„Pohni tím špekatým zadkem, hospodskej!," řval na něj z lavice u jednoho z rohů zlověstně vyhlížející mladík s obuchem u pasu, „poručil jsem si korbel piva už nejmíň před hodinou."

„Jistě, mladý pane, v mžiku oka," nechal se Elvar slyšet. „Pacholek," utrousil si však pro sebe, když se otočil k pultu, a ještě si uplivl mladíkovi do korbelu. Ten potom naplněný zlatavým mokem hbitě donesl až k jeho stolu, položil ho před něj a neumně se při tom uklonil. Nic si nedělal z posměchu, který si za to od podnapilých hostů vysloužil, jelikož čím hloupěji na hosty působí, tím spíš před ním někdo utrousí nějakou zajímavou novinku, či dokonce nějaké tajné zprávy. Nejen že byl opravdu zvědavým chlapíkem, ale někteří poutníci za určité informace velmi rádi platili.

Sotva se stihl vrátit zpátky za pult, když se chatrné dveře krčmy s vrzáním otevřely a dovnitř vstoupil nový host.

„Zavřít ty dveře, ten průvan tu pozhasíná všechny svíce," zabručel hospodský a hned se tomu podivil. Vždyť venku se celý den nepohnul lístek, kde se tu ten průvan vzal? To už však návštěvník beze slov splnil jeho přání a pomalým krokem zamířil k němu. Než došel před pult, stihl si ho Elvar ještě pořádně prohlédnout.

Podle středně vysoké, štíhlé postavy odhadoval, že to bude mladá žena. Oblečená v jezdeckých kalhotách a botách a bílé košili, zahalená v jemném plášti béžové barvy se žlutým lemem s kápí splývající až do obličeje. Vypadala, že nebude mít o tolary nouzi. Tím víc ho překvapilo, že cestuje sama.

„Hej, šenkýři, nalij mi něčeho dobrého! A nešiď na kvalitě ani na množství," hned potvrdila jeho domněnky, když cinkla o dřevo blýskavou zlatou mincí. Vytáhl tedy zpod pultu láhev toho nejkvalitnějšího vína, ukradeného z vojenského proviantu, a nalil jí poctivou měrou do té nejčistší číše, kterou našel. Žena ji do sebe okamžitě obrátila a poručila si ještě jednu. Před hospodským přistála druhá zlatá mince.

„Poslouchej, šenkýři," naklonila se k němu a zašeptala, zatímco jí doléval tmavě červený nápoj, „prý máš nějaké informace o letijských, slyšela jsem, že střetnutí s vojskem krále Morgida je nevyhnutelné."

„Popravdě je mi úplně jedno, kdo kdy bude válčit a kdo bude ovládat tento bohem zapomenutý kraj. Jen když budou dobře platit," prohlásil Elvar a významně se na ženu podíval. Při pohledu do jejích nezaujatých, cihlově hnědých očí mu však přeběhl mráz po zádech.

„Dostal jsi zaplaceno nejméně třikrát tolik, než na kolik bych cenila tvůj kradený alkohol. Odpovídej a nepokoušej mou trpělivost," dostalo se mu odpovědi.

Radši neodporoval a okamžitě vyklopil vše, co věděl. „K boji by snad mělo dojít na lukách mezi rybníkem a lesem. Letijští si od toho slibují vytlačení krále Morgida zpátky za hranice, ten by si tu zase naopak rád vystavěl opevnění dřív, než dorazí další nepřátelské posily. Ke střetu by mělo dojít do pár týdnů."

„Děkuji, to mi vědět stačí," odpověděla nevzrušeně a dopila druhou číši. „Nejspíš se tu ještě objevím. Doufám, že do té doby ukradneš také nějakou hřejivou medovinu," dodala a otočila se k odchodu. Zíral za ní s otevřenou pusou.

Žena netušila, že svým zjevem nevzbudila zvědavost jen v místním krčmáři. Už od prvních chvil ji ze svého kouta nenápadně pozoroval i onen mladík společně se svými kumpány.

„Dáma nevypadá vůbec špatně," hodnotil ženu u pultu s úšklebkem, „žel bohu se rozhodla cestovat tímto nehostinným krajem úplně sama. Co kdybychom jí dali dohromady eskortu, přátelé moji?"

