V zámku zašramotily klíče. Vrhla jsem se ke dveřím, přesvědčená, že se Lau vrátila z práce dřív, ale na prahu se objevil Felix.

„Ahoj," ztuhla jsem uprostřed kroku.

"Čau... Máš tu i Lau?" rozhlížel se kolem, jako by čekal, že vyskočí zpoza rohu.

"Ne, je ještě v práci."

Felix prošel vedle mě, přičemž chytil moji ruku a stáhl nás oba na gauč.

"Ree, co se stalo? Ráno jste obě zmizely. Tobě se ten dům nelíbí?"

Zavrtěla jsem hlavou, ale do očí jsem se mu nedokázala podívat. "Líbí, a moc," zašeptala jsem s pohledem upřeným na Felixovo koleno.

Protože, jak chlapovi řeknete, že jste totalně zpanikařily z představy, že byste spolu mohli mít rodinu? Jasně, oni jsou kvůli tomu vyděšení furt, ale my holky... bychom to měly zvládat líp. Nebo ne?

"Co tě trápí?" zeptal se potichu.

Nedokázala jsem mu to říct, netušila jsem jak. Místo toho jsem si ho jen přitáhla blíž a políbila. Vložila jsem do toho všechno, co nešlo vyjádřit slovy. Něco ve smyslu miluju tě nejvíc na světě, ale jsem na prášky z představy, že bychom měli dítě, což s tím vůbec nesouvisí.

Když už jsem zmínila ty prášky, asi bych si o nich měla něco zjistit. S chlapy je někdy život tak těžký, napadlo mě, když v tu chvíli se Felix pokusil přetáhnout mi tričko přes hlavu.

Oba jsme ztuhli uprostřed pohybu, když mu došlo, že nehodlám spolupracovat.