KARIN

Po obezřetném plížení se chodbou jsem konečně za sebou zavřela dveře svého pokoje.

Na svoji pohodlnou měkkou postel krytou světle modrým baldachýnem jsem vrhla zmučený pohled. Netoužila jsem po dnešním dni po ničem jiném než moci se na své posteli trochu prospat.

Jen díky silné vůli jsem byla kolem postele prošla a zamířila s povzdechem ke skříni.

Vytáhla jsem z ní boty a nazula si je. Téměř jsem zapěla radostí, neboť počasí letošího jara skutečně nebylo nejvlídnější.

Ještě jsem vylovila plátěnou brašnu a naházela do ní v ryychlosti nějaké háhradní oblečení.

Už jsem se chystala vyklouznout zpět na chodbu, když vtom můj pohled periferně upoutalo cosi bílého ležícího na mé posteli. Na modrém saténovém povlečení se povalovala mužská košile. Ani nevím proč, jsem popošla blíž.

Při bližším zkoumání látky jsem si všimla, jak se jemná. Z toho jsem usoudila, že by mohla patřit nějakému vysoce postavenému důstojníkovi, který by si takovýto přepych mhl snadno dovolit. Na límečku však měl oděv vyšité ozdobné písmeno A.

A... jako... Andrés! napadlo mě. Mělo mi to dojít hned. Moje komnaty patřily k těm nejpohodlnějším na zámku, a snad proto si je princ vybral.

Vmžiku jsem košili položila zase zpátky a klekla si na podlahu. Ruku jsem vsunula pod matraci a chvíli šátrala po dřevěném roštu. Uchopila jsem malý plátěný sáček a s vítězným úsměvem ho přidala k ostatním věcem do brašny.

Ještě ve chvíli, kdy jsem nepozorovaně vyklouzla ze dveří na zcela liduprázdnou chodbu, jsem si nebyla jistá, jestli dělám správnou věc. Přece jen, byl to nepřítel...

Kráčela jsem zamyšleně, proto jsem ani nepostřehla, jak cesta do vězení uběhla rychle. Navíc, když se záhy ukázalo, že ostražitost vojáků nebyla nějak valná.

Musela jsem se opatrně přidržovat hrubé, od vzdušné vlhkosti orošené stěny. Nerada bych totiž po těch dlouhých, zato však neuvěřitelně strmých a klouzajících kamenných stuních uklouzla. Před dvěma lety jsem z nich sletěla a zlomila si zápěstí pravé ruky. Au.

V dlouhé chodbě proplétající se mezi vězeňskými celami hořela jediná louč. Její jasné mihotavé světlo zahánělo tmu alespoň do trochu uctivější vzdálenosti. Ale tmy jsem se nebála. Stejně jako různých pověstí o strašidlech, démonech a nestvůrách. Znala jsem zrůdy mnohem děsivější. Jmenovali se lidé...

Chvíli jsem mlčky pozorovala skrze mříže obličej Vessenského prince. Bezvládně ležel na zemi a jeho obličej měl popelavou barvu. Mohl by být už mrtvý? Potíž byla v tom, že jsem neměla tušení, jak velká dávka jedu mu koluje krví.

Vždycky, když jsem se setkala s použitím rostliny s nevinným názvem Venea pro výrobu jedu, bylo mi z toho smutno. Protože Venea našla použití i jako léčivá rostlina, pokud se použila správně.

Rukou jsem se dotkla skryté kapsy své haleny. Pod prsty jsem ucítila kovové zuby paklíče.

Nedělej to, je to nepřítel!

Chtěl zničit tvoji zemi, zaslouží si svůj osud!

Snad nechceš zradit svoji Corallskou krev!

Ve spáncích mi v ozvěně zněly hlasy vědomí volajícího po tom, abych do téhle frašky nijak nezasahovala. Měla bych se otočit a odejít odsud, než dostanem další pokyny?

Ano, ano, ano! volal ten nejsilnější hlas v mé mysli.

Jenže úplně v tom nejzazším koutku svědomí se rozezněla tichonká slova. Zachraň ho.

Zaúpěla jsem. Hlava mi začala třeštit, rukama jsem si zacpala uši. Obrátila jsem se na podpatku a vyběhla po příkrých schodech ven.

Na chladném nočním vzduchu vonícím svěžestí bolest hlavy téměř okamžitě ustala. Zato však mě začal sžírat pocit viny. Nechat zemřít člověka...

ANDRÉS

Jestli jsem si někdy představoval ta nejhořší muka, jaká můžě člověk  zažívat, všechny hrůzné scénáře nebyly v porovnání s tím, jak mi bylo, ničím.

Měl jsem pocit, že mi žilami protéká řeka tekutého ohně a pomalým žárem stravuje mé tělo zevnitř.

Nedokázal jsem se pohnout, nemohl pohnout ani očními víčky. Jako kdyby celé tělo pokrývala silná vrstva olova. Zmučené vědomí bloudilo tmou hustou a těžkou jako odporné bahno. Chvílemi se však nesneitelně projasňovala a moje tělo zachvacovaly ostré  nápory bodavé bolesti. V těch chvílích jsem myslel jen na jediné. Konec. Smrt. To, co konečně ukončí tohle utrpení.

Další záchvat právě odezněl. Úleva přišla právě ve chvíli, kdy jsem si už začínal myslet, že se z té bolesti zblázním. Jenže jsem si moc dobře uvědomoval, že je jen otázkou času, kdy se tenhle stav zase promění.

Měl jsem pocit, že někde v dálce zazněly obezřetné kroky. Pak se rozhostilo všude ticho. Za několik okažiků se ozvalo tiché zaúpění následované rychlým během. Pokusil jsem se natočit hlavu, nebo alespoň se zbavit té tíhy, jež mi seděla na očích, ale marně.

Povedlo se mi lehce nadvzednout hlavu, ale když se ozvalo hlasité bouchnutí těžkých, možná hlídajících vchod do podzemního vězení, dveří, došly mi síly. Svalil jsem se zpátky na poloshnilou slámu. I skrze látku oblečení se mi do zad zabodlo nějaké ostré stéblo.

Další poryv spalujícího žáru byl natolik intenzivní, že jsem opravdu netoužil po ničem jediném, než aby už tohle celé skončilo. Vzpomínal jsem, jak jsem se už od dětství nebál ničeho tolik jako smrti. Když jsem před dvěma lety spatřil bledé tváře svých rodičů bez náznaku výrazu, zachvátila mě paralizující hrůza z definitivního konce. Ale nyní jsem se snažil k sobě tu kostnatou stařenu oblečenou do šedočerného pláště přivábit. Chtěl jsem, aby svým srpem přesekla nit mého života a zbavila mě muk způsobených tím proklatým jedem.

__________________________________________________

Další kapitola je tady. Určitě budu ráda za vaše reakce, komentáře a potěší mě i votes.

Co si myslíte o Karin? Má právo nechat svému osudu někoho, kdo vtrhl do její země, aby se hrabství zmocnil a rozšířil svoji i beztak obrovskou říši?

Jo, dnes je to trochu depresivnější a temnější kapitolka, ale při zamračeném a deštivém počasí, jaké je za oknem, se tomu prosím nedivte. Prostě ideální konec léta... a zítra... zpět do školy... ☺☻

Vaše -_Jana_- ♥