Zlomyslný smích jeho společníků mu byl znamením, že všichni s nápadem souhlasí.

„Kam takhle pozdě, milostpaní? Měla byste vědět, že na zdejších cestách není zrovna bezpečno," promluvil na ni, když jí jeho parta zahradila cestu u rozcestníku za vesnicí.

„Postarám se o sebe sama. A vám bych radila to samé, dokud je ještě čas." Zvedla zrak a pohled jejích chladných modrošedých očí pronikl mladíkovi snad až do duše. Vypadala najednou mnohem nebezpečněji než v krčmě. Polekaně o krok couvl, ale to už se za ženu neslyšně přikradl jeden z jeho kompliců a napřáhl se k ráně svou dubovou palicí.

Co se stalo dál, to žádný z mužů nestihl pořádně ani postřehnout. V jediném okamžiku proklála žena tělo napřahujícího se mladíka ostrým šípem, který se jí objevil v ruce jakoby odnikud. Během další chvíle pak zakládala další šíp do tětivy luku, který se jí zhmotnil v rukou. Obratně se vyhnula dalšímu útočníkovi a poslala ho k zemi dobře mířenou ranou lučištěm do temene. Rychle natáhla tětivu a šíp se zabodl dalšímu přibíhajícímu mladíkovi přímo do srdce.

Zbylí tři se okamžitě dali na útěk, nedoběhli však daleko. První dva padli do sněhu téměř současně, žena je oba trefila rychlými výstřely dvou šípů za sebou. Poslední z nich ještě přidal a snažil se kličkováním ztížit lučištnici míření. Marně. Šíp zasvištěl vzduchem a mladík pocítil trýznivou bolest přímo u srdce. Padl k zemi jako podťatý a chlad smrti se mu rozléval od rány po celém těle. Dech se zpomaloval, oči mlžily a celé jeho tělo se pokoušelo ještě naposledy zdvihnout, ještě nasát vzduch do plic a prodloužit tak svůj život o několik dalších bolestivých vteřin.

V tom zoufalém boji na hranici mezi světem živých a mrtvých zaslechl za sebou klidně se přibližující kroky. V jeho zorném poli se objevila ta podivná žena. Její havraní vlasy s bělavými konečky povlávaly i v absolutním bezvětří a z pohledu jejích modrošedých očí ho mrazilo i teď.

„Ani jsem se vám nestihla představit." pronesla s ledovým klidem.

„Mé jméno je Irida. Vy mě však nyní budete spíš znát jako paní smrti."

***

Bylo kousek po poledni, když se na cestě za zátočinou ozval dusot kopyt. Oba strážní, dosud ležérně opření o své píky ve stínu mohutné brány, okamžitě zbystřili a postavili se do pozoru. Na cestě se objevili první jezdci na koních a za chvíli už na nádvoří vjížděla početná družina o mnoha jezdcích, v jejímž středu se vyjímal honosný kočár. Během chvíle se kolem nich nakupilo mnoho zvědavých vojáků.

„Co tu vokouníte, chásko líná?! Kdo nebude makat, toho nechám každý šutr ve zdech spočítat!" vlítnul mezi ně rotmistr a začal okamžitě řvát. Jen co se zase všichni rozutekli za svými povinnostmi a jen po očku sledovali další dění, přistoupil k rytíři, který právě v čele družiny slézal z koně.

„Můj pane, mám rozkaz vás ihned odvést do hradní síně. Víte, všichni jsme zvědaví na ten... zázrak, který jste s sebou přivezli," zahlásil rytíři podlézavým tónem.

Ten se na něj jen s opovržením podíval. „Do síně trefím sám. Máme však za sebou dlouhou cestu a bylo by opravdu příjemné, kdyby se někdo postaral o koně, odvedl je do maštale, dal jim čerstvé seno a vytřel je do sucha."

Nechal zaraženého rotmistra stát a vyrazil ke kočáru.

Z něj právě vystupovala mladá dívka a bázlivě pohledem prozkoumávala nádvoří, na kterém se ocitla. Její prostý, leč vkusný šat zelené barvy s vyšitými zlatavými detaily působil, jak kdyby byla urozeného původu. Přesto však měla na rukou pouta.

