Než se denní čas přehoupl přes poledne, byla elitní králova skupina tu. Loran už viděl příjezd Tristamova poselstva i s dívkou v kočáře, přesto mu však z pohledu na královskou družinu spadla brada až na zem. Nablýskané rytířské zbroje, statní koně, zástava v podobě zlatého orla v červeném poli, z toho všeho až oči přecházely. Sám král si na přepych a pohodlí kočáru, které obvykle vysoká šlechta využívala, moc nepotrpěl, jezdil raději na koni. Obklopoval se však těmi nejelitnějšími rytíři. Loran by moc nedal za to, že ta desítka mužů včetně krále by sama bez větších obtíží porazila několikanásobnou přesilu. Jejich koně potom byli ta nejkrásnější zvířata, co kdy za život viděl.

„Všichni velitelé do stanu a stráž nepouštět nikoho do okruhu deseti metr. A ten špeh, ten půjde s námi." Morgid okamžitě po příjezdu rozdal rozkazy a sám se vydal k největšímu stanu v ležení. Nejen jeho postavení krále, ale i jeho vysoká ztepilá postava a brunátný hlas způsobily, že se nikdo neodvážil ani slůvkem odporovat. Vše, co poručil, bylo do puntíku splněno. Loran se tak zničehonic ocitl ve velitelském stanu přímo před králem celé země. Nejradši by se propadl do země.

„Zaslechl jsem, že úspěchu a dalšímu vojenskému postupu brání pár hromádek sněhu po okolí a jisté obávané děvče," Morgid promluvil posměšným tónem a jeho zrak klouzal po všech zúčastněných postavených kolem kruhového stolu, „takhle jsem si velení svých nejlepších stratégů nepředstavoval."

„Vaše Výsosti, situace není tak lehká, letijští mají na opevněném hradu dosti silnou posádku a výpady proti okolním stanovištím ztrácejí s tou léčitelkou na účinnosti. Jejich vojáci se vrací zpátky do boje jako by snad ani předtím zranění nebyli," troufl si jeden z přítomných odporovat jeho slovům a všichni hned horlivě přikyvovali. Morgid po něm vrhl nevraživý pohled.

„Naznačujete mi tedy, že dokonce ani kupy sněhu, ale pouze jedna holka brání dalšímu tažení?" Možná bych tedy měl svěřit té dívce velení nad svou armádou, očividně umí víc než vy všichni dohromady. Anebo postačí sem poslat velitele, kteří se nezastaví před jedním zchátralým hradem na kopci."

„Vaše Výsosti, snad bychom dokázali nepřítele porazit silou, kdybychom měli početnější armádu. Potom bychom mohli letijské porazit v jedné velké bitvě."

Morgid neodpověděl. Zamyšleně se opřel o stůl a prohlížel si mapu, na které byly znázorněny strategické pozice jeho a soupeřova vojska. Nakonec začal zadumaně procházet po místnosti.

„Pověz mi, chlapče," otočil se znenadání na Lorana s o trochu smířlivějším tónem, „ty jediný si tu nechceš za každou cenu zachránit krk, je ta dívka skutečně tak zázračná, jak tu všichni tvrdí?"

Na Lorana se upřelo několik prosebných pohledů. Všichni doufali, že je teď mladík svou výpovědí zachrání. Tomu však tolik pozornosti vůbec nedělalo dobře. Zpočátku dosti koktal a pletl páté přes deváté, nakonec se ale dal dohromady a vypověděl králi do detailu vše, co na hradě viděl. Nastala opět pauza, než král konečně promluvil:

„Dobrá tedy, uděláme to následovně. V dolní oblasti u řeky Jary už naše oddíly postoupily až k řece, přes kterou se do roztání sněhu určitě nedostanou. Pošlu vám tedy odtamtud dva pěší pluky a nějaké jezdectvo. Pokud tvrdíte, že porazíte soupeře silou, budiž, máte ji mít, ale do týdne od příchodu posil vylákáte nepřítele do bitvy."

