KARIN

Několikrát jsem se zhluboka nadechla. Srdce mi bušilo stejně zběsile, jako bych běžela náročným terénem. Teprve až mi do plic prostoupilo trochu chladného vzduchu, maličko jsem se uklidnila a získala zpět rozvahu, byť její minimum.

Myšlenky se pořád vracely k jedné a tytéž scéně. Cítila jsem se mizerně, hnusila jsem se sama sobě. Vlastně jsem nebyla o nic lepší než otec. On Andrése sice otrávil, ale já... Mohla bych ho zachránit, jenže jsem k tomu nenašla dostatek odvahy.

Na vzrostlém dubu rostoucím uprostřed nádvoří se mihnul velký stín a ozvalo se temné hluboké zakoukání sovy. V tu chvíli mi došla jedna věc. Nedokážu nechat zemřít člověka, byť nepřítele. Něco jiného by bylo kdyby ho otec chtěl zabít mečem. Ne, že by to nedokázal - jako bojovník se mu mohl vyrovnat v naši zemi skutečně málokdo. Ale jed? To byla skutečně podlá zbraň, hodná možná tak ustrašených zbabělců...

Vděčně jsem vzhlédla k potemnělému stínu stromu. Zvíře, které už před staletími našlo místo v našem rodinném erbu, rozhodlo můj vnitřní boj, jak se zdálo.

...Otevřela jsem mříž co nejtiššeji to šlo. Pak jsem svůj obličej přiblížila k tomu princovu. Sama nevím, proč jsem si úlevou oddechla - ještě dýchal a jeho srdce stále bilo, i když pod účinky jedu slaběji.

Ležel klidně, nehýbal se. Jen na čele se mu perlily velké kapky potu - to bylo patrné dokonce i chabém světle dohořívající louče.

Pokud jsem mu chtěla pomoci, musel jsem jednat rychle. Vzala jsem do dlaně malý plátěný sáček. Byl to dárek od otce k mým loňským, šestnáctým, narozeninám.

Ruce se mi klepaly, a přestože mě pokoušely obavy, věděla jsem, že jednám správně. Kdybych jen tak odešla, špatné svědomí by mě doslova sežralo zaživa.

Nasypala jsem si na dlaň část z obsahu váčku - byly to nevelké kuličky, jejichž povrch se saténově leskl. Tato zvláštní semínka pocházely z rostliny, která se Venee, neboli Dračímu dechu, významně podobala. I název měla podobný - Avena. Obě tyto rostliny dokázaly v podobě jedu spolehlivě zabít, ale Avena dokázala účinky Dračího dechu eliminovat s podivuhodnou rychlostí - na neznalého člověka to mohlo skutečně působit jako zázrak.

Odpočítala jsem přesně osm kuliček - stačilo by o jednu nebo dvě víc a princi by nepomohl ani zázrak skutečný. Mezi dlaněmi jsem semínka promnula. Začala se z nich uvolňovat zvláštní kořeněná vůně a stejně aromatický olej.

Jednou rukou jsem podložila Andrésovi hlavu a do úst nechala stéct přesně osm kapek.

Napadlo mě, že je docela hezký... Jenže povahu má příšernou! musela jsem se vzduchu okřiknout vzápětí. Styděla jsem se za úvahy tohoto typu, přesto jsem si nemohla pomoct. Cítila jsem, jak se mi do tváří pomalu hrne krev.

Z pocitu trapnosti mě nakonec vysvobodilo, když se Andrés rozkašlal a otevřel oči. Neuvěřitelně jsem se lekla. Dokonce jsem málem vykřikla, ale dokázala jsem se na poslední chvíli ovládnout. Přece jen jsem nepatřila mezi rozmazlené šlechtické dcerky.

„Kdo..." vypravil ze sebe sípavě. Jeho hlas zněl jako když se o sebe drhnou zrnka písku. „Kdo jsi?"

„Na tom nezáleží," pronesla jsem pomalu a odvrátila zrak od jeho obličeje. Podle toho, jak se pousmál, si musel všimnout, jak mi hoří tváře.

Abych se z té nanejvýš ostudné situace vyšla alepoň trochu se ctí, vyhrkla jsem rychle: „Vidím, že už ti je líp. Napij se, pomůže ti to."

S těmi slovy jsem princi, zcela vyvedenému z míry, podala lahvici s vodou, zvedla se ze země, lehce si oprášila kalhoty od slámy a vyběhla ven.

________________________________________________________

Před pěti dny začala škola. Jo, za tohle prohlášení a připomenutí toho, že krásný letní čas prázdnin je pryč, mě možná budete proklínat...😂 Nicméně nebojte, i já jsem se vrátila zpět na své milované gymnázium. Když jsem viděla rozvrh pro letošní školní rok - obzvlášť ty bezmála každodenní odpoledky - chvíli jsem měla pocit, že budu potřebovat brýle. Nicméně mě mé bystrozraké oči neklamaly a realitu neskreslily.
Na psaní už nebudu mít tím pádem úplně tolik času - třeťák je třeťák. Takže vůbec nevím, kdy vydám další kapitolu. Mějte pochopení, prosím.♥️

Vaše -_Jana_-✨