"Pšt."

Felix se konečně vrátil z práce a jako obvykle, byl slyšet snad až k sousedům. Vykulil oči, když si všiml spící Lau.

"Promiň," zašeptal. Pokusil se co nejtišeji dojít ke mně, aby mi mohl dát pusu na přivítanou.

"Usnula před pár minutami," informovala jsem ho a dolila si víno.

Felix si přihnul rovnou z láhve a když zaregistroval můj nesouhlasný pohled, jen pokrčil rameny. "Stejně bychom neměli Lauru dráždit otevřenou flaškou."

"Já ti na ty tvoje výmluvy neskočím, laskavě nech moje víno na pokoji."

"Jak se má?" Kývl hlavou ke gauči.

"Lau? Fajn," usoudila jsem. Incident s kocourem jsem už radši vytěsnila z mysli. "A malé..." Podala jsem mu čerstvou fotku.

Chvíli se na ni jen díval, jako by věřil, že po delším zkoumání mu fotografie odhalí další informace.

"Ree...," vydechl, "je tak dokonalé."

Za pas si mě přitáhl blíž a dal mi pusu na čelo, než se vrátil k prohlížení svého potomka. Našeho potomka? Najednou se kouzlo okamžiku vytratilo. Něco ve mně si přálo být ujištěno, že je to dítě i moje. Sama jsem se z toho celého vyvlékla... A teď mi bylo líto, že... Ne, hloupé hormony. Musím je držet na uzdě.

"Copak?" zeptal se Felix, který si nějakým zázrakem všiml, že nejsem ve své kůži.

"Nic. Budete mít překrásné miminko," pokusila jsem se o úsměv.