„Lau, no tak! Kam jedeme?" ptala jsem se asi po sté.

Stiskla rty k sobě, ale usmívala se. Jemně potřásla hlavou, jako by nedokázala uvěřit, že jsem to ještě nevzdala.

„Lau, zlató," protáhla jsem. Kdyby neřídila, asi bych se pokusila ji zlechtat, protože i ona měla svá slabá místečka. Bohužel, mnohem míň než já.

Mrkla na mě. „S Felixem jsme ti něco neřekli."

Vykulila jsem oči a popravdě, trochu jsem se i naštvala. „Takže ty celou dobu víš, kde je?"

„Ne, to ne," bránila se. „Jenom jsme něco připravovali a jak nad tím přemýšlím, je mi celkem jasné, že šel tam."

„Ughr..."

Rozesmála se a já si nemohla pomoct, musela jsem myslet na to, jak mi chyběla. Proč jsme to mezi námi vlastně nedaly do pořádku dřív? Asi jsme jen obě stejně paličaté... nebo blbé.

„Neboj, miláčku," ozvala se po chvíli a pohladila mě po koleni, než se zase vrátila k řízení, „chtěli jsme tě jen příjemně překvapit."

„Hmpf."