V tu chvíli by se všichni nejraději vrhli Loranovi kolem krku, a i on sám pro sebe musel uznat, že věci dopadly nad očekávání dobře. Král ale ještě neskončil.

„Co se týče té léčitelky, nehodlám nic riskovat. Než započne bitva, musí být odstraněna z cesty. A o to se postará náš špeh." Krve by se v něm nedořezal. Jako ve snu zůstal zírat před sebe, na krále, který k němu prohodil ještě několik slov a potom mu na cestě ze stanu, zjevně spokojen se svými rozhodnutími, povzbudivě poklepal na rameno. Loran však ani nemusel poslouchat jeho poslední slova, aby si dokázal vyvodit, co asi tak říkal. Bylo to totiž naprosto jasné - buď zemře ona, nebo on.

***

Morgid už byl několik dní pryč, když Loran na věčné naléhání velitelů konečně našel příležitost k hrůznému činu. Pán hradu Tristam sebevědomě poslal většinu ošetřovatelek do okolních vojenských posádek, aby se i tam postaraly o lehce raněné, které bylo zbytečné posílat tu dálku do hradu a zpět. Zázračné děvče to na nějakou dobu zvládne na Kauce samo. Ta tedy teď bývala v kapli často sama ve společnosti jen pár raněných, kteří byli stále ještě příliš slabí, než aby se zvedli z lůžka. Mladík dostal pro tento úkol malou tenkou dýku, pro jistotu ještě napuštěnou jedem, kterou mohl i s pouzdrem nepozorovaně schovat do holínky. Takto vyzbrojen dál pravidelně chodíval pracovat do maštalí na hrad, aniž by vzbudil podezření. Všichni na hradě měli za to, že snad chodí za někým do vesnice, ani ve snu by je nenapadlo, že jejich čeledín zahleděný do koní je ve skutečnosti tajný špeh s důležitým úkolem.

Té chladné a větrné noci čistil Loran jednomu z koní podkovy a hlavou mu táhly černé myšlenky. Ráno totiž dorazil do tábora posel s jasnou zprávou od krále Morgida. Posily jsou dva dny cesty od ležení, je tedy nejvyšší čas připravovat bitvu, ale hlavně zbavit se léčitelky. Dnešní noc k tomu byla jako stvořená, v maštali už s ním nikdo nebyl a stráže po celém hradě ubraly na své pozornosti i délce hlídacích tras, aby mohly více času trávit u košů s hřejivým ohněm. Dívka naproti tomu byla stále vzhůru a v plné práci. Na raněných jí záleželo a podle toho se o ně taky starala. Ti jediní se k ní chovali hezky a bylo jim jedno, jestli je vyléčila magií, nebo ne. Nebylo tedy nic jednoduššího, než počkat, až se stráže vzdálí od dveří kaple a potom mohl provést svůj záměr a nepozorovaně odsud zmizet. Nejspíš navždy.

Nenápadně během své práce pokukoval ven a sledoval dvojici strážných před kaplí. Znal tyhle dva dobře, věděl, že jen tak postávat v zimě dlouho nevydrží a brzy si odskočí na strážnici na horkou polévku, nebo prostě jen na pár slov s rotmistrem. A skutečně, uběhlo sotva pár minut a cesta byla volná. Teď se mohl potichu vplížit dovnitř.

