ANDRÉS

Večeře se mému kuchaři Henrikovi, jehož jsem vozil s sebou i na vojenská tažení, opět mimořádně povedla. Spokojeně jsem se rozvalil na měkkém, polstrovaném křesle. S úšklebkem mě napadlo, že dřív muselo patřit někomu vysoce postavenému. Možná i samotnému Corallskému vládci. Neubránil jsem se smíchu, když mi hlavou prolétla uštěpačná myšlenka. Nesebral jsem knížeti jen jeho zemi, zámek, ale dokonce i křeslo.

„Co vás tak pobavilo, Výsosti?"

Leknutím jsem div nenadskočil. Vyprsknul jsem na hebké kožešiny kryjící podlahu doušek sladkého vína karmínové barvy, jež mi málem zaskočilo.

„Kčertu, Seane, musíš chodit jako duch?!" vybafnul jsem na něj. Napadlo mě, že v poslední době jsem na své poddané příliš měkký a podle toho se taky chovají. Příliš si troufají...

Sean se lehce uklonil. V zelených duhovkách se mu však zvláštně zablesklo. Ještě než promluvil, po tváři mu přelétl temný neurčitý stín.
„Jen jsem se chtěl ujistit, jestli se můj vládce dobře baví."

Kdovíproč moje intuice varovně zablikala. Něco se mi nezdálo. Ale co, přece si nebudu kazit večer. Rozhodl jsem se změnit téma.

„Co hrabě Jonathan, už se vrátil z průzkumu?" nedalo mi to, abych se neuchechtl. „Jinak bude bratránkovi líto, že přišel o tak skvělé jídlo."

Sean, můj věrný pobočník, jako by se zmenšil. Intuitivně jsem vycítil, že pro mě nemá dobré zprávy. Že by ještě nedorazili? Nebo se ti místní vidláci přece jen vzmohli na odpor?

„Tak mluv, sakra!" Nařídil jsem mu přísně.

„Váš bratránek, můj princi..." začal  opatrně a pohledem provrtával pálené keramické dlaždice.

„Co s ním?!" skočil jsem mu netrpělivě do řeči. Nemám rád okliky. Proč kolem toho chodí jako kolem horké kaše? Copak se nedokážeme poradit s několika chabě ozbrojenými žoldáčky?

Zhluboka vydechl. „Je mrtvý."

Ta přímočará odpověď mě zaskočila. Stejně jako její obsah. Přestože Sean to neoznámil nijak hlasitě, měl jsem pocit, jako kdyby ta slova najednou rezonovala celým sálem a odrážela se zpět v ozvěně od vysokého žebrovaného stropu.

Jak to? Mrtvý? Najednou jsem se nemohl pohnout. Ta mrazivá ledová krusta, jež obalila mé tělo do těsné kukly, mi znemožňovala dýchat. Něco takového jsem zažil naposled... po smrti rodičů. Můj mozek jaksi odmítal pochopit ten prostý fakt. Vždyť jsem ještě ráno  s Jonathanem mluvil.

„Jak...?" Zeptal jsem se. V očích mě cosi nepříjemně zaštípalo. Jako kdyby mi do oči vletěla zrnka prachu. „Jak zemřel?" Zlomil se mi hlas.

„Zabili ho."

„Cože?!" trhnul jsem sebou. Konečně jsem se mohl pohnout, svaly už mě zase začaly poslouchat. „A ví se, kdo ho...?" Zbytek věty jsem nechal viset ve vzduchu, který by se dal díky napjaté atmosféře doslova krájet. Však oni se dovtípí.

Na Seanovi téměř hmatatelně visely pohledy přítomných. Utichl hovor i smích, cinkání číší a nádobí. Slavnostní síni obklopují hrobové ticho. „Prý jedna dívka... Zajali jsme ji..."

Dál se nedostal, protože jsem vztekle zařval a vyskočil od stolu, až se masivní křeslo za mnou povážlivě zakymácelo a nakonec s tupým prasknutím dopadlo na podlahu.

Jako by ta rána byla signálem pro ostatní v sále, aby se z neživých soch změnily zpět v lidi. To bezvýhradné ticho tak bleskově nahradil neuvěřitelný hluk. Každý se snažil překřičet někoho jiného.

„Dost!" Zakřičel jsem jak jen nejhlasitěji to šlo. Přesto můj hlas celkem bez obtíží zapadl do toho pekelného rámusu, jehož intenzitu ještě umožňovalo to, jak se odrážel od stěn místnosti.

Už jsem to dál nevydržel. Z tmavého koženého pouzdra u opasku jsem vytáhl pistoli. Zbraň, myslím, že se jí říkalo bambitka, byla příjemně těžká a její podlouhlá hlavice budila respekt. Anebo naopak dodávala odvahu. To už záleželo na tom, na jaké straně hlavně se člověk nacházel. Zatímco jsem natáhl kohoutek bambitky, marně jsem pátral v paměti, jestli je vůbec nabitá.

Pravou dlaní jsem obemknul ten chladný kov a paži jsem pozvedl vzhůru ke stropu jako bych nesl praporec.

Zmáčkl jsem spoušť.

Byla nabitá. Kulka vylétla z pistole až neskutečnou rychlostí a zaryla se pravděpodobně někam do stěny. Nicméně efekt, jaký jsem zamýšlel, to přece jen mělo. Ohlušující rána, jakou výstřel způsobil, měl přesně ten výsledek, v jaký jsem doufal.

Zmlkli, konečně. Díkybohu.

„Přiveďte tu dívku," přikázal jsem do nastalého ticha. „Chci ji vidět."

_________________________

Další kapitola je na světě. Zase platí, že za jakoukoli reakci, komentář, myšlenku k příběhu, (a v neposlední řadě) taky votes budu moc ráda.

Díky.😉

Vaše -_Jana_-