Když se mě kolegyně v práci, o které jsem ani netušila, že existuje, zeptala, jestli jsem v pořádku, věděla jsem, že je to sakra špatný. Buď si všimla, že nosím pořád to samé oblečení, nebo že vypadám jako smrtka. Nebo obojí.

Jedinou oporou mi byl Felix. Až teď mi docházelo, jak moc pro mě znamená. Byl mým nejlepším kamarádem a přítelem v jednom. Chápal, když jsem se trápila kvůli Lau, a utěšoval mě polibky.

Oběma nám chyběla. Oba jsme si přáli, abychom jí chyběli taky.

Občas, když jsme jen tak seděli v objetí a tichu na gauči, jsem měla pocit, že jsme staří manželé, kteří ve svém životě někoho důležitého ztratili a můžou se jedině opřít jeden o druhého a přečkat to.

Felix zkoušel s Lau mluvit, ale já předem věděla, že to nemá smysl.

Ten večer jsem otevírala dveře do Felixova bytu a těšila se, až se schoulím u něj v náruči.

Ale můj přítel v bytě nebyl. Nezůstalo tam ani žádné jeho oblečení a skoro žádné věci. Zmizel i klavír z obýváku a pracovna zívala prázdnotou.

Felix se jednoduše ztratil z mého života.