„Já nevím, Scotte, nedokážu to udělat," hladila si Myra obrovské těhotenské břicho. „Cítím každý jejich pohyb... Zrovna před chvílí mělo jedno z dvojčat škytavku..."

Podívala se se slzami v očích na svého muže, který se tvářil tak smutně, až netušila, zda víc litovat sebe, dvojčata, anebo manžela.

„Půjdou k Nelly a Maxovi, Myro. Bude o ně skvěle postaráno, a hlavně – budou v bezpečí."

„A to se snažíš přesvědčit mě nebo sebe?" zeptala se tiše.

Scott si povzdychl a objal ji.

„To prokleté proroctví! Ale ještě máme naději, můžou to být nakonec kluci."

„Nebo se mohla Portia splést..."

„To už jsme probírali, zlato. Teď toho asi moc nevyřešíme, snaž se na to nemyslet. To bude pro prcky nejlepší," políbil ji na spánek a pohladil přitom její vzdouvající se břicho.

***

„Nemyslíte, že už opravdu nastal ten správný čas, abyste děvčata předali pěstounům?" zeptala se jemně vysoká hrdá žena s pletí připomínající tmavý karamel.

„Já se jich nedokážu vzdát, Portio," zašeptala přiškrceným hlasem Myra, zatímco houpala miminko s ohnivými vlásky v náručí a sledovala svého muže, jak dělá opičky na druhé, černovlasé děvčátko.

„Livy a Beatrice zanedlouho oslaví první narozeniny. Kolik už jste odrazili útoků? Dva?"

„Tři," zašeptala Myra. „Minulý týden se k nám vloupali a... a chtěli je... zabít," dořekla a nechala slzy volně stékat po tvářích.

Starší žena se zhrozeně nadechla nosem a chytla se za srdce. „Tak to je nejvyšší čas! Nemůžeme si dovolit... nemůžeme dovolit, aby se jim něco stalo! Jsou nadějí pro celý svět, pro oba světy!"

„Hlavně to jsou ale naše dcery," vložil se do hovoru Scott, který i s malou Beou přišel k ženám.

***

„Liv! Livy! Slez z toho stromu!" volala Nelly na čerstvě osmiletou Liv, přičemž její dvojče stálo pod stolem a hlasitě ji podporovalo. Spolu s dalšími dětmi, které přišly se svými rodiči na jejich oslavu narozenin.

„Ale mamííí, vždyť je to bezva!" pištěla Liv. „Bee, poleť za mnou!"

„Ani náhodou. Naši už se řítí. Táta nese žebřík a máma volá hasiče," prohlásila suše černovláska stojící pod stromem a upravila si bílé nažehlené šaty.

„Bzzz, máme tady včelku," posmíval se jí malý buclatý kluk z vedlejší třídy.

„Zmlkni, Jerry, mám žihadlo," setřela ho Bea. „Takhle blbě mi říká jenom moje praštěné dvojče."

„Livy! Okamžitě dolů!" doběhla mamka dvojčat a děti se rozestoupily. „Co pořád máš s tím stromem?"

„Je to tu bezva! Vidíš strašně daleko a je tu klid," rozpřáhla pihovatá holka na větvi ruce.

„Proboha, drž se oběma rukama!" vykřikla máma.

„Co se to tady děje? Člověk přijde o trochu později a tady je pozdvižení," přiblížil se klátivou chůzí se blonďatý vytáhlý puberťák.

„Matte! To jsem ráda, že jsi tady! Liv je zase na větvi," řekla nešťastně Nelly. Všechny děti se začaly jako na povel smát.

„Hm. Já tam za ní ale nepolezu," pokrčil rameny Matt.

„Bráško, prosím! Přece kvůli ní nebudeme zase volat hasiče."

„Ona sleze sama, Nell. Jako vždycky," zamumlal a otočil se k odchodu.

„Liv, je tady dort!" přinesl táta žebřík.

Dívenka se mezitím dala do pohybu a hbitě šplhala dolů.

„Opatrně!" spráskla ruce máma.

„Pomalu!" radil táta.

„Hlavně sebou hoď," utrousila Bea.

Děti se rozutekly, pro ně zábava u stromu skončila, a také se těšily na dort. Rodina Morganových ale čekala na Liv, až sleze. Jakmile už ale byla skoro dole, uklouzla jí noha. Máma vyjekla, táta vrhl ke kmeni, aby dívku zachytil, jen černovlasé dvojče bylo naprosto v klidu.

Strom jakoby natáhl své větve a Livy zachytil.