Když vstoupil, našel dívku otočenou k němu zády. Skláněla se k jednomu z vojáků, kterému zrovna vyměňovala obvazy, a prozpěvovala si. To bylo pro Lorana dosti ulehčující, alespoň se nebude bránit. A také nebude muset koukat do těch jejích nevinných oříškových očí, ze kterých vyprchá veškerý život ve chvíli, kdy ji zabodne dýku do těla. Při té představě mu přeběhl mráz po zádech a nohy se málem obrátily zpět k východu, a proto radši přestal přemýšlet a soustředil se na to, aby vše provedl správně. Všechno šlo jako po másle, dívka neměla ani nejmenší tušení, co se děje za jejími zády. Už jen pár kroků a bude to mít za sebou. Pomalu sáhnul do holínky pro dýku a vytáhl ji z pouzdra. Nebyl ale dostatečně opatrný a pouzdro mu propadlo mezi prsty na zem. Dívka se na něj otočila a vyjekla. V jejích očích spatřil překvapení a strach, i tak se ale ani nepohnula. Vteřiny plynuly a on stále nic nedělal. Věděl, že její křik musely zaslechnout snad všechny stráže na hradě, ale nedokázal se přimět udělat to, co mu bylo nakázáno. Napřáhl ruku k ráně, ale nezvládl ji zasadit. Neuměl zabít nevinnou ošetřovatelku zachraňující životy.

„Promiň mi to, prosím. Já to nechtěl udělat, byl jsem donucen. Nemám na vybranou, ale nechci to udělat," rozvzlykal se. Dýka mu vyklouzla z ruky a její cinkot o dlažbu zanikl v křiku přibíhajících stráží. Nebránil se, když ho dva z nich zpacifikovali, zasadili mu několik kopanců a ran do břicha a potom ho vláčeli ven k přibíhajícímu panstvu, probuzenému náhlým pozdvižením. Celou dobu se pohledem zamlženým slzami díval na ni, a ona zase na něj. Z jejího výrazu nedokázal vyčíst vůbec nic.

Jakmile se Tristam s Aelricem dozvěděli, co se stalo, vydali nad mladíkem jednoznačný soud - vězení a smrt. Neprotestoval, nehájil se. Věděl, že za takový čin ho nic jiného ani čekat nemůže. Byl tedy nešetrně odvláčen dolů do sklepení a pohozen do jedné z temných chladných kobek. S třísknutím za ním zaklaply dveře cely a nastalo hrobové ticho. Popraven bude pozítří, pro výstrahu všem zrádcům, které by snad napadlo cokoliv podobného.

***

Netušil, kolik uběhlo času, když se probudil. Kobka neměla okna a skrz malou mříž v bytelných dveřích sem dopadala jen trocha mihotavého světla z pochodně zavěšené v chodbě na stěně. Přemýšlet nad denní dobou by ale stejně znamenalo jen počítání času do jeho smrti.

Pokusil se zvednout z chladné země podestlané trochou staré slámy, ale ztěžka dopadl zpátky. Celé tělo ho bolelo z toho, jak byl zmlácen strážemi. Hlava mu třeštěla a jakékoliv přemýšlení bolelo. A tak se vzdal. Ležel na zemi, ztěžka oddechoval a bylo mu už jedno, zda zemře na podchlazení, anebo pod popravčí sekyrou. Obojí už by pro něj bylo vysvobození.

Mezi myšlenkami se mu zjevil léčitelčin obraz. Viděl znovu její rozzářenou tvář, když jí chodil pomáhat se zachraňováním životů, i ten vystrašený výraz, který měla, když se ji pokusil zabít. To ho dohánělo k šílenství dokonce i v této chvíli. Zemře s vědomím toho, že se pokusil ublížit té, na které mu tolik záleželo. Když úkol dostal, věděl, že nemá na vybranou. Nebo možná ano. Mohl jí všechno říct, odhalit spiknutí proti ní, anebo možná utéct daleko za kopce a už se víckrát neobjevit. Na obojí však byl příliš zbabělý, doufal, že najde odvahu alespoň na ten jediný hrůzný čin a jeho život se změní. Král by ho jistě štědře odměnil a on by mohl nastoupit do služby k nějakému mistrovi podkonímu. Třeba by ho vzal do služeb i samotný král. Teď už však věděl, že ani to všechno by nedokázal vyměnit za život té dívky. Třebaže by to pro ni asi bylo vysvobození.