„Doufám, že jste měla příjemnou cestu, milostivá," pronesl rytíř směrem k ní posměšně. Zahleděla se mu do tváře, ale neodpověděla. Odvrátil se od ní a pokynul svým mužům, aby ho i s vězenkyní následovali.

„Nechť tě čest a sláva provází, kníže Aelricu," pozdravil rytíř pána hradu, jakmile se společně setkali v hlavní síni.

„Rád tě znovu vidím, rytíři Tristame," odpověděl a oba muži si padli kolem ramen.

„Prosím, pánové, posaďte se, musíte být po cestě vyhládlí." Nikdo se nenechal dvakrát pobízet a ve chvilce všichni seděli za bytelným dubovým stolem situovaným do tvaru písmene U. Služky mezitím začaly nosit na stůl. Celou síní se linula lahodná vůně pečeného selátka, drůbeže, ryb a také letijského koláče, tradičního moučníku naplněného lahodným lesním ovocem. První minuty se ozývaly pouze zvuky mlaskání a usrkávání vína, než se Aelric, zjevně potěšený apetitem hostů, znovu ujal slova.

„Situace v oblasti je víc než napjatá, denně dochází k potyčkám a soubojům s nepřítelem, a dost možná už jen tento hrad brání tomu, aby se na nás nepřátelské vojsko vrhlo plnou silou. Přejdu tedy rovnou věci. Vidím, že Nejvyšší rada své slovo splnila," mluvil a sledoval dívku na samém konci stolu, která jako jediná dosud nedostala ani sousto. Pokynul rukou a i před vězenkyní přistála miska s trochou pečeně, kousek chleba a číše s vodou. Dívka se hladově pustila do jídla, co jí to jen pouta na rukou dovolovala.

„Není třeba takových gest, Aelricu, svůj denní příděl už dostala, a navíc je tu hlavně kvůli práci," reagoval rytíř na jeho počínání.

„Jen ať se jednou nají a vidí, že my jsme tu v našem kraji pohostinní. Ve válečném ležení ji nic takového nečeká." Tristam nad tou poznámkou ani nehnul brvou a s chutí se zakousl do pečeného kuřete.

„Co vlastně ta dívka umí tak neuvěřitelného? vznesl Aelric další otázku.

„Má až zázračné léčitelské schopnosti," odpověděl Tristam s plnými ústy, ignorujíc tak jakoukoliv dvorní etiketu.

„Chytili ji na nějakém tržišti, kde uzdravovala nemocné nadpřirozenými schopnostmi. Okamžitě ji odvedli do žaláře a vyslýchali, co je zač. Nedostali z ní však ani slovo, a tak ji později odsoudili k smrti za provozování zakázaných praktik a kacířství. Proti tomu se ale ohradily vědní i lékařská společnost, které využily možnosti vetovat trest smrti pro zájem říše, samy totiž chtěly dívku zkoumat a zjistit, zda by se z jejích schopností dalo něco vytěžit. To se ovšem nelíbilo náboženskému koncilu, který byl přesvědčen, že z kacířských praktik nemůže nic dobrého vzejít. Po několika dnech hádek nakonec Nejvyšší rada rozhodla o kompromisu, vězněná bude vyslána na frontu a ať tam ukáže, jak moc umí být prospěšná státu. Až po válce se prý rozhodne, co s ní dál. Dostal jsem ji na starost s tím, že ručím za to, aby se dostala na frontu živá. Mít takového bastarda na krku, to jsem si opravdu vysloužil vděk od rady, ale rytířská přísaha je rytířská přísaha. Co se však mého názoru týče, hned bych věděl, co dělat s kacíři." Domluvil a naznačil rukou nůž pod krkem.

„Tady jsme ale ve válce a mně jde především o dobro mých mužů," oponoval mu Aelric, „pokud jim bude ta holka pomáhat, tak kacíř, nekacíř, ať žije a pomáhá. Až válka skončí, dělejte si s ní, co chcete. Mimochodem, zrovna ráno tu byla eskorta z nedaleké posádky, přivezli s sebou několik vojáků se zraněními vyžadujícími lepší péči. Ať tedy hned ukáže, co umí."

Všichni muži začali hned souhlasně pokyvovat hlavami. Zákony hovořily o zákazu magie jasně, ale stejně chtěl každý z nich nějaký ten zázrak na vlastní oči vidět.

