ANDRÉS

Natáhl jsem se po číši vína, nějak mi vyprahlo v krku. Zlost, již jsem vůči téhle dívce pociťoval, ještě přiživila ta drzost. Zajatkyně, a troufne si nejen promluvit jako první, ale dokonce je i jízlivá. Ne, že bych neměl rád sebevědomé dívky, ale co je moc, to je moc.

Předtím než jsem se napil, všiml jsem si, že na mě ta holka civí. Nějak zvláštně, jako bych byl zjevení. Ale co, snad bych se tomu nedivil, vždyť dívky po mně často se zalíbením zahlížely.

Polkl jsem první doušek sladkého, karmínově zbarveného vína. V první chvíli mi na jazyku ulpěla jakási nepatrná stopa hořkosti.

Loknul jsem si znova a tentokrát víno poválel na jazyku. Ne, teď se zdálo být v pořádku. Měl jsem žízeň a na svlažení mého suchého hrdla padla téměř polovina vína.

Položil jsem číši se zbytkem nápoje. Ta holka na mě pořád upřeně zírala.

„Seane, odveď ji zpátky do vězení. Nemám náladu kazit si večer přítomností té špinavé divoženky. A my, pánové," s širokým úsměvem na rtech jsem se otočil ke všem svým společníkům, „budeme v oslavě vítězství pokračovat!"

Můj pobočník se mírně uklonil. „Jistě,  princi."

Neoslovil mě tak, jak by se od něj slušelo. Ale co, mávl jsem nad tím rukou v duchu. Přece se nebudu teď urážet.

Obrátil jsem se k Seanovi, abych mu to dobromyslně vytknul, ovšem když jsem se zadíval do mužových smaragdových očí, postřehl jsem v nich podivný lesk. Jako by z nich sršely blesky.

„Sedni si, Andrési," vyštěkl na mě.

Ta smělost mě šokovala. Co si to ke mně dovoluje?! „Ty... si dovoluješ... tykat... mě... svému panovníkovi?!" Nekřičel jsem, přesto však jsem kladl zvláštní důraz na každé slovo.

Sean se jen zlomyslně usmál. Další překvapující změna. Vždyť mi byl přece vždycky tak oddaný!

Luskl prsty. Byl to pokyn ostatním dvanácti důstojníkům v tomto sále. Všem, do jednoho, u boku visel kord nebo meč. Jejich ruce výhružně spočívaly na jilcích zbraní.

Semkli se kolem mě jako vlčí smečka těsně předtím než uštvané oběti zasadí poslední, smrtící ránu. Z kruhu vystoupil jeden z důstojníků. Delší prameny havraních vlasů mu splývaly až na ramen.

„Areme, vysvětli tady našemu chlapci, jak se má chovat," ušklíbl se záludně Sean.

„S největším potěšením."

Na hraně čelisti mi přistála silná rána pěstí. Druhý útok směřoval na moje břicho. Ani jsem se neměl čas bránit, když se na mě sesypala lavina dalších mnoha úderů.

„Nestydíte se, vy zbabělci?!"

Ležel jsem na podlaze. Na patře jsem cítil tu železitou pachuť krve, jež mi stékala po obličeji. Toužil jsem propadnout se hanbou, zmizet z povrchu světa.

Zradili mě. Ta dvě slova mi rezonovala myslí. Zradili.

Nechtěl jsem je vidět, obličej jsem zabořil do huňatých kožešin. Připadal jsem si jako malý kluk, ale nechtěl jsem se dívat dál na ty proradné obličeje. Obzvlášť na ten Seanův.

Ale pak když přes všechny ty rány ke mně dolehl energický dívčí hlas, jsem zvedl zrak.
A nebyl jsem sám, koho její reakce překvapila. Vlastně... dost možná je překvapila i její přítomnost, na níž stejně jako já možná pozapomněli.

„Nepleť se do věcí, do kterých ti nic není!" zahřímal jeden z těch mizerů, podle hlasu nejspíš Sean.

„Grázlové!" nedala si nic líbit. Bleskurychle sebrala ze stolu cínový talíř a hodila ho po nejbližším důstojníkovi. Že se trefila prozradila mužova vzteklá reakce.

Vyhrabal jsem se s největším úsilím na nohy. Hlava mi třeštila jako po propité noci.
Kanonáda pořád ještě pokračovala, ta dívka po těch zmetcích šikovně házela nádobí, zbytky jídla, občas vzduchem proletěl nůž nebo vidlička. Měli tudíž mnohem víc starostí krýt se před tím ostřelováním než se mnou.

Opřel jsem se dlaní o hranu stolu, abych se na nohou vůbec dokázal udržet. Ve spáncích mi bouřlivě hřměla krev a před očima se začala roztáčet barevná kola.

Dívka si nevedla špatně, bránila se docela obstojně, jenže proti dvanácti urostlým mužům, bojovníkům, neměla šanci.

„Nechte ji. Nařizuju vám to jako váš vládce!!!" zaskuhral jsem. Můj hlas zněl skřípavě jako kdyby o sebe dehla zrnka písku. Jazyk se mi lepil na vyschlé patro, ale ta odporná pachuť rzi přetrvávala.

„Vládce? To jsi nikdy nebyl... Spíš jen mocichtivý usmrkanec," zašklebil se kdosi.

Tahle urážka mě nenechala chladnou, naopak jsem v ten moment viděl rudě. Počkat, před očima se mi vskutku vznášela jakási červená clona.

Přesto jsem sáhl k opasku, tasil dýku, která měla krátkou tenkou čepel a byla spíše ozdobou než plnohodnotnou zbraní. Zabodl jsem dýku do ramene nejbližšímu zrádci.

Jenže to byl jediný můj triumf toho večera. A stál mě všechny zbylé síly. Takhle mizerně jsem se už dlouho necítil. Nohy mi vypověděly službu, stejně jako předloktí, jimž jsem se podpíral o stůl. Ve chvíli, kdy začal svět kolem mě postupně ztrácet obrysy a utápět se ve tmě,
zahlédl jsem ještě, jak dva z důstojníků sevřeli tu holku železným stiskem, nicméně měli co dělat, aby ji udrželi.

Ale ne, blesklo mi hlavou. Ona riskovala, aby mi pomohla... Kdoví, co s ní bude.

„Odneste jeho Výsost někdo do vězeňské cely. Ať se na čerstvé voňavé slámě vyspí dorůžova!"

Vmžiku jsem se sesunul na zem. Na obličeji mě zašimraly dlouhé chlupy kožešin a následně se mých paží chopily nějaké silné ruce.

Poslední, co jsem si pamatoval, bylo, jak mě za sebou někdo táhnul chodbami zámku.

V tu chvíli mi s mrazivou jistotou došel hodně nepříjemný fakt. Nejen, že mě zradili, ale dokonce i otrávili...

Hlava mi klesla bezvládně na stranu a všechno se rozplynulo v bezhlučné dálce. Temnota svádící lítý boj o mé vědomí, převážila a zcela mé tělo obklopila.