Upadl do neklidného přerušovaného spánku a v jeho mysli se zjevovaly další a další vzpomínky na poslední dny, pokřivené jeho myslí do hrůzných nočních můr. Několikrát se viděl pověšený na šibenici, nebo mučen elitní jednotkou Morgidových rytířů, která se nezastavila před ničím. Jejich statným koním zaplály rudě oči a jejich hříva se proměnila ve šlehající plameny, zatím co ho pronásledovali nocí přes louku v předvečer obrovské bitvy. Už mu docházel dech a koně se blížili a blížili, když spatřil u lesa dívku s modrošedýma očima a havraními vlasy vlajícími v bezvětří, která mu nabízela svou ruku. Cítil z ní temno, ale přec vysvobození a chtěl vložit svou ruku do té její, ukončit ten děsivý kolotoč myšlenek.

Tu však zavrzaly dveře cely a jeho šílený sen se rozplynul. Zase byl uprostřed temné tiché místnosti. V horečkách začal blouznit natolik, že když vzhlédl ke dveřím, neviděl vstoupit strážného, ale ji. Položil hlavu opět na zem a zavřel oči v očekávání několika dalších ran, než bude odvlečen k popravě, když tu ucítil jemný hřejivý dotek a její hlas:

„Lež v klidu a nehýbej se, budeš v pořádku." Přeci jen to byla ona.

Poslechl a za chvíli sám okusil její léčivou moc. Tělem se mu rozlévala příjemná hřejivá vlna a s každou vteřinou pomíjelo vše, co ho trápilo - bolesti, horečky i chmurné myšlenky. Když odtáhla ruku, posadil se a hleděl jí přímo do tváře.

„Ti tě pěkně zřídili," řekla a usmála se. Její klidný výraz ho dokonale zmátl.

„Proč mi pomáháš? Chtěl jsem tě zabít," nechápal absolutně, co dívka dělá v kobce vedle něj.

„Ale neudělal jsi to. Měl jsi na to spoustu času, ale ušetřil jsi mě. Nejsi zlý člověk." Neodpověděl. Stále nechápal, co se vlastně děje, jestli to snad není jen další výplod jeho mysli.

„Pojď, nemáme moc času." Dívka zacloumala jeho ramenem a donutila ho jednat. Pokud to nebyl sen, za chvíli by mohl někdo přijít na to, že se snaží utéct. Zvedl se pružně ze země a následoval dívku čekající u dveří. Společně vyběhli ven na chodbu a odtamtud ke schodům vedoucím vzhůru z vězení. Venku byla opět noc, jeho poprava má tedy začít už za pár hodin.

Proběhli nádvořím a nikým neodhaleni se dostali až k tajným dvířkům, kterými se občas dostával nepozorovaně ven. Její zázračná moc opravdu fungovala, už se opět cítil úplně fit a mysl měl jasnou a rozhodnou. Stále však nebyl schopen uvěřit té laskavosti, kterou mu ona právě prokázala. Navždy bude jejím dlužníkem. Proto mu v hlavě postupně uzrál plán.

„Uteč se mnou, ochráním tě na cestách a společně se dostaneme někam mimo dosah tvých tyranů i této války," nabídl jí, když se loučili.

„Ne, to nemohu," odpověděla však dívka, „poslali by za mnou úplně všechny, co by mohli. Neutekla bych daleko. A navíc, mé místo je zde, dokud léčím zraněné, mám tu alespoň své poslání."

„Ale oni přijdou na to, kdo mě pustil, potrestají tě."

„Na rozdíl od tebe mě nemohou zabít. Potřebují mě." Nedala se přesvědčit. Na nádvoří se ozvaly hlasy. Stráže už nejspíš přišly na to, že zrádcova kobka je prázdná. Naposledy se zahleděl do jejích očí.

„Smím tedy alespoň vědět, jak se jmenuješ?"

„Clementine," odpověděla mu.

„Jmenuju se Clementine."