KARIN

Zdvořile poslal všechny své kumpány pryč s tím, že mě do vězení odvede sám.
Sotva za posledním vojákem zapadly těžké kováním ozdobené dveře, hmátnul po mém předloktí.

Chvíli mi hleděl upřeně do očí. Vlastně oči byly jedna z mnoha věcí, které jsme měli společné - i ty moje měly jasný smaragdový odstín a prozařovalo je několik jantarových jisker. „Karin, co to vyvádíš, proboha?" povzdechl si nakonec. Čekala jsem nadávky, výčitky, dlouhé kázání, zkrátka leccos jiného, ale tohle mě úplně překvapilo.

Mlčela jsem a pohled přesunula radši k hnědě glazovaným keramickým dlaždicím.

„Mělas být někde úplně jinde," pokračoval. „Myslel jsem, že tvoje výchova ti dokázala vštípit smysl pro disciplínu."

Zvedla jsem pohled vzhůru. „Vychoval jsi mě tak, jak jsi mě vychoval. A upřímně řečeno jsem ti za to vděčná. Nechtěla bych celé dny jenom vyšívat nebo klábosit s přihlouplými dvorními dámami. A pak... sám jsi vždycky tvrdil, že hrdost a nezlomnost jsou povahové rysy v našem rodě."

„Typické, to ano, zvlášť pro některé, že, Karin," pousmál se. „Ale sama poznáš, že někdy, abys dosáhla svého cíle, musíš tyhle vlastnosti zapřít. À propos, kde máš boty?"

„Zapřít?! Abych mohla podlézat a následně vrazit dýku do zad? Nebo bych měla spíš říct nasypat jed do vína? Děkuju pěkně, ale tohle opravdu nemám za potřebí!"

Zatvářil šokovaně. „Tys mě viděla?"

Odfrkla jsem si. „Nevšimnul by si toho leda slepec! Stejně nechápu, jak ses k něčemu tak odpornému a podlému mohl snížit. Zrovna ty! Vždycky jsem chtěla byla jako ty - hrdá, odvážná a hlavně, čestná!"

„Jenže ne vždycky se tak můžeš chovat. Zvlášť když jde o hodně - a to v téhle hře jde," řekl a unaveně si přejel dlaní po obličeji.

Odfrkla jsem si. „Hra? Život není jako šachy... A tvoje cíle mi jsou zcela ukradený."

„Dost už, Karin. Tvoje výčitky k ničemu nevedou. Nemyslím, že o životě toho víš tolik, abys mě mohla poučovat."

Oba jsme se odmlčeli. Čím více času od posledního slova uběhlo, tím víc se mlčenlivá propast mezi námi prohlubovala. Nakonec jsem to byla já, kdo promluvil jako první. Nebavilo mě jen tak bezúčelně přejíždět pohledem po téměř prázdném sálu. A pak, jak jsem ho znala, vydržel by mlčet takhle třeba do rána. Jen aby nade mnou zvítězil - on chtěl zvítězit snad vždycky ve všem.

„A co teď? Zavřeš mě zpátky do vězení?"

Vzhlédl ke mně. Neodpověděl hned, nejdříve sáhl po svém poháru s vínem. Nedalo mi to, abych si v souvislosti s tím neodepřela malý úšklebek - číše s vínem, podobná, jaká patřila princi... a skrývala děsivé tajemství.

„A co tvůj přítel? Cos mu to vlastně nasypal do vína?"

Ušklíbl se narážce na přátelství k Andrésovi. „Je to specialita našeho kraje. Taková na první pohled nenápadná rostlinka. Možná ji znáš pod názvem Stařeniny vlasy nebo Dračí dech, ale správně se jmenuje Venea." Odmlčel se.

„Ne, že bych ti chtel v něčem radit... ale myslím, že bys měla odsud zmizet ještě teď v noci. Zhruba za hodinu se střídají stráže..." pokračoval po chvíli.

„...a krátce před tím je nejvhodnější doba, jak se buď z hlídaného území vytratit, nenápadně se na něj dostat nebo provést útok," odříkávala jsem zpaměti poučení, jedno z mnoha, jež mi byla od dětství vtloukána do hlavy.

Zašoupala jsem rozpačitě nohama. „Asi už opravdu půjdu. Sbohem," pronesla jsem nepříliš hlasitě. Má slova přesto získala díky klenutosti této místnosti na zvučnosti.

Došla jsem až ke dveřím. On mlčel a nepřítomně hleděl do plamenů krbu. Natáhla jsem ruku po klice.

„Karin? Opatruj se," zaznělo za mnou, ale když jsem se ohlédla, pořád jen se pohledem vpíjel do veselého tance ohně.

Usmála jsem se. „Ty taky, tati."

______________________________

Ahoj, a je tu nová kapitola příběhu Pyšný princ. Na konci dnešní kapitolky se skrývá poodhalení jednoho velkého tajemství. Ale jak se budou události vyvíjet dál? Poslechne tentokrát Karin otce, nebo poslechne své svědomí?
Budu ráda za jakýkoli komentář, reakci, a pokud se vám bude příběh líbit, i za votes.❤️

Vaše -_Jana_-✨