Ta bolest hlavy byla neuvěřitelná. Měl jsem ji jako střep. Přemýšlel jsem, co se včera večer dělo, ale vzpomínal jsem si, jen jak jsem se dobře bavil s Patrikem o našem dětství a já pořád pil. Pak už se mi to rozmazalo a dál si jen pamatuju ukládání do postele.

Musím se Patrikovi omluvit za to, jak jsem se zřídil. V puse jsem měl jako v polepšovně a obrovský hlad. Zašel jsem si vyčistit zuby do koupelny a pak zamířil do kuchyně pro něco k jídlu, když jsem na sedačce našel spícího Patrika.

Ležel pod přehozem, sundal si tričko a já mohl spatřit kousek jeho vypracované hrudě. Na levé straně na prsním svalu začínalo nějaké tetování, vypadalo to jako ocas hada v ohni, ale dál jsem neviděl, ztrácelo se pod látkou. Svrběly mě prsty od toho, jak jsem chtěl vidět víc. Bože vzpamatuj se! Co se to se mnou děje? To bude tím traumatem, co prožívám. Vše se mi nějak motá dohromady.

Odvrátil jsem od něj zrak a potichu zašel do kuchyně, kde jsem za sebou zavřel, abych udělal snídani a Patrika přitom nevzbudil. Chtěl jsem se mu nějak odvděčit za jeho starost.

Při přípravě snídaně jsem si vzpomněl, na slib, že si půjdeme zaplavat do bazénu. Dalo by se říct, že jsem se i těšil. Ale musel jsem udělat něco s tou hlavou, bylo to, jako by mi do hlavy bušili kladivem.

Z lednice jsem vybral vejce, salám i sýr a rozhodl se udělat hemenex, k tomu čerstvou zeleninu a rohlíky. Zapnul jsem překapávač s kávou. Když jsem tam tak stál a dokrajoval zeleninu, zmocnila se mě živá vzpomínka. Jak si moje dvě dcerky hrají pod stolem v jídelně, moje žena nesla talíře plné lívanců na stůl, které připravila společně s mojí matkou, která stála ještě u plotny a otec zrovna vcházel do dveří s kousavou poznámkou o tom, jak nemá rád sladkou snídani.

Chytil jsem se okraje pultu a mé tělo se třáslo, z očí mi padaly nezastavitelně slzy mezi plátky okurky a cherry rajčata. Ta beznaděj a neuvěřitelný smutek nešel zvládnout, pomalu jsem cítil, jak moje tělo vláční a chce se střetnout se zemí.

Vtom jsem však ucítil horké dlaně, které mě včas podepřely, natiskly si mě k bušícímu srdci a slova útěchy zaplavily celou místnost. „Jen to ze sebe dostaň. Potřebuješ to pustit ven. Je mi to hrozně líto, že tě tohle potkalo. Pokud budeš stát o mou pomoc, vezmu si týden dovolené a strávíme ji spolu. Vezmeš si věci a můžeš jít ke mně. Nemůžeš tu dál být, jsou tu čerstvé vzpomínky a ty tě úplně pohltí a rozdrtí. Musíš na to nějakým způsobem zapomenout. Bude to trvat roky, než se s tím úplně vyrovnáš, ale ty to zvládneš. Věřím, že dokážeš žít dál. Musíš, oni by si nepřáli, aby ses zahrabal ve vzpomínkách."

Mluvil na mě vlídným hlubokým hlasem a já to vnímal každým pórem. Slyšel jsem jeho srdce bít v hrudi, jeho teplo zahřívalo mou studenou pokožku. Patrikovy ruce jezdily po mých zádech a ve vlasech. Dostavoval se ke mně pocit útěchy, potlačoval můj smutek a po nějaké době už mě z Patrikových doteků začala pálit kůže tam, kde se mě dotkl.

Kruci! Už zase. Odsunul jsem se od něj. Nemohl jsem se mu podívat do očí, bál jsem se toho. Nechci tyhle pocity. Jsem zmatený, trochu vzrušený a začínám z toho být podrážděný. Nechci na něj být jakkoliv nepříjemný, protože on se o mě stará a já si toho vážím.

To jen asi hormony v mém těle. Asi mi chyběl fyzický kontakt. Se ženou jsme měli i po těch letech skoro každý den sex a ten mi teď asi chybí tak moc, že je mu jedno, jestli je to muž nebo žena, protože je dezorientované.

„Děkuji Patriku. Moc si vážím toho, co pro mě děláš, ale nechci ti být na obtíž. Přece jen má společnost je značně pochmurná. Jistě máš na plánu jiné a zábavnější věci s lidmi, co se s tebou budou bavit, ne tě uvrhávat do smutku a stresu."

Cítil jsem jeho lehký úsměv na rtech. „Pořád věřím v to, že by si pro mě udělal to samé. Byli jsme jako bráškové a já na to nezapomínám. Nemůžu tě takhle nechat a navíc je mi s tebou dobře, tvá chmurná nálada mi vůbec nevadí, navíc podle mě se držíš statečně. Já bych jistě ani nevstal z postele. A těším se na čas s tebou, máme si pořád co povídat."

Nedal si svůj úmysl v žádném případě rozmluvit. A mě už docházely argumenty a výmluvy proč ne.

Proč vlastně ne? Patrik je dobrá společnost. Dokáže mě rozesmát a dostat i z největší deprese. Potřebuju na pár dní někoho takového a pokud bude mé tělo protestovat, najdu nějaký způsob, jak se zbavit napětí.