Vstali tedy od jídla a hrnuli se ven na nádvoří. Minuli maštal, kde zrovna čeledín hřebelcoval koně, a vstoupili do prostorné kaple, v níž v době války zařídili lazaret. Místo lavic tu byla ve dvou řadách uspořádána provizorní lůžka, z většiny zabraná zraněnými. Mezi nimi pobíhalo několik dívek, které se snažily nemocným pomoci, jak jen to šlo.

Tristam beze slova postrčil dívku k nejbližšímu lůžku. Ležel na něm voják dovezený dnes ráno, jeho dech byl mělký a trhaný, přes bok se táhla ošklivá rána zafáčovaná několika vrstvami obvazů, skrze které i tak prosakovala krev. I přes veškerou péči ošetřovatelek vypadal, že se nejspíš nedožije svého dalšího rána.

Vězenkyně poklekla k raněnému, její kovová pouta zazvonila o studenou dlažbu. Položila muži ruku na ránu a zavřela oči. Po několika vteřinách zase vstala a odstoupila, aniž by pohlédla na zbytek skupiny. Voják se ještě párkrát přerývaně nadechl, postupně se však jeho dech uklidnil a na jeho tváři se v klidném spánku objevil blažený úsměv. Když mu na pokyn jedna z ošetřovatelek sejmula obvaz, po ráně zbyla sotva drobná jizva.

Všichni muži vydechli úžasem, o ošetřovatelku se pokoušely mdloby. Jedna věc byly báby kořenářky a šamanské praktiky, něco úplně jiného však byl zázrak, kterého byli právě svědkem. I věčně protikacířsky naladěný Tristam musel uznat, že tohle by mohlo ve válce klidně zvrátit misku vah v jejich prospěch.

Všichni byli z toho zázraku tak úžaslí, že si ani nepovšimli čeledína, který teď pokukoval pootevřenými dveřmi do lazaretu. Jakmile sám viděl, co se stalo, na rozdíl od ostatních neváhal. Sebral se, proběhl za maštalí až k zarostlým tajným dvířkům v hradní zdi a už běžel úzkou pěšinou ze skalnatého kopce přímo k nepřátelskému ležení.

Jako špeh pro Morgidovu armádu musí o tomhle dát vědět veliteli.

***

S hbitostí lovce se pohybovala zasněženým lesem a obhlížela terén.

Nespěchala, ani nebylo proč. Neměla žádný cíl, nikdo na ni nečekal, nic ji netrápilo, ani hlad, ani žízeň, dokonce ani chlad. Jezdecké boty a kalhoty, bílá košile zahalená černou kazajkou a jemný plášť béžové barvy se zlatým lemem jí bohatě stačily na to, aby se netřásla zimou. Tyhle starosti obyčejných smrtelníků se jí zkrátka už dávno netýkaly. Jediným jejím cílem teď bylo její poslání.

Ani sama si nepamatovala, jak dlouho vlastně už je smrtkou. Ta bezcitná, zatracená, obávaná. Lidé se smrti štítili, nemohli kvůli ní v noci spát, spílali jí, když stáli v těžkých časech u lůžek svých nemocných příbuzných. A přec ti, co k ní natahovali ruku z lůžka, ti jediní v celé ztemnělé místnosti, kteří ji mohli spatřit, cítili úlevu a osvobození od pozemských těžkostí.

Zastavila a rozhlédla se okolo sebe. Všude bylo dokonalé ticho, stromy spaly přikryté sněhobílou pokrývkou, i těch pár hejn zimujících ptáků, se někam ztratilo a jen tu a tam na své cestě zahlédla vybledlý odstín zelené esence života. Patřil ježkům, jezevcům, medvědům a dalším zvířatům, která se schovala do svých doupat a uložila k zimnímu spánku. Před jejím zrakem se však neschovala, ona stále viděla jejich životní esenci. Byla přeci paní smrti. Zároveň však nebyla jejich nepřítelem, a proto je nechávala být.

Jak zvláštní byla životní esence zvířat v zimním spánku. Úplně nejvybledlejší odstín zelené, skoro už přecházející do temně rudé značící blízkost smrti. Tak blizoučko smrti byla i ta spící zvířata, a přece pořád žila. Na jaře potom zase vylezou a sytě zelená barva bude zračit jejich radost z nadcházejících slunečních dní.

