Měla bych otevřít oči...

Vážně už bych měla otevřít oči...

Tak... Teď!!!

Liv měla neodbytný pocit, že ji někdo pozoruje, ale přes vlastní přemlouvání víčka stále ještě nerozlepila. Byla přesvědčená, že je sama, přesto jako by na kůži opravdu fyzicky cítila něčí pohled. Nebo pohledy? Ten dojem, při němž se jí ježily chloupky vzadu na krku, byl dost intenzivní. Snažila se vzpomenout, jak se do téhle prekérní situace dostala, jenže v hlavě měla jako po nedokončeném snu, napůl spící a napůl bdící.

Ležela na něčem měkkém, ale zase tak příjemné jako postel nebo pohovka to nebylo. Okolo sebe vnímala jen tíživé ticho a cítila vlezlý pach vlhkosti. Usoudila, že se nejspíš nachází v nějakém sklepě. Přemýšlela, jestli ji někdo unesl, protože věděla jistě, že se něco stalo a ona není tam, kde by normálně být měla. Ale ruce i nohy měla volné, což pomaličku a nenápadně vyzkoušela, takže spoutaná ani připoutaná nebyla. Ani teorie o únosu tedy neseděla. Únosce by ji asi nenechal jen tak a ani netušila, proč by je někdo unášel.

Fakt by ses měla přestat koukat na ty kriminálky, Liv, hubovala se v duchu.

Se stále semknutými víčky dolovala z paměti vzpomínky.

Zrovna se procházela na pobřežní promenádě u skvělého Jónského moře na jihu slunné Itálie. Jako doprovod měla s sebou svůj stín, své dvojče Beu. Vzduch voněl solí a sluncem, které sálalo ze starobylých kamenů, a jemný vánek si pohrával s jejími dlouhými měděnými vlasy. Kolem nich byl slyšet ruch z troubících aut a všudypřítomných skútrů, a do toho se mísila směsice jazyků, jimž od stánků rozesetých podél cesty vládla hlučná a temperamentní italština.

Dívky si právě koupily gelato – výbornou domácí zmrzlinu. Maličký legrační chlápek s knírkem, který jim přidal kopeček zdarma, na její černovlasou a modrookou sestru hlasitě pokřikoval s teatrálností jižanům vlastní „bellamia". A to s takovou vervou, až se před jeho stánkem vytvořil hrozen zvědavců. Což tedy nejspíš bylo žádoucí, alespoň pro něj ohledně tržby.

Bee... moment, kde je moje dvojče? Zaplašila nepodstatné myšlenky a vytřeštila oči. Nebrala ohledy, že tím dala najevo svou bdělost a prudce se posadila.

Horečnatě se rozhlížela kolem sebe. Musela zjistit, kde je její sestra a kde to sakra jsou. Nikde ji neviděla, avšak dvojčecí radar nenaznačoval, že by Bea byla v nebezpečí.

Livy vstala a zkusila otevřít jediné dveře, které našla. Marně na ně bouchala a volala, aby ji pustili ven, samozřejmě ale bez odezvy.

Po chvíli se uklidnila a rozhodla se prozkoumat prostor, ve kterém se nějakou záhadou, a proti své vůli, ocitla.

To, co uviděla, ji skutečně překvapilo. Do plesnivého sklepa, který podvědomě očekávala, měl prostor hodně daleko. Místnost byla velká, i když tmavá, a zdi byly vyvedeny z hrubě opracovaných kamenů. V jedné byl zasazený vyhaslý krb. Uměla si představit, že kdyby v něm plápolal oheň, bylo by tu příjemně a útulno. Po obvodu bylo rozmístěno několik loučí, k její smůle ale nehořela ani jedna. Za zataženými těžkými závěsy na protější zdi se podle ní skrývalo obrovské okno, pokud se tedy nacházela jinde, než v podzemí.

Před krbem ležela chlupatá zvířecí kůže, Liv však nedokázala odhadnout, jak její nositel vypadal, když ještě běhal a dýchal. Zarazila se, protože i v této zcela nevhodné situaci jí vrtalo hlavou, co to mohlo být za zvíře. Taková prostě byla, zvědavá za všech okolností.

Uprostřed místnosti trůnila široká starodávná pohovka s legračně zakroucenými nožkami, z níž nejspíš spadla, protože než vyskočila na nohy, ležela na chladné podlaze, zamotaná pouze ve slabé dece.

Už od dětství měla často velmi živé sny a na zemi končila vcelku pravidelně, takže ji to ani moc nepřekvapilo.

Na všech stěnách bylo pověšeno velké množství jednoduchých dřevěných polic přecpaných knihami a nad krbem dokonce visely jakési zahnuté dýky. Po Livině pravé ruce se nacházely bytelné dvoukřídlé dveře, jež se pokoušela jako první otevřít. Byly zhruba ve výšce očí zvláštně přerušeny úzkým pruhem zrcadla.

Náhle si uvědomila, že jí nepříjemně hučí a třeští hlava a intenzivní mrazení způsobené domnělými sledovateli také nepřestalo.

„Mysli Liv, mysli... většinou ti to docela jde," mumlala si polohlasně.

Myšlenky se jí rozbíhaly všemi směry, zatímco si třela bolavé čelo a snažila se soustředit na to, jak se dostala na tohle zvláštní místo. A proč je tu jen ona.

Kromě bolesti hlavy jí ukrutně kručelo v břiše, což znamenalo, že naposledy jedla snídani ještě v pronajatém luxusním bungalovu, ve kterém byly ubytované spolu s Mattem, jenž s nimi do Evropy jel jako dohled.

Danajský dar, tak se tomu říká, odfrkla si, když obdržely k sedmnáctým narozeninám cestu do Evropy, podmíněnou ale dohledem jejich strýce.

Liv si vzápětí uvědomila, že pocit sledování je najednou palčivější. Opět se jí zježily chloupky, přesto ale překonala nutkání prudce se otočit a začít vyšilovat.

Zachovej chladnou hlavu, Liv, přesvědčovala se v duchu a zhluboka se nadechla. Dost pozdě ji napadlo, že si mohla vzít nějakou sečnou zbraň ze zdi.

Pomalu se otočila, vyjekla leknutím a ukročila o krok zpět.

Přímo před ní stáli jako kati tři postavy oblečené v pláštích s kápí, která jim kompletně zakrývala celý obličej.

Takže nějaká sekta, napadlo ji.

Liv vůbec nechápala, jak se dotyční dostali až k ní, aniž by je slyšela přicházet. Neslyšela ani cvaknout zámek anebo vrznout dveře. Když se před chvílí rozhlížela po místnosti, věděla jistě, že tam nikdo nebyl.

Je už čas začít panikařit?