Po nějakém čase však na své cestě přeci jen narazila na anomálii mezi vší tou slabou životní aurou. Mezi stromy několik závějí od ní zahlédla jinou esenci. Tahle byla rudá, míchaná s odstíny černé. Esence smrti, ale i strachu. Takové bytosti měla za cíl převádět do jiného světa.

Stáhla si z hlavy kápi a barva jejích očí přešla z cihlově hnědé do modrošedé. Její havraní vlasy s bělavými konečky zavlály i v úplném bezvětří a v rukou se jí zhmotnil luk se šípem založeným na středovce. Pokud zjistí, že si ona bytost už vytrpěla dost, jediná střela z jejího luku bude k ukončení trápení stačit. Takto připravená se vydala směrem, odkud esence vycházela.

Dorazila až na malou mýtinku, odkud záře vycházela a při jednom z okrajů spatřila zajíce. Ležel v promrzlý na sněhu, zadní běh semknutý pytláckým okem, ze kterého už pro něj nebylo úniku. Než k němu došla, strach už téměř vymizel a nahradilo jej smíření se s osudem. Vysílený chlupáč věděl, že z pasti už není jak utéct.

Pár vteřin na sebe hleděli a ona nechala rozplynout svůj magický luk. Na něj nebude třeba zbraně a šípu. Sklonila se k zajíci a položila ruku na jeho tělo. Zrychlený dech se zpomalil, červeno-černá aura vybledla. Poslední výdechy prožil zajíc v klidu a bez utrpení. Nezemřel sám. I tohle byla Iridina práce.

Od rituálu ji vyrušil náhlý křupot sněhu nedaleko od ní. Kdosi se blížil. Vstala a její pohled se střetl s vetřelcem přicházejícím mezi stromy. Byl to mladý voják z nedaleké posádky krále Morgida. Několik desítek vojáků si v lese vybudovalo ležení, odkud chtěli zaútočit na nepřítele ze zálohy. Jednomu z nich se očividně znelíbilo žít pouze o vojenské stravě a nalíčil proto v lese pár ok v touze vylepšit si jídelníček o nějaké to maso. Teď se k jedné ze svých pastí blížil v poměrně dobré náladě, vykračoval svižně a do kroku si pískal. O to větší bylo jeho překvapení, když spatřil na mýtině mladou ženu.

„Kdo je tam?" zakřičel a odvážně tasil krátký meč, který se mu houpal u pasu. Její zjev ho však vyděsil. Nevěřil na babské povídačky, na víly, démony a nadpřirozené bytosti obecně, ale nikdy předtím takovou ženu neviděl. Sledovala ho upřeným pohledem. Bez emocí, bez pohybu. Najednou pocítil prudkou palčivou bolest procházející mu od levého ramene přímo do těla. Zasténal bolestí a v šoku upustil svůj meč do sněhu. Jak rychle bolest přišla, tak zase zmizela, když však vzhlédl zpátky k ženě, vyděsil se ještě víc. Stála pořád na stejném místě a sledovala ho jako předtím, její havraní vlasy s bělavými konečky vlající ve větru jako kdyby se ztrácely v nekonečnu. Celá mýtina potemněla a dala tak ještě vyniknout jejím modrošedým očím, které ho doslova probodávaly. Na víc už voják nečekal. Popadl meč a utíkal, co mu síly stačily pryč od mýtiny. Nedbal na to, že zakopává o kořeny a zapadá do závějí, zastavil se celý promáčený až před plotem z hrubých obroušených klád.

„Co jsi to vyváděl? Vypadáš, jak kdybys viděl ducha," smáli se mu přátelé na stráži, když se před nimi zjevil, bledý jako stěna.

„Taky že ano," odvětil a vyprávěl jim, čeho byl právě v lese svědkem.

„Nepřeháněj, to jsou jen pověry," vysmáli se mu však, „nějaká babka šla do lesa na chrastí a zle se na tebe mračila za to, že v jejich lese líčíme pasti na zajíce."

Přesvědčit se mu je nepodařilo, dál si vedli svou a čím víc se snažil, tím víc se akorát smáli. Tu noc se i na hlídce třásl jako osika a bál se byť jen obejít ležení s lucernou v ruce. Stále ji viděl před sebou jako to odpoledne na mýtině a doufal, že už ji nikdy v životě znovu nepotká.